Velikost písma: 1|2|3|4|5

   Když r. 1890 v nakladatelství Georgea Morrishe v Londýně vyšel anglický překlad Starého Zákona, bylo v předmluvě k němu řečeno mimo jiné toto: „Tento překlad Starého Zákona byl vypracován na základě studia běžného hebrejského textu, představuje však i výsledek porovnání s německým a francouzským překladem zesnulého J. N. Darbyho... Když pan Darby dokončil svůj francouzský překlad, jenž podává výsledky jeho zra­lého pochopení významu hebrejského originálu, pociťovali mnozí, že se tím Kristově církvi dostává pracemi Jeho služebníka odkazu, jenž by se neměl ponechati jen v jazyce, v němž byl napsán. Ti tudíž, kdo budou používati tohoto překladu anglického, mohou očekávati, že v něm najdou uloženo vše, co má zvláště významnou hodnotu v překladech, o nichž byla shora učiněna zmínka, zejména v překladu francouzském...“.

   To zde uvádím proto, že podnětem k pořízení českého překladu Nového Zákona, jejž nyní českému čtenářstvu předkládám, mi byly úvahy zcela obdobné. Podávám svůj vlastní zcela samostatný překlad z řeckého originálu, při práci na něm jsem však stále a soustavně přihlížel k anglickému překladu J. N. Darbyho, (příležitostně i k jeho překladu francouzskému a německému,) tak aby v českém překladu byly uchovány a tudíž českému čtenáři zpřístupněny významné plody duchovního úsudku o smyslu řeckého textu, k němuž tento jedinečně obdarovaný a svému Pánu plně oddaný Boží služebník dospěl. J. N. Darby sám v předmluvě ke svému anglickému překladu Nového Zákona praví: „Nebylo nikterak mým úmyslem vytvořiti učené dílo; ježto však jsem měl přístup ke knihám a různým pramenům poučení, k nimž většina čtenářů, jimž je Boží slovo stejně drahé, ovšem přístup nemá, toužil jsem poskytnouti jim, pokud jsem toho byl schopen, ovoce svého vlastního studia a všeho, co jsem z oněch pramenů mohl vytěžiti, aby se jim dostalo Božího slova v angličtině a to v podání tak dokonalém v tomto jazyce, jak jen možno.“ Tato slova mi při mé práci často tanula na mysli, i bylo mou tužbou vytvořiti týmž duchem se nesoucí překlad český.

   Mám za to, že bude vhodno na tomto místě především stručně pojednati o řeckém textu Nového Zákona, z něhož J. N. Darby překládal a jenž byl předlohou i tohoto mého překladu do češtiny. Mnohé starší překlady Nového Zákona měly za svou předlohu tzv. „všemi přijatý text,“ jenž byl vydán v Leydenu v Holandsku r. 1633 a jehož základem byly texty uveřejněné v 16. století Erasmem z Rotterdamu v Basileji a Robertem Stephanem a Theodorem Bezou v Paříži; některý z těchto textů byl i předlohou prvního českého překladu Nového Zákona z řečtiny, jenž je dílem Jana Blahoslava (1564) a jenž byl posléze pojat do známé a mnoha milovníkům Božího slova drahé Kralické Bible. Tyto texty byly výsledkem studia a porovnávání velmi malého počtu tehdy známých — značně pozdních — rukopisů řeckého Nového Zákona; knihu Zjevení měl Erasmus z Rotterdamu v rukopise jediném a to chatrném a neúplném (pomohl si tak, že si chybějící část sám do řečtiny přeložil z latinského překladu, jejž měl po ruce). V následujících staletích však bylo postupně objeveno několik set dalších řeckých rukopisů Nového Zákona nebo jeho částí, z nichž některé jsou velmi staré, i překladů, např. do syrštiny, jež jsou namnoze ještě starší; všechny tyto rukopisy byly pečlivě zkoumány a porovnávány, takže bylo možno text očistiti od chyb, jež se do něho během staletí vloudily nedbalostí nebo opovážlivostí lidí. Tak byla v nové době pořízena řada vydání řeckého textu Nového Zákona, sestavených podle toho, jak který z učenců, kteří všechen svůj čas a veškeré své schopnosti věnovali tomuto nesmírně namáhavému zkoumání, nalezené rukopisy hodnotil. Nepochybně i v tomto, jako ve všem, co je svěřeno člověku, zanechala své stopy lidská slabost, Boží prozřetelnost však bděla nad Jeho slovem, takže, ačkoli každý z učenců, kteří se revisi textu věnovali, postupoval podle svých vlastních zásad, jsou výsledky, k nimž dospěli, téměř stejné — výjimkou několika málo míst jsou různá vydání řeckého Nového Zákona téměř ve všem navzájem souhlasná a rozdíly mezi nimi, poměrně nečetné a převážnou většinou druhotného rázu, jsou zhusta takové povahy, že v překladu je sotva lze vyjádřiti.

   J. N. Darby sám se nepokoušel sestaviti svůj vlastní text řeckého Nového Zákona; nebyloť jeho cílem věnovati se výzkumu řeckého novozákonního textu, ač se v tomto oboru dokonale vyznal. Výsledků pilné a úmorné práce učenců, o níž bylo stručně promluveno v předchozím od­stavci, ovšem nemohl nedbati a proto se proti dřívějším překladatelům Nového Zákona zřekl „přijatého textu“ jako předlohy pro překlad svůj, neboť ona zkoumání ukázala, že je to text v nejednom místě nepřesný a nespolehlivý. Na druhé straně však Darby nikterak nesdílel názory těch moderních vydavatelů, kteří „přijatý text“ příliš podcenili a veskrze za­mítli. Mnozí totiž sestavili své texty jen na základě rukopisů nejstarších, majíce za to, že čím je rukopis starší, tím je spolehlivější a tím méně ob­sahuje chyb opisovačů a pozdějších dodatků a jiných úprav; J. N. Darby však právem poukázal na to, že jednostranné uplatnění této zásady vede k nesprávným závěrům, neboť, ač ovšem je pravda, že stáří samo o sobě každému rukopisu jisté závažnosti dodává, je také nutno uvážiti, že nějaký poměrně pozdní rukopis může někdy býti přesnějším opisem mnohem starobylejší a hodnotnější předlohy než nejeden rukopis starší. K nejhorším porušením textu Nového Zákona totiž došlo již v prvních sto letech od jeho vzniku a mnozí tzv. církevní otcové a jiní učenci 3. a 4. století měli poruce mnohem porušenější a méně spolehlivé rukopisy než se­stavovatelé „přijatého textu“ o 13 století později. K sestavení textu co nejčistšího tedy nutno pečlivě zvážiti všechny rukopisné doklady, jež jsou dostupny; žádný jednotlivý rukopis nemůže sám o sobě poskytnouti na­prosto spolehlivý text, mnozí moderní vydavatelé však neprávem podce­nili nejeden hodnotný a závažný rukopis jen proto, že byl mladšího data než jimi jednostranně přeceňované rukopisy staré. Darby si tedy pro svou práci zvolil tento postup: porovnal čtyři v jeho době nejvýznamnější vydání řeckého textu a tam, kde se všichni čtyři vydavatelé shodovali, překládal podle jejich znění, kde pak se různili, přidržel se znění „přijatého textu.“ V dalším vydání svého anglického překladu se od této zásady poněkud odchýlil a přihlédl i k jiným vydáním řeckého textu, to se však na překladu samém projevilo jen velmi málo. V poznámkách pod čarou pak upozornil na znění „přijatého textu,“ odchylná od textu pře­kládaného, (nikoli však v knize Zjevení, viz str. I,) a také uvedl některá jiná odchylná čtení různých rukopisů. Pozdější a nynější vydavatelé Darbyho překladu od odkazů na „přijatý text“ upustili a odkazy na další různočtení do značné míry omezili.

