Tajné
dějiny jezuitů Jiří
NOVOTNÝ František
POLÁK SVAZEK 5 ĎÁBELSKÝ
KOLOBĚH Působení jezuitského řádu v období od říjnové revoluce v
Rusku, během první a druhé světové války až po období studené války 32. První světová válka,
33. Jezuité a Velká říjnová socialistická revoluce, 34. Přípravy na druhou
světovou válku v Evropě, 35. Tajné archivy promlouvají, 36. Německá agrese a
jezuité, Rakousko - Polsko - Československo, 37. Příprava jezuitského pekla v
Jugoslávii, 38. Pravá tvář jezuitů - ustašovské Chorvatsko, 39. Jezuitské
hnutí ve Francii před II. světovou válkou a během ní, 40. Gestapo a
Tovaryšstvo Ježíšovo, 41. Tábory smrti a protižidovské tažení, 42. Jezuité a
Colleqium Russicum, 43. Papež Jan XXIII. odkládá masku 1998 |
SVAZEK 5
ĎÁBELSKÝ KOLOBĚH
Kapitola 32
První světová válka
32.1 Plány Říma proti Francii
K |
běsnění, které ve Vatikánu vyvolala francouzsko-ruská aliance a které
se jasně projevilo v aféře Dreyfus a také ke hněvu, které roznítilo
francouzsko-italské spojenectví, o kterém výstižně svědčí případ Loubeta, se
přidala hořká zášť. Tu vyvolala Dohoda mezi Velkou Británií a Francií roku
1904.
Francie se pevně rozhodla nezůstat sama v odporu proti svému
hrůzostrašnému sousedovi Vatikánu a proti Rakousko-Uhersku. Katolická „svatyně
svatých“ jen s největší nepřízní hleděla na tyto, podle monsignora Cristianiho,
„slepé a neuvážené politiky“.
Kromě toho, že bezbožná Francie potřebovala být vystavena
nebezpečí „úplného vykrvácení“, byli
tito politici také neocenitelnou podporou rozštěpeného Ruska, této ztracené
ovce, v jejíž návrat do svého stáda nepřestala nikdy římskokatolická církev
doufat. Doufala v její návrat i za tu cenu, že by mohl tento návrat vyvolat
válku.
Pro danou chvíli však ortodoxní církev zůstávala pevně
zakořeněna na Balkáně, obzvláště v Srbsku, kde Bukurešťská smlouva ukončující
Balkánský konflikt, byla centrem pozornosti Slovanů z jihu. Šlo zvláště o ty
jižní Slovany, kteří byli pod jhem Rakouska. Ambiciózní plány Vatikánu a
papežského císařství Habsburků bylo tehdy v dokonalém souladu, jako i v
minulosti. Pro Řím i Vídeň představovala narůstající moc Srbska nepřítele,
kterého je třeba porazit.
To je skutečně uvedeno v diplomatickém dokumentu, nalézajícím
se v rakousko-uherských archivech. Dokument podává zprávu v zájmu rakouského
ministra Berchtolda o hovorech prince Schonburga ve Vatikánu v říjnu až
listopadu 1913:
„Mezi otázky, které byly
především diskutovány minulý týden se státním sekretářem (jezuitou Merry
del Valem) vyvstala, jak jsme
předpokládali, otázka Srbska. Nejprve kardinál projevil velikou radost nad
naším pevným a správným postojem v nedávných měsících. Během audience jsem
strávil i čas s jeho svatostí svatým otcem, který začal rozhovor zmínkou o
našem energickém tažení v Bělehradu a příznačně poznamenal: »Bylo
by určitě lepší, kdyby Rakousko-Uhersko potrestalo Srby za všechno zlo, které
napáchali.«
“ (Dokument P.A. XI/291).
Takže válkychtivé nálady Pia X. byly jasně vyjádřeny již v roce
1913. Není to pro nás nic překvapivého, když si vzpomeneme, kdo podněcuje
katolickou politiku.
„Co se od Habsburků
očekávalo, že udělají? Přísně potrestají Srby, ortodoxní národ. Značně by tím
vzrostla prestiž Rakousko-Uherska, a tedy Habsburků, kteří byli spolu se
španělskými Bourbony posledními zastánci jezuitů, a zvláště by tím vzrostla
prestiž dědice Františka Ferdinanda, jejich muže. Pro Řím se tato záležitost
stala nábožensky důležitá; vítězství papežské monarchie nad carismem by bylo
pokládáno za vítězství Říma nad východním schizmatem.“ (Pierre Dominique: La politique
des Jesuites, str. 245-246).
