Měla jsem období, kdy jsem ve sboru poslouchala řeč v jazyku. Když byla ve sboru výzva, ať se lidé modlí v jazyku nahlas,

Prosím tě Pane Bože, abys ochraňoval Viktora při jeho cestě domů. Amen.

„Platonovi bylo jasné, a já s ním souhlasím, že věci ve Vesmíru jsou relativní“, vykládá profesor filozofie

Rozšíření z tištěné verze...
Tak aby bylo jasno, Anča je moje kamarádka a nikdo ji nebude přede mnou pomlouvat. Jako holky, co se mnou bydlej na intru a říkaj, že Anča mi do všeho moc kecá a dost mě buzeruje. Tak to teda neni pravda!

Motto: Žalm 73,28 a Ž 118, 6 Musím říct, že škola je super věc...je tam teplo, občas nás tam nechají se chvilku i vyspat, přečíst noviny, sníst si svačinu, anebo jen tak si zaremcat na to, jak tak nemožní lidé můžou být učiteli a vzory dospívajícího člověka.
Výše uvedenou definici už dávno nesdílím. Mimojiné vidím školu jako institut, kde se lidé věru mohou něco dozvědět. Ale kam mířím? Vidím školu pro nás křesťany jako vynikající místo pro svědectví, evangelizaci a službu! Mluvme s každým o naději, kterou máme, neboť tento svět bez nás a našeho svědetví má naději jen velmi malou...
Rád bych se s vámi útržkovitě sdílel se svými zkušenostmi ze střední školy (kterou ještě studuji):

Když mi bylo asi 18 let, byla jsem nespokojená sama se sebou, se svým životem. Připadala jsem si strašně zbytečná, neschopná a nehezká. Myslela jsem si, že nikdo nemá zájem se mnou kamarádit. Taky mi vadilo, že většinamýých kamarádek a spolužaček má kluka a já pořád nic. Kdo by taky o mě stál! O takovou ošklivku, se kterou není žádná sranda.
A pak jsem jela na prázdniny k sestřenici a poznala jednoho člověka, o spoustu let staršího, než jsem byla já a zamilovala se do něj. Ve všem mi rozuměl, měl přece zkušenosti s mládeží (byl učitel). Otvíral mi nový obzory a já jsem si říkala, jak je to krásný mít někoho, koho miluju.

     Jsem malá, tlustá, mastí se mi vlasy, dělají se mi pupínky. Jsem tupá na jazyky a neumím ani kreslit ani zpívat. A zdá se mi, že mě nikdo nemá rád.
Jsem milá a sympatická osůbka, umím se hezky smát, snadno se učím, vím si v životě rady a umím dobře vyprávět. Mám kolem sebe spousty lidí, kteří mě mají rádi.
To jsem všechno já.
O tom, jak si připadám, rozhoduje spousta maličkostí. Ujede mi autobus, dostanu špatnou známku z němčiny,... a je to tady, jsem úplně nemožná. Anebo dostanu dobrou známku (a to jsem se vůbec neučila), někdo mě pochválí, ... a vida, já jsem vlastně úžasná. Ale kdo jsem přece není v okolnostech mého života.
Tak kdo jsem?

Oba moji rodiče jsou znovuzrození. Takže je jasné, že jsem už od malička navštěvovala bohoslužby. Chodila jsem tam velmi ráda díky skvělé nedělce.
Když mi byly asi 4,5 roku, povídali jsme si tam o přijetí Pána Ježíše jako spasitele. Kdo to udělal, dostal hezké srdíčko z papíru, které si mohl pomalovat. Mně se to srdíčko moc líbilo a tak jsem tvrdila, že chci taky přijmout Ježíše. Tety z nedělky se se mnou pomodlily a já myslela, že tím to skončilo. Jenže ono ne.

Chodil jsem do první nebo druhé třídy a tehdy jsme bydleli v novém bytě. Líbilo se mi tam, ale kdoví proč mě po jedné horečce přepadávaly ošklivé pocity. Na noc jsem se nikdy netěšil. Když jsem ležel, bál jsem se a díval za postel, jestli tam někdo není. Vždy jsem usínal u stěny a zase ten nepříjemný pocit a strach.

     Vždycky jsem byla tlustější než moje spolužačky. Mrzelo mě to, ale dietami se mi nedařilo nic s tím udělat. V duchu jsem cítila výčitku vůči Bohu: "Proč některé holky mohou hodně jíst a netloustnou a já se musím pořád hlídat?". Párkrát jsem zhubla deset kilo a pak jsem ještě víc přibrala.

Dělej, nech toho, musíš, nesmíš, uč se, uklízej, dělej něco, buď zticha - a říkali tomu, že nás vychovávají. A my jsme se snažili za všech sil, aby se vlk nažral a koza zůstala celá - to jest abychom si mohli dělat co chceme (a tím jsme nemysleli práce v domácnosti) a rodiče nás moc nepeskovali.
     Já jsem v tom nebyla vyjímkou. A tak jsem vyrostla ve slečnu trochu nepořádnou, línou, soběstřednou a ústnatou.