   Jak již shora poznamenáno, byl řecký text, jejž podle právě vyložených zásad za svou předlohu zvolil J. N. Darby, základem i tohoto mého překladu do češtiny; čtenáři Písma, kteří jsou zvyklí používati překladů starších, zejména českého překladu kralického nebo slovenského překladu prof. Roháčka, jež jsou vypracovány v podstatě podle „přijatého textu,“ tedy shledají, že text tohoto překladu je v nejednom místě od těchto starších překladů odlišný nejen co do pojetí a způsobu tlumočení řeckého originálu, nýbrž i co do volby samé textové předlohy. Ve shodě s novějšími vydavateli Darbyho anglického překladu jsem rovněž upustil od odkazů na „přijatý text“ a ostatní rukopisné odchylky uvádím ve výběru přibližně odpovídajícím tomu, jejž podávají tato novější vydání, tu i tam poněkud rozšířeném. Slova a věty nebo části slov a vět, jež v některých významných rukopisech chybějí, ze závažných důvodů však byly do textu přijaty, byly dány do hranatých závorek ([...]).

   Plné přesvědčení o Božím vdechnutí Písem vedlo k snaze překládati tak doslovně, jak jen bylo možno; bylo-li někde, ať v zájmu srozumitelnosti či pro vyhnutí přílišným jazykovým tvrdostem, záhodno podati překlad volnější — leckdy lze volnějším překladem vystihnouti smysl originálu lépe než překladem formálně doslovným —, je doslovný překlad zpravidla uveden v poznámce pod čarou se značkou „D.“ („doslovně“). Kde povaha českého jazyka nebo zájem zřetelnosti vyžadoval doplnění textu slovem nebo slovy, jež v řeckém textu nejsou, byla tato slova dána do lomených závorek (<…>). Mnoho výrazů a úsloví lze do češtiny přeložiti dvěma nebo několika způsoby, z nichž každý je sám o sobě správný; na tyto možné obměny překladu je pod čarou upozorněno poznámkami se značkou „N.“ („nebo“). V poznámkách jsou na některých místech, někdy v obyčejných závorkách, někdy bez nich, připojeny různé opisy těch míst, jichž se poznámky týkají; tyto opisy dlužno chápati jako pokusy o plnější vystižení nebo dokreslení smyslu dotčených míst, nezřídka v znění, jež z různých příčin nebylo vhodné začleniti do textu.

   Mám za to, že se zásadou překladu pokud možno doslovného nikterak není v rozporu, že jsem se na mnoha místech více než je snad v jiných překladech obvyklé odchýlil od slovosledu původního textu. To zejména proto, že slovosledem se zhusta vyjadřuje důraz na některé části věty, a to se v řečtině Nového Zákona namnoze děje jinak než v češtině. Vyjma jednoho byli všichni pisatelé Nového Zákona Židé a je tudíž pochopitelné, že jejich řečtina v různé míře projevuje známky vlivu hebrejštiny (hebraismy); jelikož pak v hebrejštině se slovo nebo skupina slov, na níž spočívá důraz, zpravidla klade na první místo ve větě, je tomu tak velmi často i v řečtině Nového Zákona. Někdy se tak ovšem děje i v češtině, mnohem častěji však čeština klade zdůrazněné slovo na konec věty a proto jsem na mnoha místech, kde je zřejmé, na čem důraz ve větě spočívá, slovosled v tomto smyslu upravil. Uvedu příklad: u Jana 6:35 praví Pán Ježíš (v slovosledu původního textu): „Já jsem tím chlebem života“; důraz však zde zřejmě spočívá na slůvku „já,“ neboť tento výrok osvětluje význam obrazu „chleba,“ jehož je shora použito; i soudím, že slovosledem „tím chlebem života jsem já“ je smysl výroku vystižen mnohem věrněji než kdyby byl formálně ponechán slovosled původního textu. Při násobných podmětech ovšem pravidla o mluvnické shodě přísudku s podmětem leckdy vyžadují, je-li slovosled změněn, jiného čísla a případně jiného mluvnického rodu než je v původním textu; na to je někde upozorněno v poznámkách. V delších a složitějších větách však jsou takovéto úpravy slovosledu obtížné a nejednou nedosti dobře možné, neboť vedly k příliš rozsáhlému přemisťování slov a tím by často docházelo k přetržení větné souvislosti, neboť na slovo, jež je v původním textu na konci věty, nezřídka přímo navazuje začátek věty další; ve větách takovéto povahy tedy bylo často od úprav tohoto druhu upuštěno, byť byly odůvodněny, a ponechán slovosled původní.