I katoličtí spisovatelé nepopírají, že Pius X. schvaloval
ultimatum předložené Rakousko-Uherskem Srbsku prostřednictvím silně
katolického, starého císaře Františka Josefa. Pius X. a jeho jezuitský státní
tajemník, kardinál Merry del Val podněcovali válečný elán rakousko-uherských
monarchistů. Hrabě Pálffy podával 29. července 1944 ministru zahraničí hlášení,
že Merry del Val se pochvalně vyjádřil o rakouském ultimatu a že sám papež byl
pro ráznou a rozhodnou akci proti Srbsku. (H. Jonson: Vatican diplomacy in the world
war, Oxford, 1933, str. 8). V konfliktu mezi Rakousko-Uherskem a
Srbskem, který byl jezuity uměle vyvolán, vyjadřoval Vatikán naději, že „Rakousko zkrotí slovanské intriky.“ (D.
Gwynn: The Vatican and the war in Europe, London, 1940, str. 10).
„Hrabě Pálffy vykonal u
kardinála Merry del Vala několik návštěv a měl s ním rozmluvu o naléhavých požadavcích
a, jak pravil, povinnostech monarchie. Dokumenty, uveřejněné rakouskou
republikánskou vládou dokazují, že Vatikán se na počátku války v každém případě
stavěl blahovolně k opatření, která měla znamenat pokoření pravoslavného Ruska;
římská církev nepovažovala bez příčiny Rusko za největší překážku ke sjednocení
východních církví s římskou stolicí.“ (C. Sforza: The Vatican and the world war,
časop. The Contemporary rewiew, London, červen 1937, str. 696).
32.2 Předvečer první světové války
V předvečer první světové války se tedy Vatikán orientoval na
centrální mocnosti v naději, že jejich vítězství nad Francií a Ruskem přivede k
moci katolické síly ve Francii a otevřou se tak široké možnosti pro působení
katolické církve v Rusku. Vatikán doufal, že se Itálie bude držet neutrálně
stranou. Jak dokazuje depeše rakouského velvyslance při Vatikánu, vatikánské
kruhy by s velikým uspokojením přivítaly útok Rakouska na Srbsko. Státní
tajemník Merry del Val vyhlásil velvyslanci jménem Pia X., že „papež lituje, že Rakousko neuložilo Srbům
trest, který si zasluhovali, už dříve.“ (C. Sforza: Les batisseurs de L´
Europe moderne, Paříž 1931, str. 148). Záležitost se však vlekla po
celý rok 1913. Srbům bylo stále hlasitěji vyhrožováno tresty.
28. června 1914 byl v Sarajevu zavražděn arcivévoda František
Ferdinand. Srbská vláda neměla nic společného s tímto zločinem, který spáchal
jakýsi makedonský student navedený jezuity. Byla to však dokonalá výmluva pro
císaře Františka Josefa k vyhlášení válečného stavu.
„Hrabě Sforza tvrdí, že
největším problémem bylo přesvědčit Františka Josefa, že je válka nutná.
Nejlépe ho mohla ovlivnit rada papeže a jeho vrchního kardinála.“ (Pierre
Dominique: La politique des Jesuites, str. 250).
Samozřejmě, že císaři se této rady dostalo a byla to přesně
taková rada, jakou lze od tohoto papeže a jeho ministra, který je „oblíbeným žákem jezuitů“ očekávat.
Zatímco Srbsko se snažilo zachovat mír a ustupovalo všem požadavkům rakouské
vlády, která do Bělehradu zaslala výhružnou nótu, hrabě Palffy, rakouský
velvyslanec ve Vatikánu předal 29. července ministrovi Berchtoldovi zápisy o
svých rozhovorech, které měl 27. července se státním kardinálem - jezuitským
tajemníkem Merry del Valem. Tento hovor se týkal „otázek, které v současnosti znepokojují Evropu.“
Diplomat opovržlivě popřel „vybájené“
zvěsti o domnělé intervenci papeže, který zdánlivě „úpěnlivě prosil císaře, aby křesťanské národy ušetřil válečných hrůz.“
Když projednával tyto „absurdní“
domněnky, odhalil „skutečný postoj
papežské kurie,“ jak mu je sdělil státní tajemník Vatikánu:
„Nebylo možné vystopovat
žádného ducha shovívavosti a smířlivosti ve slovech jeho eminence papeže. Je
pravda, že nótu do Srbska označil jako velmi ostrou, nicméně však cele s ní
souhlasil a současně nepřímo vyjádřil přání, aby monarchie toto dílo dokončila.
