Kdysi jsem trávil hodně času počítačovými hrami. Zabralo mi to spoustu času. Něž se naučíte každou úroveň a pořádně si to nacvičíte uplyne spousta hodin. Ze svoji zkušenosti mohu říci, že čím více času strávím u her, tím více mě to ovlivní. Ten vliv tu je zcela jistě.
Člověk se naplňuje tím, čemu se otvírá a tím potom taky disponuje. Pokud hraješ hru, ve které se užívá násilí, střílí, prolévá krev nebo ještě navíc mluví sprostě, tak se během hry s těmi věcmi ztotožňuješ. Je to typické, protože cílem her je to, aby se do nich hráč dovedl co nejlépe vcítit, tzn. ztotožnit se s nimi. Hlavně u třírozměrných her se můžeš cítit jako bys byl součástí dění té hry. Čím déle to hraješ, tím víc se naplňuješ různými představami. Když jsem přestal hrát hru vím, že se mi ještě několik hodin hlavou proháněli myšlenky a představy z té hry. Někdy to trvalo až do druhého dne. Pak si člověk ani nemůže pomoc, myslí na věci na které myslet nechce. Tak to ale platí o všem nejen o hrách. Z této zkušenosti mohu říct, že hry člověka duševně znečišťují a zotročují. Každý člověk je hrou ovlivněný. Můžeš ty následky akorát potlačit, takže se neprojevují otevřeně.
Pokud hrajete pravidelně a chtěli byste se vymanit ze závislosti, pak to může trvat několik měsíců, ale třeba i rok. Vím, že jsem si někdy nezahrál třeba čtvrt roku a ještě po té době se dostávali "abstinenční příznaky".
Hry odvádí pozornost od mnohem důležitějších věcí, které si potřebujeme v životě uvědomit. Pro ďábla je to ideální prostředek jak nás strhnout do iluze, do života v sebeklamu. Nakonec tím neubližujeme Bohu, ale sobě. A o prolévání krve bychom jako křesťané neměli vůbec smýšlet.
Stávalo se mi pak, že když jsem se se hrou hodně ztotožnil, tak jsem měl občas chuť udělat něco, co jsem dělal v té hře zcela běžně. Například ve hře Unreal Tournament je zcela normální skákat z velké výšky. Tak jsem se jednou díval z okna a dostal jsem chuť skočit, protože mi to nepřipadalo vysoko. Byl jsem zvyklý ze hry takovou výšku překonávat, ale realita byla jiná. V tu chvíli jsem měl pocit, že by se mi nic nestalo, i když hned na to jsem se přistihl a rozum mi řekl, že je to blbost. Nicméně to puzení bylo tak silné, že jsem musel jít od toho okna pryč, bylo to pro mě velké pokušení. Vypadalo to lákavé.
Realita, to je to, o co tu jde; hry strhávají člověka mimo realitu. Dlouho to trvá než vám to dojde. Dokud nepoznáte jak vás to obírá o čas a dokud nepochopíte, že v životě existují mnohem důležitější a podstatnější věci, kterým bychom se měli věnovat.
Teď když se ohlédnu zpátky, vidím, že to hraní her byla jen ztráta času. Nemělo to vůbec žádný přínos. Dnes bych toho času dovedl využít mnohem lépe. Doporučoval bych to i vám.
Pokud si najdete nějaký dobrý užitečný cíl, bude pro vás mnohem snazší se ze závislosti na hrách osvobodit. Svůj čas bychom měli trávit hledím Boha a ne hraním her.
Nezapomeňte, že člověka hry duševně znečišťují, ať už je schopen to vidět nebo ne. Ztrácí tím kontrolu nad sebou samým a je náchylnější k hříchu. My bychom ale neměli být závislí na hrách, ale na Bohu, protože jedině Bůh nám dokáže dát poznat opravdové štěstí a smysl do života. Jenom on nás dovede vytáhnout z naších problémů.
Jak se toho zbavit? Doporučuji najít si něco, čím můžeme sloužit Bohu, najít si nějakou povinnost, kterou budeme muset plnit, takže nám nezbude čas na takové kraviny...
S pozdravem,
Váš Radim :-) (23 let)
Redakčně neupravedno
Závislost na počítačových hrách 