   Důslednému uplatnění zásady doslovného překladu je do dosti veliké míry překážkou skutečnost, že řečtina se co do svých výrazových prostředků po nejedné stránce značně liší od češtiny. Tak např. mají řecká podstatná jména člen, podobně jako je tomu v němčině a mnoha jiných jazycích, čeština pak člen nemá a významové odstíny, jež v řečtině přítomnost nebo nepřítomnost členu zhusta vyjadřuje, v češtině tudíž zpravidla vystihnouti nelze. Někdy bylo možno člen nahraditi ukazovacím zájmenem „ten,“ „ta,“ „to,“ v pátém pádu pak zájmenem osobním („ty,“ „vy“), nepřítomnost členu jsem pak někde vyjádřil přidáním číslovky „jeden“ nebo zájmena „nějaký“ nebo „jakýsi“ (v lomených závorkách), to však nebylo vhodné vždy a všude a tedy jsem se jinak většinou omezil na to, že tam, kde jsou v původním textu členem nebo jeho nepřítomností vyjádřeny významové odstíny zvláště závažné, jsem to uvedl v poznámce. V textu jsem však všude vyznačil přítomnost členu u slova „Kristus,“ a to značkou „*“ takže označení „*Kristus“ znamená, že tento výraz má v dotčeném místě člen, kde pak je „Kristus“ bez této značky, je v pův. textu bez členu. Toto slovo je překladem hebrejského výrazu „Mašíach“ („Messiáš“) a značí „Pomazaný“; s členem je zpravidla vyjádřením ne jména, nýbrž titulu, postavení, bez členu pak je obvykle výrazem toho, že tento titul nabyl povahy vlastního jména Pána Ježíše. V souvislosti s tím ještě na tomto místě uvedu, že jiným Jeho titulem je často „Pán“; tento výraz vyjadřuje, že On je jako Člověk Pánem všech věcí („toho Ježíše,“ praví Petr, „jehož vy jste ukřižovali, Bůh učinil i Pánem i Kristem,“ Skut. 2:36). Týž výraz však nezřídka, zpravidla bez členu a zejména v citátech ze Starého Zákona, znamená tolik co starozákonní „Hospodin“; kde je tomu tak, je užito označení „*Pán,“ v méně jasných případech ,,(*)Pán.“

   Snaha o přesný a doslovný překlad se leckdy setkává s nesnázemi i v oblasti výrazů slovesných. Řecké slovesné časy, jež obvykle vyjadřují plynulé trvání nějakého stavu nebo děje nebo činnosti nebo opakování děje nebo činnosti, to jest čas přítomný (présens) a nedokonavý čas minulý (imperfektum), lze nejčastěji prostě překládati nedokonavým slovesem (prostým trvacím, opětovacím nebo opakovacím); někdy se však těmito časy vyjadřuje i úmysl, snaha, schopnost nebo možnost něco učiniti nebo vykonati, přítomným časem pak i děj nebo událost, jež v blízké budoucnosti má nastati nebo se očekává, a tu bylo namnoze záhodno použíti různých opisů a doslovný překlad pak zpravidla uveden v poznámkách. Dokonavý minulý čas (perfektum) vyjadřuje děj v minulosti skončený, jehož důsledky trvají do přítomnosti, a má nejednou i význam zdůrazňovací nebo zesilovací; překládá se zpravidla dokonavým slovesem v minulém čase, dosah do přítomnosti je někdy vhodné vyjádřiti překladem v čase přítomném, občas různými opisy, na něž rovněž zpravidla upozorněno v poznámkách. Obdobně čas předminulý (plusquamperfektum). Nesnadno zhusta je vhodně překládati slovesa v čase neurčitém (aoristu); tímto časem se vyjadřuje prostá událost, nastavší nebo nastávající nebo očekávaná, tj. minulá, současná nebo budoucí, ač nejčastěji se snad tohoto času používá jako vypravovacího s významem minulým. Slovesa, jež jsou v řečtině v tomto čase, se vzhledem k jeho povaze do češtiny obvykle překládají slovesy dokonavými, to však přes veliké bohatství výrazových prostředků, jímž čeština v oboru slovesných tvarů díky rozmanitosti českého slovesného vidu vládne, nebylo možné nebo vhodné vždy a všude a tudíž bylo leckdy k přesnějšímu vyjádření významu slovesného tvaru času neurčitého v dané souvislosti opět nutno použíti různých opisů; pokud bylo k těmto opisům možno upotřebiti sloves významově málo výrazných, byly bez poznámky pojaty do textu, pakli však by bylo bývalo třeba užíti sloves významově výraznějších, nebo jestliže bylo možno slovesný výraz v neurčitém čase chápati několika způsoby, byl v textu zpravidla přeložen slovesem nedokonavým a jeho smysl podrobněji vysvětlen v poznámkách. Zejména obtížné často je doslovně překládati přechodníky a příčestí neurčitého času, neboť tyto tvary mohou znamenati nejen událost předcházející ději vyjádřenému ve větě slovesné, nýbrž i událost s ním současnou nebo po něm následující, toto však česká dokonavá slovesa nejsou schopna přechodníkem vyjádřiti, neboť vlastně nemají přítomný čas a tudíž ani přítomný přechodník, a přechodníkem minulým i budoucím se vyjadřují jen události, jež ději ve větě slovesné vyjádřenému předcházejí. Pokud tedy přechodník neurčitého času v řečtině vyjadřuje událost s dějem slovesné věty současnou nebo po něm následující, bylo v překladu někdy použito přechodníku slovesa nedokonavého, nebo, a to mnohem častěji, opisu, buď rozvinutím ve vedlejší větu nebo užitím podstatného jména slovesného nebo jiného vhodného výrazu. To zpravidla bez poznámky; vůbec bylo užití přechodníku, v řečtině velmi hojné, bez poznámek — kromě případů hodných zvláštního zřetele — omezeno na míru v nové češtině obvyklou. Přiměřených opisů bylo leckdy vhodné použíti i k vyjádření smyslu řeckého tzv. středního slovesného rodu (media), jenž je jakýmsi přechodem mezi rodem činným a trpným a do češtiny se obvykle překládá zvratným slovesem, nezřídka však vyjadřuje pozoruhodné významové odstíny. V použití trpného rodu dokonavých sloves v češtině je někde upozorněno na dějový nebo stavový smysl dotčených tvarů; tyto dva smysly totiž ne vždy lze v češtině vhodně rozlišiti, v řečtině pak zpravidla trpný rod času neurčitého třeba chápati ve smyslu dějovém, trpný rod dokonavého minulého času ve smyslu stavovém; někde jsem se pokusil k rozlišení těchto dvou smyslů použíti dvojího různého tvaru (jmenného a složeného) trpných příčestí, („dveře byly...zamknuty,“ Skut. 21:30, neurčitý čas, smysl dějový, („někdo je zamkl“); „...dveře zamknuté,“ Jan 20:19, dokonavý minulý čas, smysl stavový, srov. v. 26,) ani to však nebylo vhodné vždy a často tedy opět nezbylo než v závažnějších případech připojiti přiměřenou poznámku.