Skutečně, dodal kardinál, je škoda, že Srbsko nebylo pokořeno už mnohem dříve,
což mohlo již být bez tak velikého rizika, které k němu dnes přistupuje. Tato
deklarace je ozvěnou přání papeže, který v průběhu posledních několika let
častokrát vyjádřil politování nad tím, že Rakousko-Uhersko se nesnaží »tvrdě
potrestat«
svého nebezpečného souseda na Dunaji.“ (Veroffentlichungen der Kommission fur
Neuere Geschichte Osterreichs, 26 Vídeň-Lipsko, 1930, str. 893, 894).
A stejně tak píše i hrabě Sforza (pozdější ministr zahraničních
věcí Itálie): „29. července hlásil Pálffy
do Vídně: »Při
návštěvě, kterou jsem vykonal před dvěma dny u kardinála - státního tajemníka,
zavedl kardinál přirozeně rozmluvu na veliké problémy, které nyní zajímají
Evropu. Z jeho poznámek nebylo možno vycítit nějakou známku smířlivosti nebo
ústupnosti. Charakterizoval naši nótu Srbsku jako velice ostrou, ale bez
výhrady ji schválil a nepřímo vyjádřil naději, že monarchie dovede dílo do konce.
Nepochybně se kardinál domnívá, že je škoda, že se nepodařilo zkrotit Srbsko
již dříve ... Toto prohlášení se shoduje se stanoviskem papežovým, jelikož jeho
svatost v posledních letech nejednou vyjadřovala lítost, že Rakousko-Uhersko
zanedbalo příležitost potrestat svého nebezpečného dunajského souseda.«
“ (C. Sforza: The Vatican and the world war, časop. The Contemporary
rewiew, London, str. 696-697).
Při návštěvě Pálffy pozoroval, jak je kupodivu „velmi snadné a lehké sblížit apoštolské city
a ducha války“, neboť sám papež viděl v Srbsku živel rozleptávající
katolickou rakousko-uherskou monarchii. Tu Vatikán vždy považoval za svůj štít
proti balkánskému a ruskému pravoslaví.
Představitel Bavorska, baron von Ritter 26. července 1914 hlásí
do Mnichova: „Papež zaujímá příznivé
stanovisko k ostrému vystoupení Rakouska proti Srbsku ... Kardinál - státní
tajemník chová naději, že tentokrát Rakousko neustoupí. Nedovede si představit,
kdy už konečně začne Rakousko válku, když nyní stále ještě váhá potlačit svými
armádami agitaci, která způsobila smrt korunního prince a která ohrožuje
samotnou existenci monarchie.“ (C. Sforza: The Vatican and the world war,
časop. The Contemporary rewiew, str. 699).
V roce 1939, 10 let po smrti Merry del Vala byly v Londýně vydány
jeho vzpomínky na Pia X. Jezuitský kardinál v nich píše, že Pius X. předvídal
světovou válku již dlouho před jejím vznikem. Tak například papež nejednou v
roce 1911 a 1912 říkal, že světová válka vznikne právě v roce 1914. (Cardinal
Merry del Val, Memories of Pope Pius X., London, 1933, str. 71).
T. G. .Masaryk ve svých pamětech píše: „Vatikán byl nesporně na počátku války naladěn austrofilsky a
germanofilsky. Z rakouského vyslanectví při Vatikánu (hrabě Pálffy) ... se
rozšiřovaly zprávy o tom, že papež Benedikt XV. je naladěn proti Srbsku a že
stojí za Rakouskem. ... Hrabě Pálffy zdůrazňoval, že nejen státní tajemník, ale
i samotný papež schvalují bezpodmínečně vystoupení proti Srbsku.
