Můj malý kamarád si přinesl domů myšku a s ní spoustu plánů. A hned začal uskutečňovat svůj velký sen o myšce cirkusačce.
Nachystal jí dřevěnou kladinku a učil jí, jak ji přecházet. "Tak co, jak to jde", ptala jsem se. "No...", pokrčil rameny. "Dělám to tak, že když přejde kladinu, dostane odměnu. A když se jí to nepodaří, tak jí taky něco dobrého dám, aby nebyla smutná, že je nešikovná."
Hned mě napadlo, že takhle asi cirkusačku nevychová. Ale jeho myška ho bude mít ráda, bude se na něj těšit, bude mu důvěřovat. Občas si na tenhle příběh vzpomenu, když se ženu do nějaké akce s falešnou představou, že Boží lásku si musím zasloužit. A přece se mi stalo několikrát, že jsem Boha zklamala a čekala, jak to dopadne. Bůh stál při mně a já jsem byla znovu a znovu přemáhána Boží dobrotou. Nejsem sice vydrilovaná cirkusačka, ale po kladině bych za Bohem přešla ne z touhy po odměně, ale z lásky. Protože vím, že dříve než jsem Boha milovala já, On si zamiloval mě. A to jsem tenkrát pro Boží království ještě ani nevynesla koš na smetí.
Polly