   O použití vztažných zájmen lze říci totéž co o použití přechodníku shora: řečtina jich používá velmi hojně, v tomto českém překladu však jich užití bylo omezeno na míru v nové češtině obvyklou a jejich smysl tudíž zhusta vyjadřován různými opisy, kromě případů zvláštního zřetele hodných zpravidla bez poznámek.

   Spojky „aby“ jsem užil zásadně jen k překladu řecké spojky „hina“ nebo jiných spojek, („hopós,“ „mépote,“ „mépós“ aj., ) jež zpravidla uvádějí ryze účelové věty; k opisným překladům vazeb krácených neurčitým způsobem a podobně jsem zpravidla použil méně výrazně účelové částice „by.“ Pokud je tomu jinak, je na to obyčejně upozorněno v poznámkách.

   Nyní stručně proberu některé výrazy v původním textu, jichž překlad vyžaduje bližšího vysvětlení, pokud takové vysvětlení není podáno v poznámkách k místům, kde se ony výrazy vyskytují. Některé výrazy jsou v poznámkách vysvětleny jednou provždy a při jejich dalších výskytech se na tato vysvětlení neodkazuje, např. „velekněz,“ „písmař“ (Mat. 2:4); „pustina,“ „káti se,“ „pokání“ (kap. 3:1, 2); „učedník“ (kap. 5:1); „mocné činy“ (kap. 7:22); „pravomoc,“ „apoštol“ (kap. 10:1, 2); „Židé“ v Janově evangeliu (Jan 1:19). Ač zajisté není možno týž řecký výraz vždy překládati týmž slovem českým, hleděl jsem tak nicméně činiti, pokud to možné a vhodné bylo, zejména pak jsem dbal o to, aby, pokud se v blízké souvislosti v původním textu vyskytují tytéž nebo příbuzné výrazy, byly v téže souvislosti týmiž nebo příbuznými výrazy přeloženy i do češtiny, a aby v blízké souvislosti nebylo v českém textu užito stejných nebo příbuzných výrazů tam, kde jsou v řečtině výrazy různé; pokud jde o souběžná místa v evangeliích, hleděl jsem použíti týchž výrazů tam, kde jsou v různých evangeliích výrazy tytéž, a různých tam, kde se v nich příslušná souběžná místa liší. Někde ovšem ani tyto zásady nebylo lze plně dodržeti, pak však je na to zpravidla opět poukázáno v poznámkách.

   Některé pojmy, jež mají závažný význam pro náležité pochopení poselství a učení Nového Zákona, nabyly vlivem nesprávných tradičních církevních nauk v průběhu staletí v myslích většiny lidí smyslu, jaký v Novém Zákoně nemají, a jsou-li nevhodně přeloženy, vzbuzuje se tím dojem, jako by Božím slovem byly odůvodněny mnohé pojmy, zřízení a zvyklosti, jež byly svévolně zavedeny v náboženském světě podle myšlenek lidí a nikoli podle myšlenek Božích a jež ovšem v Novém Zákoně ve skutečnosti nemají pražádného podkladu. Bylo proto mou snahou překládati tak, aby byl jakýkoli takový dojem vyloučen, a vyhnouti se všem výrazům, jež by vzbuzovaly nesprávné představy.

   Tak si mnozí pod pojmem „církev“ dnes představují nějakou náboženskou společnost; slovo „ekklésia,“ jež se tak obvykle překládává, však znamená „shromáždění,“ původně zejména shromáždění občanů řeckých obcí k projednávání veřejných záležitostí. Proto jsem tento výraz všude, kde se v Novém Zákoně vyskytuje, přeložil slovem „shromáždění,“ ač znamená shromáždění jakékoli — shromáždění Israéle v pustině (Skut. 7:38), „řádné shromáždění“ efesské obce nebo shluk davu (kap. 19:38, 41), všeobecné shromáždění Kristovců (viz níže) v nebesích (Hebr. 12:23) ne­bo shromáždění věřících v nějakém místě (1 Thess. 1:1) nebo v soukromém domě (Řím.16:5). Písmo tohoto slova použilo k označení Božího shromáždění, Svatým Duchem vytvořeného duchovního útvaru nebo těla, složeného ze všech skutečných věřících a spojeného s Kristem jako osla­venou Hlavou v nebesích.

   Výraz „Christianos,“ jenž se v Novém Zákoně vyskytuje třikrát (Sk. 11:26; 26:28; 1 Petr 4:16), znamená „přívržence nebo následovníka Kristo­va“; tento význam je plně vystižen názvem „Kristovec,“ jehož jsem k pře­kladu tohoto výrazu na všech třech místech použil. Obvyklé „křesťan“ vzniklo tak, že slovo „Christianos“ bylo v své původní hláskové podobě ve velmi staré době přejato do češtiny, v ní zdomácnělo a hláskoslovnými změnami, jež od té doby v češtině nastaly, nabylo podoby dnešní, v níž se však souvislost se slovem „Christos“ („Kristus“) již nepociťuje; spíše působí nežádoucím, protože nepravdivým, dojmem odvozenosti od slova „křest.“ Na to ostatně upozorňovali již M. J. Hus a J. A. Komenský.