Rakousko-Uhersko bylo v Evropě jediným velikým katolickým státem. Proto se dalo
předpokládat, že Vatikán bude na straně Rakouska. ... Kromě toho rozhodující
význam měl osobní dobrý vztah Františka Josefa k papeži.“ (T.
G. Masaryk: Světová revoluce, sv.I, Praha, 1926, str. 53).
Stejně tak dobré vztahy panovaly i mezi Vatikánem a následníkem
rakousko-uherského trůnu Františkem Ferdinandem, zabitým r. 1914 v Sarajevu.
To je přesný opak „oněch
vybájených“ zvěstí o neustálé papežské intervenci ve prospěch míru. Postoj
Vatikánu proti Srbsku a přemlouvání Františka Josefa k válce je tvrdou
skutečností.
Rakouský diplomat však není jediným, kdo podává správu o
skutečném názoru římskokatolického papeže a jeho ministra.
Den předtím, 26. července napsal baron Ritter, bavorský
tajemník, vyslanec ve Vatikánu, své vládě:
„Papež souhlasí s tím,
aby Rakousko jednalo se Srbskem tvrdě. Nemá velké představy o ruské a
francouzské armádě a myslí si, že proti Německu by mnoho nezmohly. Kardinálský
tajemník nechápe, kdy by mělo Rakousko vyhlásit válku, jestliže se k tomu
nerozhodne nyní.“ (Bayerische Dokumenten zum Kriegssausbruch,
III., str. 205).
Papežský stolec si byl tedy plně vědom „velikého rizika“, které
představoval konflikt mezi Rakouskem a Srbskem, přesto však dělal vše, co bylo
v jeho silách, aby tento konflikt podpořil.
Svatého otce a jeho jezuitské rádce vůbec nezajímalo utrpení „křesťanských národů“! Nebylo to poprvé,
kdy byly tyto národy použity v zájmu římskokatolické politiky.
Konečně nadešla vytoužená příležitost k tomu, aby použili
poslušnou germánskou světskou ruku proti ortodoxnímu Rusku a Srbsku, proti „bezbožné“ Francii, která potřebovala „úplně vykrvácet“ a k tomu jako prémii
proti „kacířské“ Anglii. Všechno
nasvědčovalo tomu, že půjde o „bleskovou,
neobyčejně rychlou, prudkou, vítěznou a vynikající“ válku. Hnacím motorem
byla nezměrná nenávist k protestantské Anglii, proticírkevní Francii a k
pravoslavnému Rusku a Srbsku.
32.3 Falešná úloha Vatikánu
Na druhé straně byl Vatikán nucen skrývat své německo-rakouské
sympatie a postupovat opatrně, aby proti sobě nepopudil katolíky zemí Dohody.
Hlásal svou neutralitu a vystupoval v úloze „tvůrce míru“. Veřejně se vyhýbal všem choulostivým současným
otázkám a omezoval se jen na úvahy o svém božském poslání. Masaryk píše, že
Vatikán se specializoval na krycí úlohu „tvůrce
míru“ (T. G. Masaryk: Světová revoluce, sv.I, str. 54).
Papežská provolání k míru se sestávala ze všeobecných frází.
Nedotýkala se nikoho, neodsuzovala viníky, nenaznačovala žádné východisko z
vytvořené situace. Nikdo nebyl viník. Situace byla pouze důsledkem porušení
Božích přikázání, neúctou k vrchnosti a nedostatkem lásky k bližnímu. Tyto
formální mírové papežovy snahy a jeho nepřínosná účast při řešení otázek o
postavení válečných zajatců ovšem velikou měrou posilovalo jeho postavení a
autoritu v očích prostých lidí ve všech zemích, které toužili po míru.
Pius X. na rozdíl od svých předchůdců neviděl její vypuknutí
ani výsledek. Zemřel na začátku konfliktu, 20. srpna 1914. Ale o 40 let později
papež Pius XII. tohoto „vznešeného“
papeže kanonizoval a dílo Souhrn svaté
historie použil pro církevní katechismus, který mu byl věnován těmito
slovy:
„Pius X. učinil vše, co
mohl, aby zabránil vypuknutí války v roce 1914 a zemřel úzkostí z toho, když
předvídal utrpení, která by tato válka způsobila.“
Kdyby se jednalo o satiru, nešlo by to vyjádřit lépe.
