Velikost písma: 1|2|3|4|5

   NOVÝ ZÁKON se svou povahou značně liší od Starého. Starý Zákon nám podává zjevení myšlenek, jež Bůh sdělil těm, kdo byli nástroji tohoto zjevení, a vede nás k velebení moudrosti, jež se v něm projevuje, Bůh však stále zůstává skryt za oponou. V Novém Zákoně se Bůh zjevuje. V evangeliích se setkáváme s Ním samým, něžným, dobrotivým, lidským, Bohem na zemi; potom Ho vidíme, an rozlévá Boží světlo v následujících zjeveních Svatého Ducha. — Předtím byl Bůh učinil přísliby a také vykonával soudy; vládl lidu na zemi a vůči národům působil se zřetelem k tomuto lidu, jemuž dal Svůj zákon a jemuž skrze proroky poskytoval stále se rozhojňující světlo, vždy zřetelněji oznamuje příchod Toho, jenž mu na Božím místě měl říci vše. Přítomnost Boha samého, člověka mezi lidmi, však vše mění. Buď by Ho člověk byl měl přijmouti v Osobě Kristově jako korunu požehnání a slávy, Jeho, jehož přítomnost měla zapuditi veškeré zlo, rozvinouti a k dokonalosti přivésti každý prvek dobra a zároveň darovati ústřední předmět veškerých láskyplných citů, dokonale obšťastněných požitkem z tohoto předmětu; anebo měla zavržením takovéhoto Krista naše bídná povaha ukázati, čím vpravdě je, totiž nepřátelstvím vůči Bohu, a zřejmou učiniti nutnost úplně nového řádu věcí, v němž blaho člověka a Boží sláva jsou založeny na novém stvoření. Víme, k čemu došlo: Ten, jenž byl obrazem neviditelného Boha, musil po projevení dokonalé trpělivosti říci: „Spravedlivý Otče! A svět tě nepoznal,“ ba, běda, dokonce: „v nenávist pojali i mne i mého Otce“ (Jan 17:25; 15:24).

   Avšak tento smutný stav člověka Bohu nezabránil uskutečniti Své úřady; naopak Mu k tomu, aby se jich uskutečněním oslavil, poskytl podnět. Bůh nechtěl člověka zavrhnouti dříve než člověk zavrhl Jeho. Tak tomu bylo v zahradě Edenu; člověk se, jsa si vědom hříchu, nemoha snésti Boží přítomnosti, od Něho vzdálil dříve než ho Bůh ze zahrady vypudil. Když však člověk se své strany veskrze odmítl Boha, jenž v dobrotě přišel doprostřed jeho bídy, dostalo se Bohu svobody, (smíme-li se odvážit takto mluviti, neboť tento výraz je morálně správný,) k uskutečňování Svých věčných úmyslů. Pak totiž Bůh nevykonává Svůj soud tak, jak to učinil v zahradě Edenu, kde se člověk od Něho již byl vzdálil, nýbrž, zatímco je člověk zjevně ztracen a prohlásil se Božím nepřítelem, uskutečňuje své dílo svrchovaná milost, aby se Jeho sláva rozzářila před očima vesmíru v záchraně ubohých hříšníků, kteří Boha zavrhli. Přesto se však, aby se Boží moudrost projevila i v podrobnostech, mělo toto dílo svrchované milosti, v němž se zjevil Bůh, přiřaditi ke všem jejím předchozím cestám, zjeveným ve Starém Zákoně, přičemž je jí zplna ponecháno i její místo v řízení světa. Z tohoto všeho vyplývá, že kromě veliké hlavní myšlenky jsou v Novém Zákoně čtyři předměty, jež se rozvíjejí před očima víry. Velikým předmětem, skutečností nad jiné vynikající, je to, že najevo vyšlo dokonalé světlo: zjevuje se sám Bůh. Toto světlo vyšlo najevo v lásce — to je další podstatné Boží jméno.