   Slovo „episkopos“ znamená „dohližitel“ a tak jsem je všude přeložil. „Dohlížitelů“ bývalo v každém místním shromáždění několik (Skut. 20:28; Fil. 1:1) a byli to starší bratří, požívající pro svůj příkladný život všeobecné vážnosti, důvěry a mravní autority, kteří byli od apoštolů nebo jejich přímých zmocněnců ustanoveni k výkonu služby dohledu nad zachováváním Božího pořádku v místních shromážděních. Toto slovo bylo rovněž v dávné době přejato do češtiny a v ní nabylo podoby „biskup“; tento výraz ovšem dnes značí vysokého církevního hodnostáře, předsta­veného víceméně rozsáhlé oblasti církevní správy, a to je zřejmě opět smysl velmi vzdálený původnímu významu tohoto slova v Novém Zákoně. V každém místním shromáždění také bylo několik „pečovatelů“ (řec. „diakonoi“); o zřízení této služby se dovídáme v 6. kapitole Skutků a byla to služba týkající se hmotných potřeb věřících. Výraz „jáhen,“ opět odvozený z hláskové podoby slova „diakonos,“ taktéž budí představy nesouhlasící s jeho původním významem. V této souvislosti ještě poznamenám, že Nový Zákon naprosto nezná pojmu „kněží“ nebo „kněžstva“ jako zvláštní od ostatních odlišené třídy Kristovců; pokud se v něm vyskytují tyto výrazy, pak buď značí kněží ve smyslu Starého Zákona (kněží židovské), ojediněle i kněží nepravých božstev národů, anebo se týkají toho, že kněžími ve smyslu novozákonním jsou co do svého postavení všichni skuteční Kristovci. Pojem „kněze“ totiž především značí někoho, kdo přináší oběti, a v novozákonní době jde toliko o takové oběti, jaké všichni skuteční Kristovci mohou a mají přinášeti (Řím. 12:1; Hebr. 13:15, 16; 1 Petr. 2:5). Ve zvláštním a jedinečném smyslu je ovšem Knězem Pán Ježíš sám. Pojem „duchovních“ (Gal. 6:1) pak, proti představám většiny lidí v dnešní době, neznamená osoby lidmi za „duchovní“ ustanovené, nýbrž osoby Svatým Duchem ovládané a duchovně smýšlející, v protikladu k „přirozeným,“ vlastně „duševním,“ podle 1 Kor. 2:14, 15.

   „Velikonoce“ a „letnice“ jsou názvy náboženských svátků, jež byly bez jakéhokoli podkladu v Novém Zákoně lidmi zavedeny v „křesťanstvu“; jestliže se, jak se v překladech Nového Zákona namnoze děje, těmito názvy označují starozákonní svátky „Minutí“ (Mat. 26:2) a „Padesátka“ (1 Kor. 16:8), vede to k nesprávnému dojmu, jako by tyto svátky „křesťanského“ náboženského světa byly zdůvodněny Božím slovem. V tomto překladu se tudíž pro ony svátky starozákonní důsledně užívá názvů „Minutí“ (srov. „Jití“ v původním kralickém překladu 2 Mojž. 12:11, „pominutí“ v Karafiátově revisi) a „Padesátka“ nebo „den Padesátky,“ jež souhlasí s významem názvů v původním textu a neuvádějí v omyl.

   „Evangelium“ je přepis řeckého „euangelion,“ jež prostě znamená „dobrou n. šťastnou n. blahou zvěst n. zprávu“; v tomto překladu se pro dotčený pojem všude užívá názvu „blahá zvěst“; odvozené sloveso „euangelizó“ nebo „euangelizomai“ se pak překládá „přináším blahou zvěst,“ „hlásám blahou zvěst“ nebo jiným podobným výrazem, „euangelistés“ pak „hlasatel blahé zvěsti.“ Výrazu „evangelium“ bylo užito jediné v nadpisech knih Nového Zákona, jež jsou pod tímto jménem všeobecně známy.

   Z různých příčin však byly některé vžité výrazy, pokud nebudí nesprávných představ, ponechány; tak překládám „potérion“ vžitým výrazem „kalich,“ pokud je tohoto slova užito ve smyslu přeneseném („kalich hněvu“ apod.) a o „kalichu“ při Večeři Páně; jinak je překládám „pohár.“ Sloveso „baptizó,“ jež vlastně znamená „ponořuji“ nebo „namáčím,“ nicméně překládám obvyklým výrazem „křtím,“ pokud, jak tomu zpravidla je, má takový význam; obdobně příbuzné výrazy „baptisma“ („křest“) a „baptistés“ („křtitel“). K překladu řeckého slovesa „kéryssó,“ jež vlastně znamená „hlásám,“ „prohlašuji,“ jsem na mnoha místech, kde se to jevilo vhodným, použil vžitého výrazu „káži“; vyhýbal jsem se však výrazu „kazatel“ jako překladu řeckého „kéryx,“ jež v souhlase s jeho významem zpravidla překládám „hlasatel.“ Pod označením „kazatel“ se totiž dnes často rozumí lidmi ustanovený placený činovník náboženské společnosti, a to je opět pojem Novému Zákonu naprosto cizí.

   Jerúsalémský chrám zaujímal v novozákonní době rozsáhlou oblast, v níž kromě vlastní chrámové budovy (svatyně) byla soustava nádvoří, různých přilehlých budov, sloupových síní, hradeb a bran; celý tento soubor se v řeckém textu označuje slovem „hieron,“ vlastní chrámová budova pak slovem „naos.“ Oba tyto výrazy vlastně značí „chrám“; v českém textu jsem k jejich rozlišení opět použil značky „*,“ takže „*chrám“ je překlad slova „hieron,“ „chrám“ bez značky pak znamená „naos.“ Podobně tomu bylo i s chrámy pohanských božstev a tudíž je při příležitostných zmínkách o nich použito týchž výrazů a v českém textu téhož rozlišení. Pro pojem „služebník“ a příbuzné pojmy „služba,“ „sloužiti“ je v původním textu několik výrazů, jež se vzájemně liší svými významovými odstíny. Pojednám nyní o některých z nich ve stručném přehledu.

   „Dúlos“ značí „otrok,“ obdobně výrazy od tohoto slova odvozené; vzhledem k tomu však, že tyto výrazy nejsou v nynější době prosty jisté hanlivé příchuti, použil jsem v překladu většinou raději mírnějšího výrazu „nevolník“ a slov od něho odvozených, slova „otrok“ a jeho odvozenin jsem pak užil jen tam, kde ona hanlivá příchuť není na závadu.

   „Diakonos“ a výrazy odvozené se od předchozího liší tím, že „dúlos“ vyjadřuje spíše vztah k pánu, „diakonos“ vztah k službě nebo práci. Toto slovo a jeho odvozeniny překládám zpravidla výrazy vyjadřujícími pojem „obsluhy,“ „posluhování“; pokud slovo „diakonos“ značí osobu vy­konávající jisté služby v místním shromáždění, je zpravidla přeloženo „pečovatel,“ jak již shora uvedeno; podobně je k překladu výrazu „diakonia“ („služba“) často užito slova „péče,“ zejména jde-li o službu týkající se hmotných potřeb věřících.