Několik let před rokem 1914 řekl M. Yves Guyot, skutečný
prorok: „Jestliže vypukne válka,
poslouchejte, vy lidé, kteří si myslíte, že římskokatolická církev je symbolem
řádu a pokoje. Pak nehledejte vinu nikde jinde, než ve Vatikánu. Bude to
tajnůstkářský, zákulisní strůjce stejně jako ve válce roku 1870.“ (Yves
Guyot: Bilan politique de l´Eglisel, str. 139).
32.4 Lstivé intervence Vatikánu
Podněcovatel krveprolití, Vatikán, hodlal podporovat své
rakousko-německé zastánce neméně lstivě přímo i ve válce. Vojenské tažení do
Francie, kterým se chlubil Kaiser, bylo zastaveno u Marne a útočník se stáhl na
ústup po každém ze svých zuřivých výpadů. Nakonec mu však papežská diplomacie
poskytla veškerou možnou pomoc. Nemůže nás to překvapit, když uvážíme, že podle
Říma má „božská prozřetelnost“ údajně
zalíbení v říších s jednou jedinou centrálou.
Kardinál Rampolla byl považován za profrancouzského politika a
kvůli tomu mu nebyl umožněn přístup k papežskému trůnu na základě rakouského
veta - už nebyl mezi těmi, kteří by se mohli stát papežem, protože zemřel
několik měsíců před Piem X. Jeho smrt přišla velmi vhod.
To však nebyla veškerá „Boží“ intervence. Nový papež Benedikt
XV. jmenoval, tak jak slíbil ještě před svým zvolením, za státního,
vatikánského tajemníka kardinála Ferratu.
Kardinál, který nebyl vůči jezuitům moc přátelský, však neměl
ani čas plně se chopit své nové funkce. Do úřadu vstoupil na konci září 1914.
20. října NÁHLE ZEMŘEL jako oběť náhlé indispozice po požití „LEHKÉHO OBČERSTVENÍ“.
„Seděl za svým stolem,
když ho náhle přepadla prudká bolest. Spadl, jako když ho udeří blesk.
Služebníci mu přispěchali na pomoc. Doktor, který byl okamžitě přivolán si bez
váhání uvědomil závažnost situace a požádal o možnost konzultace. Pokud jde o
Ferratu, ten již pochopil a věděl, že pro něj již není naděje ... Prosil, aby
ho nenechali zemřít ve Vatikánu. ... Konzultace se uskutečnila v jeho hotelu se
šesti lékaři .... Odmítli napsat lékařské prohlášení. Prohlášení, které bylo
později publikováno, je bez podpisu.“ (Abbé Daniel: Le Bapteme de sang, Ed. de
l´Idee Libre, Herblay, 1935, str. 28-30).
Ferrata nezemřel na žádnou nemoc, ani na žádnou slabost.
„Jeho smrt vyvolala
takový skandál, že nebylo možno zabránit soudnímu vyšetřování. Výsledkem bylo,
že se v jeho kanceláři našla rozbitá láhev. Vše bylo vysvětleno zcela jednoduše
tím, že v nádobě na cukr, kterou kardinál používal byly střepy skla. Jak může být
užitečný krystalický cukr! Soudní vyšetřování bylo okamžitě zastaveno...“ (Abbe
Daniel: Le Bapteme de sang, str. 28-30).
Abbé Daniel dodává, že značné množství poznámek si vyžádal o
několik dní později náhlý odchod služebníka zesnulého kardinála. Zvláště proto,
že se jednalo o služebníka monsignora Von Gerlacha předtím, než jeho pán
vstoupil do svatého řádu. Tento germánský jezuitský prelát, nechvalně proslulý
špion, musel z Říma uprchnout v roce 1916, měl být uvězněn a odsouzen za
sabotáž na italské válečné lodi Leonardo
da Vinci. Ta však náhle těsně před tím explodovala v Tarentském zálivu s 21
důstojníky a 221 námořníky. Jeho proces byl proto rekapitulován až v roce 1919.
Von Gerlach se nedostavil a byl odsouzen na 20 let nucených prací. (J.
Brugerette: Le Pretre francais et la societe contemporaine; Lethielleux, Paříž.
1933, III, str. 553).
Na případu tohoto zúčastněného komorníka, vydavatele časopisu Osservatore Romano získáváme jasnou
představu o myšlení ve vyšších kruzích Vatikánu.