   Za druhé je Kristus, jenž je projevem tohoto světla a této lásky a jenž, kdyby byl býval přijat, by byl býval uskutečněním všech příslibů, představen člověku a zejména odpovědnému Israélovi, se všemi osobními důkazy mravními a spočívajícími v moci, takže tento lid je bez výmluvy. Když potom byl Kristus zavržen, stalo se Jeho zavržení prostředkem, jímž byla uskutečněna záchrana; před naše oči byl postaven nový řád věcí (nové stvoření, oslavený člověk, shromáždění** mající s Kristem podíl na nebeské slávě).

   Za třetí jsou jasně vyloženy vztahy mezi novým a starým řádem věcí, pokud jde o zákon, přísliby, proroctví nebo Boží zřízení na zemi, ať již v tom, že představují nový řád jako vyplnění a odložení toho, co zastaralo, či v tom, že zjišťují protiklad, jenž je mezi novým a starým řádem věcí, anebo v tom, že dokazují dokonalou Boží moudrost ve všech podrobnostech Jeho cest.

   Nakonec se zřejmě projevuje Boží vláda nad světem a prorocké slovo oznamuje soudy a požehnání, jež provázejí obnovení Božích vztahů k Israélovi, přerušených při zavržení Messiáše.

   Lze dodati, že vše, čeho je třeba člověku, poutníku na zemi, dokud Bůh Svou mocí neuskuteční Své úmysly, je mu v hojnosti poskytnuto. Když na Boží výzvu vyjde z toho, co je zavrženo nebo odsouzeno, (a není ještě uveden ve vlastnění podílu, jejž mu Bůh připravil,) potřebuje člověk, jenž na tuto výzvu odpověděl, vedení; je mu třeba poznati zdroje síly, potřebné k tomu, aby se mohl ubírati k cíli svého povolání, a prostředky k přivlastnění této síly. Když ho Bůh vyzval, aby následoval svého Učitele, jehož svět zavrhl, neopominul poskytnouti mu veškeré světlo a veškeré směrnice, jež mu mohou osvětlovati jeho cestu a na ní ho povzbuzovati.

   EVANGELIA vypravují o životě Páně a představují Ho našim srdcím, ať skrze Jeho činy nebo skrze Jeho promluvy, v různých charakterech, jež Ho ve všech těchto zprávách činí duším vykoupených drahým, podle pochopení, jež jim je dáno, i podle jejich potřeb. Tyto charaktery společně vytvářejí plnost Jeho osobní slávy, nakolik jsme schopni ji pochopiti, dokud jsme zde na zemi v hliněných nádobách. Nepatří sem však to, co se týká Kristových vztahů ke shromáždění, neboť kromě oznámení skutečnosti, že Kristus zbuduje shromáždění na zemi, dal On zjevení tohoto vzácného tajemství apoštolům a prorokům až skrze Svatého Ducha, seslaného po Jeho vystoupení do nebes. Je zřejmé, že Pán měl na zemi podle Božích úrad a podle zjevení Jeho slova sám v Sobě spojovati více než jeden charakter, k uskutečnění všeho, co se vztahuje k Jeho slávě, a k obhájení a projevení slávy Otcovy. Aby k tomu však mohlo dojíti, bylo také nutno, aby se On něčím stal, ať Ho chápeme jako chodícího na zemi či s hlediska Jeho pravé povahy. Kristus musil vykonati službu, již vyplniti Mu příslušelo vzhledem k Bohu, jako Ten, jenž byl pravým služebníkem ve zvláštním jedinečném smyslu, a jako Ten, jenž Bohu sloužil uprostřed Jeho lidu. (Viz např.Žalm 40:8-10; Is. 49:4, 5 a jiné oddíly.)