   „Pais“ a ženská zdrobnělina „paidiské“ tohoto slova značí vlastně osoby mladého věku, potom mladistvé osoby služebné a služebné osoby vůbec. Pro překlad výrazu „paidiské“ jsem zvolil v češtině mu plně odpovídající slovo „děvečka,“ v Gal. 4 „služka,“ mužskému tvaru by odpovídalo české „pacholek“ (odvozeno od „pachole,“ „pacholík,“ tj. „hoch“), jež však je nevhodné, neboť v dnešní češtině nabylo významu snad ještě hanlivějšího než „otrok“; pokud je tedy slova „pais“ použito v tomto smyslu, překládám je „sluha.“

   Výraz „oiketés“ značí „domácího služebníka“; překládám jej slovem „čeledín,“ výraz „oiketeia,“ „domácí služebnictvo,“ slovem „čeleď.“

   „Latreia“ a k tomuto podstatnému jménu příslušné sloveso „latreuó“ značí vždy službu Bohu — nebo, v pohanském světě, i službu modlám — ve smyslu uctívání, přinášení pocty, klanění; tyto výrazy zpravidla, pokud jde o službu pravému Bohu, překládám slovy „svatá služba,“ „konám svatou službu.“

   Někdy jsem k překladu těchto a ještě některých jiných slov, od jichž výkladu zde upouštím, neboť jsou vysvětlena v poznámkách k příslušným místům, použil všeobecných výrazů „služebník,“ „služba,“ „sloužiti,“ pak jsem však vždy připojil poznámku vysvětlující význam dotčených výrazů v původním textu, anebo odkaz na jiné místo, kde takovou poznámku lze najíti.

   „Dávkoví výběrčí,“ řecky „telónai,“ byli lidé, které římská vrchnost pověřila vybíráním cel, mýt a jiných veřejných dávek a poplatků. Byli předmětem všeobecné nenávisti a pohrdání, protože se většinou, nejsouce v podstatě nijak kontrolováni a majíce tedy příležitost k beztrestnému nezřízenému vydírání, na účet poplatníků „nenáležitě obohacovali, a v Jud­sku a v Galilei také proto, že jakožto Židé sloužící nenáviděným Římanům byli považováni za zrádce.

   „Daimonion“ a ojediněle (Mat. 8:31) se vyskytující v podstatě souznačný výraz „daimón“ značí „zlého ducha.“ Stran překladu těchto výrazů jsem myslil na slovo „běs,“ jehož užívali k označení zlých duchů nebo božstev staří pohanští Slované, posléze jsem se však rozhodl pro přepis „démon“ těchto výrazů, jenž v češtině zdomácněl stejně jako v jiných moderních evropských jazycích. Tento pojem (někdy se jím označují i božstva pohanů) je třeba rozlišovati od pojmu ďábla čili Satana; ďábel je jeden, démonů je mnoho.

   Slovem „dítě,“ v množném čísle „děti,“ překládám řecké „teknon,“ jež souvisí se slovesem „tiktó,“ „rodím,“ a značí tedy „dítě“ ve vztahu k rodičům; pro zdrobnělinu „teknia“ množného čísla tohoto slova, láskyplný výraz vyjadřující něžné otcovské city, jsem vyhradil slovo „dětičky.“ Naproti tomu značí „pais“ „dítě“ jako nedospělou osobu; protože může býti mužského nebo ženského rodu, překládám je „hoch“ nebo „děvče,“ pokud, jak shora uvedeno, neznamená „sluhu“; obdobně množné číslo („hoši,“ Mat. 2:16, „dítky,“ kap. 21:15). Zdrobnělinu „paidion“ tohoto slova překládám „děťátko,“ případně „hošík,“ „holčička,“ v množném čísle („paidia“) „děťátka“ nebo „malé dítky.“ Rozdíl ve významu slov „teknia“ a „paidia“ ukazuje zvláště názorně oddíl v 1. listu Janově, kap. 2:12-28: oslovení „dětičky“ („teknia“) ve vv. 12 a 28 se týká všech věřících, neboť apoštol vůči nim všem má vztah milujícího otce, a zahrnuje tedy všechny, o nichž je řeč v oddíle mezi těmito dvěma verši, tj. „otce,“ „mladíky“ i „děťátka“; naproti tomu značí výraz „děťátka“ ve vv. 13 a 18 nejnižší stu­peň duchovního růstu věřících, proti pokročilejším „mladíkům“ a duchov­ně plně vyspělým „otcům.“ Jednou (Jan 6:9) se vyskytuje jiná zdrobnělina „paidarion,“ již jsem přeložil „hošíček.“ Pokud je českých výrazů, uve­dených v tomto odstavci, užito k překladu jiných řeckých slov, je na to poukázáno v poznámkách.

   Pojem „života“ se v řečtině Nového Zákona vyjadřuje nejčastěji třemi výrazy, jež jsem se pokusil v překladu rozlišiti takto:

   Slovem „život“ (ne však ve spojení „způsob života,“ „občanský život“ apod.) zpravidla překládám řecké slovo „zóé,“ jež značí život jako princip, život v absolutním smyslu, život, jak jej má Bůh a Jeho Syn, život, jejž Syn zjevil na tomto světě. Člověk se tohoto života stává účastným mocí Svatého Ducha na základě víry v Pána Ježíše Krista. Někdy však je tohoto výrazu užito o přirozeném životě lidí a jiných tvorů a o pobytu člověka na zemi vzhledem k jeho trvání.

   Slovem „žití“ (někdy „duše“) zpravidla překládám řecké „psyché,“ výraz, jenž značí přirozený život člověka a jiných tvorů, a ovšem i „duši,“ nehmotnou a neviditelnou složku lidské bytosti.

   „Živobytí“ je nejčastějším překladem slova „bios,“ jež znamená život nebo způsob života člověka na zemi a také hmotné prostředky k uchování tohoto života.