Prostředí svatého stolce opět popisuje abbé Brugerette: „Laikům ani duchovním nestojí v cestě nic, co
by je odradilo od jejich cíle vzbudit v italském duchovenstvu a katolickém
světě v Římě respekt a úctu k německé armádě, opovržení a nenávist ke Francii.“
(J.
Brugerette: Le Pretre francais et la societe contemporaine, III, str. 528).
Ferrata, který dával přednost neutralitě, zemřel přesně v
pravou chvíli. Státním tajemníkem se stal kardinál Gasparri. V dokonalé shodě s
Benediktem XV. vykonával vše, co bylo v jeho silách, aby sloužil zájmům
centrálních říší a aby se Itálie postavila po boku Německa a Rakouska.
„Když to všechno zvážíme,
nepřekvapí nás, že papež Benedikt XV. v následujících měsících tvrdě usiloval o
to, aby udržel Itálii na cestě intervence, která bude nejlépe sloužit jezuitům,
přátelům Habsburků ...“ (Pierre Dominique: La politique des
Jesuites, str. 252). „Benedikt
XV. ... si přál zachování habsburské monarchie, tohoto posledního velkého
katolického státu.“ (Dějiny diplomacie; sv.II, str. 274; B. Bülow:
Paměti, 1935, str. 476).
Zároveň byla úskočně podkopána morálka spojenců.
„10. ledna 1915 nařizoval
dekret podepsaný kardinálem Gasparrim, státním tajemníkem Benedikta XV., že za
urychlení míru by měl být držen den modliteb ... Jedním z povinných projevů
zbožnosti byla recitace modlitby, kterou napsal sám Benedikt XV. ...
Francouzská vláda nařídila, aby byl tento papežský dokument zabaven. Tato
modlitba za mír byla pokládána za destruktivní prostředek, vedoucí ke zmatení a
útlumu našich armád. V době, kdy německé hordy pociťovaly neodolatelný tlak,
který je tlačil na naše území a kdy Kaiser mohl vidět strašlivý trest, který na
něj dopadne za jeho neodpustitelné zločiny ... si Papež, jak bylo již řečeno,
přál, aby mír přišel právě v té době, kdyby to bylo prospěšné centrálním říším.
Papež nemá rád Francii, je to Němec.“ (J. Brugerette: Le Pretre francais et la
societe contemporaine, III, str. 529).
M. Charles Ledre, další katolický spisovatel to potvrzuje: „Při dvou příležitostech, o kterých je zmínka
ve známých článcích časopisu La Revue de Paris svatý stolec vyzývá Itálii a
později Spojené státy, aby se do války nezapojovaly, čímž si pouze nepřál
rychlejší ukončení konfliktu. ... Podle abbé Brugeretta to sloužilo zájmům
našich nepřátel a proti nám.“ (Charles Ledre: Un siecle sous la tiare;
Katolická knihovna Amiot-Dumont, Paříž, 1955, str. 154).
Dohoda však nabízela výhodnější podmínky než papežská stolice a
Itálie 23. května 1915 nastoupila do války po boku Dohody jako spojenec.
32.5 Politika Vatikánu za války
V září roku 1915 navštívil význačný francouzský katolický
prelát Baudrillart Vatikán, kde měl interwiev s papežským komorníkem Gasparrim
o postavení Vatikánu ve válce. Gasparri předložil několik návrhů podmínek,
které by z papežova hlediska mohly zabezpečit mír. Mezi těmito podmínkami bylo
zachování celistvosti Francie, obnovení nezávislosti okupované Belgie a
zachování Rakousko-Uherska jako velikého státu s Habsburskou vládou v čele.
Jedna z mírových podmínek měla podle mínění Benedikta XV. řešit balkánskou
otázku tak, že by se zamezil přístup Ruska k Cařihradu a byl vyloučen vliv
Ruska na Balkáně a na Blízkém Východě, neboť tento vliv by byl největším
nebezpečím pro katolické zájmy. (H. Jonson: Vatican diplomacy in the world
war, str. 22. a také: The Papacy and the Kingdom of Italy;
London, 1926, str. 195; a dále: D.
Gwynn: The Vatican and the war in Europe, str. 41).