   Množstvím svědectví bylo oznámeno, že Davidův Syn na Božím místě zasedne na trůn Svého otce; a splnění Božích úrad stran Israéle je ve Starém Zákoně spjato s Tím, jenž měl takto přijíti a jenž měl na zemi míti vůči Hospodinu vztah Božího Syna. Měl se objeviti a Israélovi podle Božího zjevení a jeho úrad představiti Kristus, Messiáš — neboli Pomazaný, toto slovo je jen překlad onoho jména. Židé svá očekávání omezovali téměř jediné na tento charakter Krista, Messiáše a Davidova Syna, a to ještě podle svého způsobu, takže v nich viděli jen vyvýšení svého národa, nemajíce smyslu pro své hříchy a pro následky těchto hříchů. Přesto však nebyl tento Kristův charakter vším, co prorocké slovo, prohlá­sivší Boží záměry, oznamovalo o Tom, jehož očekával i svět. Kristus měl býti i Synem člověka. Tento titul, jejž si Pán Ježíš rád dává, má pro nás velikou důležitost. Syn člověka je podle Slova dědicem všeho, co Boží úrady člověku určily, jako toho, co musí patřiti k Jeho postavení v slávě, všeho, co Bůh podle Svých úrad měl člověku dáti (viz Dan. 7:13, 14 a Žalm 8:5, 6; 80:17). Aby však mohl býti dědicem toho, co Bůh určil člověku, musil se Kristus státi člověkem. Syn člověka byl vpravdě z lidského rodu, vzácná a potěšující pravda! Narodiv se z ženy, byl skutečně a opravdově člověkem, majícím podíl na krvi a mase, byv podobným učiněn Svým bratřím, kromě hříchu. V tomto charakteru musil trpěti a býti zavržen, musil umříti a opět vstáti, aby zdědil všechny věci, aby je vlastnil v stavu veskrze novém, stavu člověka vzkříšeného a oslaveného, neboť ono dědictví bylo poskvrněno, člověk ve vzpouře proti Bohu a Kristovi spoludědicové právě tak provinilí jako ostatní.

   Pán Ježíš tedy měl býti služebníkem ve zvláštním jedinečném smyslu, velikým prorokem, synem Davidovým a Synem člověka; tudíž i pravým člověkem na zemi, narozeným z ženy, narozeným pod zákonem, z potomstva Davidova, dědicem práv Davidovy rodiny, dědicem údělu člověka podle Božích záměrů a úrad. K tomu bylo nutno, aby On oslavil Boha podle postavení, v jakém byl člověk, jenž selhal v své odpovědnosti, aby oslavením Boha této odpovědnosti vyhověl On a aby za Svého života zde na zemi vydal svědectví proroka, „věrného svědka.“ Kdo by byl mohl v své osobě spojiti všechny tyto charaktery? Byla snad tato sláva jen jakási sláva „úřední,“ o níž Starý Zákon byl oznámil, že ji má člověk zděditi? Stav člověka, jak se pod zákonem projevil, ukázal nemožnost toho, aby člověk, jaký byl, byl mohl býti učiněn účastníkem Božího požehnání. Zavržení Krista k tomu připojilo poslední důkaz. Ve skutečnosti člověk především potřeboval smíření s Bohem, bez ohledu na jakoukoli domosprávu a zvláštní způsob Boží vlády nad nějakým národem na zemi. Člověk byl hříšník; k Boží slávě a k záchraně člověka bylo nutné vykoupení. Kdo je však mohl uskutečniti? Člověk ho měl zapotřebí sám pro sebe; anděl musil dbáti svého místa, plniti svou úlohu, a nemohl činiti nic nadto, jinak by nebyl býval andělem. Kdo z lidí tedy mohl býti dědicem všech věcí, aby podle Slova byla všechna Boží díla dána pod jeho vládu? Byl to Boží Syn, jenž jediný je měl zděditi; měl je vlastniti Ten, jenž je byl sám stvořil. Ten tudíž, jenž měl býti služebníkem, Davidovým synem, Synem člověka, vykupitelem, byl Boží Syn, Bůh stvořitel.

   K těmto různým Kristovým charakterům se váže nejen zvláštní charakter každého z evangelií, nýbrž i rozdíl, jenž je mezi prvními třemi evangelii a evangeliem Janovým. Ona ukazují Krista představeného člověku, aby Ho člověk přijal, a Jeho zavržení člověkem; Jan naopak má toto Jeho zavržení za východisko svého evangelia a představuje Boží povahu, najevo vyšedší v Osobě, v jejíž přítomnosti byl člověk i Žid a již zavrhli: „Ve světě byl a svět skrze něho povstal, a svět ho nepoznal...“.