   Pojem „vzkříšení“ nebo „procitnutí“ mrtvých, jenž patří k ústředním předmětům učení Nového Zákona, se v původním textu vyjadřuje zejména dvěma slovesy, „anistémi“ a „egeiró,“ a výrazy od nich odvozenými. První z těchto sloves má původní význam „pozvedám,“ „dávám vstáti,“ v některých tvarech v podmětném smyslu „vstávám,“ „zvedám se,“ potom také „budím,“ „křísím,“ případně „procitám,“ „jsem kříšen“; předpona „ana-“ tohoto slovesa značí směr vzhůru, také však má význam „opět,“ takže sloveso lze chápati i ve smyslu „opět pozvedám“ atd. Druhé sloveso má naopak prvotní význam „probouzím“ a také „křísím,“ potom však i „pozvedám,“ „vztyčuji,“ „dávám vstáti,“ v podmětném významu a ve středním a trpném rodu „procitám,“ „jsem kříšen,“ případně „vstávám.“ Obou těchto sloves se ovšem užívá nejen o mrtvých; v jiných spojeních nejsou v tomto překladu vždy přísně rozlišována, ledaže se obě vyskytují v textu v blízké vzájemné souvislosti a pak je každé přeloženo jiným slovesem českým. Pokud se jich však užívá o mrtvých a zejména o vzkříšení Pána Ježíše, snažil jsem se dbáti o jejich rozlišení, a to tak, že jsem přihlížel k jejich prvotním významům a také k tomu, že sloveso „anistémi“ se v Novém Zákoně v tomto spojení častěji vyskytuje ve smyslu podmětném (nepřechodném), „egeiró“ pak častěji ve smyslu předmětném (přechodném); v těchto spojeních tedy zpravidla překládám „anistémi“ výrazy odvozenými od slovesa „vstáti“ nebo „vstávati,“ „egeiró“ pak tvary slovesa „(vz)křísiti.“ V souladu s tímto rozlišením jsem obdobně překládal i příslušná podstatná jména slovesná: „anastasis,“ odvozené od „anistémi,“ výrazem „(opětovné) vstání,“ „egersis“ od „egeiró“ pak „vzkříšení“ (jen u Mat. 27:53).

   V souvislosti s tímto předmětem sluší ještě učiniti poznámku o častém spojení „egeiró resp. anistémi n. anistamai ek (tón) nekrón,“ jež se překládává „křísím resp. dávám vstáti n. vstávám z mrtvých.“ Řecká předložková vazba „ek (tón) nekrón“ však v tomto spojení znamená, že někdo byl mezi mrtvými, tj. byl mrtev jako ostatní mrtví, počítal se mezi mrtvé, a z tohoto prostředí n. postavení je vzkříšen n. povstává, takže potom již mezi mrtvými není, ostatní mrtví pak v smrti zůstávají. Domnívám se, že obvyklým překladem „z mrtvých“ není tento smysl dosti jasně a důrazně vyjádřen a že většině čtenářů tato vazba neříká nic více než že někdo byl mrtev a ožil. Bylo vytvořeno i podstatné jméno „zmrtvýchvstání,“ jež, mám za to, se běžně považuje prostě za souznačné s výrazem „vzkříšení.“ V tomto spojení jsem tudíž předložku „z“ nahradil, pro nedostatek výrazu vhodnějšího, snad poněkud neobvyklou předložkou „zprostřed,“ (té jsem ostatně někde užil i v jiných obdobných spojeních,) takže tuto vazbu překládám „zprostřed mrtvých“; tím snad je uvedený smysl vyjádřen dostatečně zřetelně. Důležité je pak rozlišení pojmů nebo vazeb „anastasis (hé) ek nekrón,“ jež překládám „opětovné vstání(, ) zprostřed mrtvých“ (Luk.20:35; Skut.4:2; 1. Petr 1:3), se smyslem shora vyloženým, a „anastasis (tón) nekrón,“ jež překládám „(opětovné) vstání mrtvých“; tento výraz značí prostě, že vstávají nebo vstanou mrtví, ať již všichni nebo jen někteří. Oba tyto výrazy se překládávají týmž slovem „zmrtvýchvstání“ a tím se ovšem tento závažný rozdíl stírá.

   Velmi důležitý je rozdíl mezi dvěma pojmy, jež se v řečtině Nového Zákona označují výrazy „sarx“ a „sóma,“ a je velikým nedostatkem mnohých českých překladů, že oba tyto výrazy tlumočí jedním a týmž českým slovem „tělo.“ Je ovšem pravda, že na některých místech Nového Zákona se tyto dva výrazy svými významy navzájem velmi blíží, ba někde lze téměř říci, že znamenají totéž, jinde však, a to většinou, jsou vyjádřením dvou velmi různých pojmů, jež dlužno pečlivě rozlišovati. „Sarx“ vlastně znamená „maso“ a v Novém Zákoně označuje hmotnou podstatu těla, lidského i zvířecího, a v přeneseném smyslu „lidství,“ i svaté lidství Pána Ježíše, v souhrnu všeho, co je pro lidství podstatné, zejména pak vše, co je hmotné podstaty v lidském životě a jeho zevních okolnostech. Nezřídka však má i velmi výrazný přízvuk mravní, neboť také označuje stav neobráceného člověka a tudíž i sídlo hříchu v člověku a onu stránku lidské bytosti, jež svými tužbami směřuje proti Duchu. „Sóma“ naproti tom, značí „tělo“ jako ústrojný celek, nástroj života, a v duchovním smyslu znamená i „tělo Kristovo,“ to jest shromáždění. Abych tyto dva pojmy v překladu důsledně rozlišil, přeložil jsem „sarx“ všude — s výjim­kou Hebr. 10:20 — slovem „maso,“ přes „tvrdou nezvyklost“ tohoto výra­zu, jak se již před mnoha lety vyjádřil jiný, a přestože není pochyby o tom, že slovo „maso“ zní v mnoha spojeních nepříliš libozvučně; slovo „tělo“ pak jsem vyhradil pro překlad výrazu „sóma.“ Rozdíl mezi těmito dvěma pojmy je velmi názorně osvětlen např. v Kol. 2:23, kde „nešetření těla, ne v jakési cti,“ nevede k podrobení a umrtvení „masa,“ nýbrž naopak k jeho uspokojení a vyvýšení, neboť živí jeho náboženskou pýchu. Naše „tělo“ může býti nástrojem oslavení Boha (1 Kor. 6:20), naše „maso“ však nikdy; naše „tělo“ může býti služebníkem Ducha, nikoli však naše „maso,“ neboť jeho „smýšlení“ je zásadně „nepřátelství vůči Bohu“ (Řím. 8:7). Pro pojem „masa“ má řečtina ještě slovo „kreas,“ jež značí „maso“ jako pokrm a v Novém Zákoně se vyskytuje dvakrát (Řím. 14:21; 1 Kor. 8:11) a to v množném čísle; přeložil jsem je „masité pokrmy.“

   Dbal jsem také o důsledné rozlišení pojmů vyjádřených slovy „allos“ a „heteros“; oba tyto výrazy mají význam „jiný,“ rozdíl mezi nimi je ten, že „allos“ zpravidla značí „jiný“ ve smyslu „nikoli týž,“ „heteros“ pak znamená „jinaký,“ „odlišný,“ „jiných vlastností,“ „jiného druhu.“ Výraz „jiný“ jsem vyhradil pro překlad slova „heteros,“ „allos“ pak překládám „druhý“ nebo „další“; pokud je tomu jinak, je bližší vysvětlení zpravidla podáno v poznámkách. Slovo „druhý“ ovšem také znamená řadovou číslovku („druhý v pořadí“) a někdy je tedy překladem řecké řadové číslov­ky „deuteros“; kde je tomu tak, je to rovněž uvedeno v poznámce, pokud to není patrno z textové souvislosti.