Vatikán se obával, že v případě vítězství spojenců založí Rusko
v Cařihradě „druhý Řím“, druhé
středisko křesťanství, ovšem nikoli katolického, nýbrž pravoslavného. Také se
obával, že Rusko bude mít vliv na řešení otázky „svatých míst“ v Palestině ve prospěch katolické církve. Vatikán
dával raději přednost tomu, aby Palestina se svými svatými místy zůstala v
rukách musulmanského Turecka, než aby se dostala do rukou některého z
křesťanských států Dohody.
Když Angličané obsadili Jeruzalém, vyzváněly v Itálii zvony ve
všech kostelích, jenom bazilika sv. Petra ve Vatikánu mlčela (D.
Gwynn: The Vatican and the war in Europe, str. 59).
Když pak válka vrcholila a nebylo vyloučeno, že spojenci obsadí
Cařihrad, Vatikán velice pospíchal, aby obdržel část kořisti. Rozvířil v Anglii
kampaň, aby byl chrám sv. Sofie v Cařihradu odevzdán papeži. S tímto požadavkem
se obrátil papež také na francouzskou vládu. (F. Ritter von Lama: Papst und
Kurie in ihrer Politik nach dem Weltkriege; 1926, str. 54).
Ve spojitosti s článkem kněžského katolického časopisu blízkého
Vatikánu, uveřejněným v říjnu 1915, který byl namířen proti Rusku, se obrátil
ruský vyslanec ve Vatikánu k tajemníku Kongregace mimořádných věcí, k biskupu
Pacellimu (pozdějšímu papeži Piu XII.) o objasnění. ... Rozmluva Pacelliho s
ruským vyslancem vyvolala u něj přesvědčení, že „perspektiva obsazení Cařihradu Rusy a vztyčení kříže na chrámu sv.
Sofie v Cařihradě se stává nyní pro katolický svět prvořadou starostí.“ (Mezinárodní
vztahy ..., serie III, sv.IX., str. 136-137).
Činnost jezuitů, a tedy i činnost Vatikánu nepociťovala pouze
Itálie a Spojené státy. Jim se hodí jakýkoliv prostředek a každé místo.
„Není pro nás
překvapením, když vidíme papežskou diplomacii od začátku plně zaměstnanou
zadržováním potravinových zásob, odrazováním neutrálů od toho, aby se připojili
na naši stranu, aby prolomili svazek vytvořený Dohodou ... Nic, co mohlo pomoci
tomuto velkému úkolu a přinést mír tím, že to oslabí alianci, nebylo
bezvýznamné.
Bylo to ještě horší:
Doprošování o separátní mír. Od 2. do 10. ledna 1916 se několik německých
katolíků vypravilo do Belgie kázat, jak říkali ve jménu papeže, separátní mír.
Belgičtí biskupové je obvinili ze lži, avšak nuncius a papež byli zticha ...
Potom svatý stolec vymyslel,
že dá dohromady Francii s Rakouskem. Že tak přinutí Francii podepsat separátní
mír a žádost, aby se svými spojenci vyjednala všeobecný mír ... O několik týdnů
později, 31. března 1917 předal princ Sixt Bourbonský presidentovi republiky
známý dopis císaře Karla. Když se manévr na této straně Alp nevydařil, bylo
třeba se o něj pokusit znovu někde jinde: v Anglii, v Americe a hlavně v Itálii
... Prolomení dočasných sil Dohody, aby bylo zabráněno jejím ofenzivním útokům,
zničení její morální prestiže, se zřetelem na oslabení její odvahy ... Tyto dva
úkoly tvořily politiku Benedikta XV. a všechno úsilí jeho nestrannosti vždy
bylo a je zaměřeno na naše zbídačování.“ (Louis Canet: Le Politique de Benoit XV,
Revue de Paris, 15. 10. a 1.11. 1918).
To napsal neblaze proslulý katolík M. Louis Canet a abbé
Brugerette dodává: „Teprve o 4 roky
později jsme se ve vyhlášení M. Erzbergera publikovaném v časopisu Germania z
22. dubna 1921 dozvěděli, že papežově výzvě k míru ze srpna 1917 předcházela
tajná dohoda mezi svatým stolcem a Německem.“ (J. Brugerette: Le Pretre
francais et la societe contemporaine, III, str. 543).