   Vraťme se však poněkud zpět. Matouš ukazuje uskutečnění příslibu a proroctví. V jeho evangeliu vidíme Emmanuela uprostřed Židů a jimi zavrženého; oni tak narážejí na kámen úrazu. Potom je Kristus představen jako rozsévač slova; bylo totiž marno hledati ovoce * . Následuje shromáždění a království, zaujímající místo Israéle, jemuž by se podle příslibů bylo mělo dostati požehnání, jenž je však zavržením Osoby Pána Ježíše odmítl. Přesto však budou Židé, až po vykonání soudu Pána přijmou, uznáni za předměty smilování. O vystoupení do nebes není u Matouše zmínky; to bezpochyby z té příčiny, že jevištěm sejití Páně s učedníky po vzkříšení je nikoli Jerúsalém, nýbrž Galilea. Pán Ježíš je mezi chudými stáda, kteří naslouchali slovu Páně, na tom místě, kde lidu sedícímu v temnotě vzešlo světlo. I vyslání ke křtění vychází odtamtud a týká se národů. MAREK před nás staví služebníka-proroka, Božího Syna. LUKÁŠ nám představuje Syna člověka; první dvě kapitoly nám podávají líbezný obraz Israélova zůstatku. JAN, jak jsme řekli již výše, nám dává poznati Božskou a vtělenou Osobu Páně, základ veškerého požehnání, a dílo zadostučinění, jež je i základnou stavu, v němž hříchu již nebude, nových nebes a nové země, kde sídlí spravedlnost. Na konci evangelia máme příslib Těšitele; to vše je v protikladu k Židovství. Jan nesleduje původ Páně k Abrahamovi a Davidovi, kořenům příslibu, nebo k Adamovi, jako Syna člověka, jenž přináší požehnání člověku, aniž o Jeho činné službě vypravuje jako o službě velikého Proroka, jenž měl přijíti, nýbrž nám ve světě ukazuje Božskou Osobu, Slovo stavší se masem. Pavel a Jan nám dávají poznati, že v Kristu jsme v postavení úplně novém; velikým předmětem Janovým však je to, že nám zjevuje Otce v Synu a tak život skrze Syna v nás, zatímco spisy Pavlovy nám ukazují Kristovce představeného Bohu v Kristu a zjevují nám Jeho úrady milosti. Přihlížíme-li jen k listům, mluví o shromáždění jen Pavel, ledaže se Petr (1 Petr 2) zmiňuje o budování živých kamenů k vytvoření stavby, jež ještě není dokončena; jen Pavel však mluví o shromáždění jako o „těle“ Kristově.

   SKUTKY vypravují o založení shromáždění Svatým Duchem, jenž přišel z nebe, potom o pracích apoštolů v Jerúsalémě nebo v Palestině a o pracích dalších dělníků Páně. Podávají nám zprávu zejména o díle Petrově a později o díle Pavlově a končí sdělením o tom, jak Židé z rozptýlení Pavlovu blahou zvěst zavrhli.

   Zavedlo by nás příliš daleko, kdybychom chtěli, byť i jen v souhrnu, vykládati obsah listů; omezme se na několik slov o jejich časové posloupnosti a poznamenejme jen, že se v nich probírá účinnost Kristova díla a Otcova láska v něm zjevená. Nejprve je třeba uvésti ty listy, jejichž místo v časovém pořadí je jisté: l. a 2. list THESSALONIČANŮM, l. a 2. list KORINŤANŮM, list ŘÍMANŮM, EFESANŮM, KOLOSSANŮM, FILIPPANŮM a FlLÉMONOVI; tyto poslední čtyři byly napsány za Pavlova věznění. List GALATŮM byl napsán 14 až 20 let po jeho povolání za apoštola a poté, co nějaký čas pracoval v Malé Asii. 1. list TIMOTHEOVI byl napsán při příležitosti apoštolova odchodu z Efesu a nelze přesně stanoviti, kdy se tak stalo. 2. list se datuje z doby konce Pavlova života, kdy se blížil své mučednické smrti. List TITOVI je v souvislosti s Pavlovou cestou na Krétu, o níž nevíme, kdy se uskutečnila, (byla vyslovena domněnka, že to snad bylo v době apoštolova pobytu v Efesu;) je morálně současný s 1. listem Timotheovi — nebylo Božím úmyslem podati nám přesné údaje o časové posloupnosti. Boží moudrost tomu nechtěla, morální pořádek je však velmi jasný; vidíme jej v tom, jak 2. list Timotheovi souvisí se zhroucením Božího domu, jehož řád byl v 1. listu ustanoven.