   V řečtině častý výraz „ta“ (množné číslo zpodstatnělého ukazovacího zájmena „to“ středního rodu) zpravidla překládám „věci“ nebo „ty věci,“ obdobně zesílené ukazovací zájmeno „tauta“ („tyto věci,“ někdy prostě „toto“) „panta“ („všechny věci,“ někdy prostě „vše“ ) a podobně.

   Slovo „amén“ je hebrejské a značí „vpravdě,“ „zajisté“. Ve výrocích Pána Ježíše v evangeliích, uváděných tímto výrazem, jsem jej v obdobě s překladem J. N. Darbyho (angl. „verily,“ stejně jako v starším anglickém překladu tzv. autorisovaném) překládal slovem „věru“; (to ovšem nevylučuje použití tohoto výrazu k překladu i některých jiných řeckých slov;) jinde jsem jej ponechal nepřeložený.

   Pojem „narození,“ „zplození“ vyjadřuje řečtina Nového Zákona nejčastěji dvěma slovesy, „gennaó“ a „tiktó.“ První znamená prostě „dáti vznik,“ „přivésti na svět“ a v daném spojení se ho používá o otci i o matce; překládám je zpravidla tvary sloves „zploditi“ nebo „zroditi.“ Slovesa „tiktó“ se užívá jen o matce, neboť vyjadřuje pojem porodu; překládám je tvary slovesa „(po)roditi,“ v středním a trpném rodu „naroditi se.“ Oje­diněle (Jak. 1:15, 18) se vyskytuje sloveso „apokyeó,“ jež překládám tvary slovesa „(z)ploditi.“

   K osvětlení významu některých řeckých slov jsou někdy v poznámkách odkazy na jich použití v řeckém překladu Starého Zákona, jenž byl pořízen v 3. století před narozením Pána Ježíše a je znám pod jménem „Septuaginta“ (lat. „sedmdesát,“ podle domnělého počtu překladatelů). Tento překlad, podle něhož je v Novém Zákoně uváděna většina starozákonních citátů, je zvykem označovati symbolem „LXX“ (římská číslice 70), jehož jsem v poznámkách rovněž použil.

   Některým čtenářům se snad bude zdáti nezvyklé, že text tohoto překladu není graficky uspořádán tak jako v některých překladech jiných, např. v Kralické Bibli nebo v slovenském překladu prof. Roháčka, kde každý verš textu tvoří samostatný odstavec. Tu sluší připomenouti, že rozdělení textu Písma na kapitoly a verše je — s výjimkou některých částí Starého Zákona — umělé a původu značně pozdního a bylo zavedeno nejen pro snazší nalezení hledaných míst v textu, nýbrž i z důvodů liturgických, tj. k rozdělení textu na oddíly, jichž předčítání v kostelích bylo církevně předepsáno na jisté dni v roce. Způsob, jakým je text uspořádán v Kralické Bibli a v některých jiných překladech, budí dojem, jako by každý jednotlivý verš byl jakýmsi samostatným celkem, a nezřídka znesnadňuje pochopení myšlenkové souvislostí textu; leckdy totiž začíná nový verš, ba někdy i nová kapitola, uprostřed věty, takže souvislost textu je jakoby přervána, a to je někde, jako např. v Kralické Bibli, ještě zdůrazněno užitím velikého náslovního písmene na počátku každého verše, ať jde či nejde zároveň i o počátek věty. Novější překlady, mezi nimi i překlady J. N. Darbyho, podávají text v souvislém celku, takže se v nich porozumění přirozené souvislosti myšlenek nekladou překážky. Proto jsem text svého překladu rovněž uspořádal tímto způsobem. Kapitoly a verše jsou číslovány přímo v textu číslicemi v obyčejných závorkách; pro číslování kapitol jsem zvolil odlišný (tučnější) typ číslic. Co do rozdělení textu na odstavce podle smyslu jsem se řídil pojetím J. N. Darbyho v jeho anglickém překladu.

   V odkazech na různá místa Starého Zákona v poznámkách je číslování veršů shodné s číslováním v anglickém textu, jak je uvádí J. N. Darby, a to je tu i tam poněkud odchylné od číslování v Kralické Bibli i v některých překladech jiných. To se týká zejména odkazů na některé žalmy mající nadpisy, jež se proti pojetí např. Kralických nepočítají za verše. Tak tomu je i v úvodu, jenž následuje po této předmluvě; tam jsou odkazy na text francouzský, v němž je číslování totéž jako v anglickém. Poznámky, jež tento překlad doprovázejí, jsou zčásti mé vlastní, zčásti převzaté z poznámek Darbyho k jeho anglickému překladu Nového Zákona, (někde ovšem s úpravami přiměřenými českému překladu,) nebo pořízené podle podkladů vybraných z jeho spisů i z jiných pramenů, jež mi byly dostupny. I tato předmluva byla sestavena s použitím různých pramenů, mimo jiné i Darbyho předmluv k jeho anglickému překladu Nového Zákona a francouzskému překladu celého Písma.

   A nyní tuto skromnou práci poroučím Bohu, jenž řekl:

   „Jako déšť a sníh sestupuje z nebes a nevrací se tam, nýbrž zavlažuje zemi a působí, že ona rodí a dává vzrůst, i poskytuje símě tomu, jenž seje, a chléb tomu, jenž jí, tak tomu bude s mým slovem, jež vychází z mých úst: nevrátí se ke mně bez účinku, nýbrž vykoná to, co se mi líbí, a zdárně provede to, k čemu je posílám“ (Isaiáš 55:10, 11).

                Překladatel Miloš Pavlík   (V Dolním Kubíně v červenci 1994)