   List HEBREŮM byl napsán v době poměrně pozdní, kdy na obzoru byl soud, jenž měl dopadnouti na Jerúsalém; vyzývá Kristovce z Židů, aby se oddělili od toho, co se Bůh chystal souditi.

   List JAKUBŮV se týká doby, kdy toto oddělení ještě nikterak nebylo uskutečněno; židovští Kristovci jsou zde spatřováni jako součást Israéle, jenž ještě nebyl s konečnou platností zavržen, a uznávají jediné Ježíše jako Pána slávy. Podobně jako ostatní všeobecné listy byl list Jakubův napsán v posledních dnech života apoštolů, kdy již Kristovectví bylo v rozsáhlé míře proniklo mezi Israélovy kmeny a kdy jejich dějiny měly býti zakončeny soudem. Listy Janovy byly napsány ještě později.

   Z 1. listu PETROVA vidíme, že blahá zvěst byla již mezi Židy velmi rozšířena; list se obrací na Kristovce z Židů rozptýlených. Druhý list je pozdější, to je samozřejmé, a patří do doby konce apoštolova života, kdy se blížil čas odložení jeho stánku a odchodu od jeho bratří. Nechtěl je ponechati bez upozornění, že jim již brzy apoštolská péče přestane býti poskytována; proto si, podobně jako list Júdův, tento druhý Petrův list všímá těch, kdo zapřeli víru a opustili stezku zbožnosti, a posměvačů, pozvedajících se proti svědectví o příchodu Páně.

   V I. listu JANOVĚ jsme podle svědectví samého apoštola v „poslední hodině“; projevili se již odpadlíci, odpadlíci od pravdy Kristovectví, popírající Otce i Syna a připojující k tomu židovskou nevěru, aby popřeli, že Ježíš je Kristus.

   List JÚDŮV morálně předchází list Janův. Ukazuje nám nepravé bratří, kteří se kradmo vloudili mezi svaté, a vede nás až ke konečné vzpouře a k soudu. Od 2. listu Petrova se liší tím, že na zlo nehledí jako na prostou nepravost, nýbrž jako na opuštění prvního stavu.

   Kniha ZJEVENÍ doplňuje obraz, ukazujíc nám Krista jako soudce uprostřed shromáždění představených pod obrazem sedmi zlatých lamp. První shromáždění, jež opustilo svou první lásku, se upozorňuje, že nedá-li se na pokání a nenavrátí-li se k svému prvnímu stavu, bude jeho lampa odstraněna. Konečný soud nad církví nacházíme v Thyatiře a v Laodikei. Potom tato kniha ukazuje soud nad světem a návrat Páně, království a nebeské město, a nakonec věčný stav.

   Všeobecný charakter odpadnutí a zkázy, jak jej opět a opět nacházíme ve všech posledních knihách Nového Zákona, od listu Hebreům až po Zjevení, je velmi pozoruhodný. Listy Pavlovy, s výjimkou 2. listu Timotheovi, jenž jednotlivci podává pokyny, jak choditi uprostřed zhroucení, sice tento stav předvídají, zatím nám však ukazují práce a péči moudrého stavitele; doba jejich vzniku upoutává zájem ve spojení s událostmi v knize Skutků. List Hebreům * , všeobecné listy a Kniha Zjevení však vesměs ukazují, že tento úpadek již nastal (1. list Petrův, jenž tento charakter projevuje nejméně, nám přesto praví, že přišel čas, aby nastal soud od Božího domu); ukazují nám tudíž soud nad vyznávající církví a potom podávají prorocký obraz soudu nad světem, jenž se vzepřel proti Bohu. Tento konce se týkající charakter všeobecných listů je velmi pozoruhodný a poučný.