Další zajímavostí je to, že církevní diplomat, který vyjednával
tuto tajnou dohodu, byl mnichovský nuncius, monsignor Pacelli, budoucí papež
Pius XII.
Jeden z jeho apologetů, jezuita R. P. Fernesolle napsal: „28. května 1917 předložil monsignor Pacelli
svůj smluvní dopis bavorskému králi ... Velmi se snažil vypsat spolupráci
Viléma II. a kancléře Bethmanna - Holvega. 29. června císař Vilém II.
slavnostně přijal monsignora Pacelliho v ústředním štábu v Kreuznachu.“ (R.P.Fernesolle,
S.J. Pro pontific;. Imprimatur 26.6.1947; Beauchesne, Paříž 1947, str. 15).
32.6 Na řadě je Německo
Budoucí papež Pius XII. začínal svých 12 let jako nuncius v
Mnichově a potom v Berlíně. Jeho kariéra se ubírala takovým způsobem, jakým chtěl
pak pokračovat i ve funkci papeže. Během těchto 12 let zmnohonásobil intriky ke
svržení Německé republiky. Ta byla ustanovena po první světové válce.
Připravoval světu odplatu roku 1939 tím, že přivedl Hitlera k moci.
O podpoře Německa ze strany Vatikánu hovoří i jiné zdroje. Tak
např. Gwynn píše o protestech mnoha států a zvláště Dohody, že papež intenzivně
straní Německu. Ani slovem tento stát nepokáral, když Němci zabrali neutrální
Belgii. Ale proti operacím ruských vojsk u Haliče papež protestoval, a to hodně
hlasitě. Papež proti Německu, jak píše Jonson (str. 27) neprotestoval
ani tehdy, když Německo vyhlásilo vůči Anglii bezohlednou ponorkovou válku.
V roce 1919 napsaly francouzské noviny toto: „Dohoda nestrpí žádného vměšování se do
vyjednávání, ať přichází z kterékoliv strany, ... i ze strany Vatikánu, který v
době války prováděl činnost ve prospěch Německa a nikdy neprotestoval proti
německým zvěrstvům. A vystupuje-li dnes papež jako obhájce vrahů žen a dětí,
poskvrnitelů kostelů, žhářů, rušitelů smluv a zákonů, dokazuje tím jen své
stranictví.“ (L´ Homme Libre; 22. května 1919, čl. Výroky von Lamy).
Když Německo utrpělo na frontách porážky, stavěl se papež za co
nejrychlejší uzavření míru, neboť hrozilo, že vypukne revoluce a že se
habsburský trůn zhroutí. Hlavním cílem papežových „mírových“ snah bylo
zachránit Německo a Rakousko jako největší záštitu katolických sil v Evropě.
Ve spisu Mezinárodní
vztahy je přímo popisováno, jak se zástupce německé vlády, kníže Bülow
scházel už od r. 1915 s papežskými zmocněnci v jezuitských a katolických
klášterech, aby s ním projednával otázky dalšího vojenského postupu a pak i
podmínky uzavření míru. A když bylo všechno připraveno, obrátilo se Německo na
papeže oficiálně, aby milostivě před celým světem na sebe vzal úlohu
zprostředkovatele míru, jak píše Erzberger. (M. Erzberger: Německo a Dohoda,
1932, str. 241-242).
Papežovy mírové návrhy se dokonale kryly s plány Německa.
Německý kancléř Michaelis dne 21 prohlásil, že „tato nóta vcelku odpovídá stanovisku a názorům vyjádřeným nejednou
Německem.“ (Fall of German Empire, 1914-1918, London, 1932, sv. I., str. 367).
Papež kromě jiného žádal oboustranné „křesťanské“ odpuštění ztrát, škod, náhrad
a válečných reparací, což by ale bylo výhodné jedině pro Německo.
Návrh papeže k mírovému řešení se však vůbec nelíbil Dohodě,
která jej radikálně odmítala. Jeho návrh nazvala Francie „německým mírem“, „mírem proti
Francii“ a „mírem proti Dohodě.“
Anglie se vyjádřila, že návrh byl „německou
sondou“ a v USA, které do války vstoupily na poslední chvíli ji nazvaly „diktátem zájmů Německa a Rakouska-Uherska.“
a jako „inspirované Rakouskem“. (Archiv
pluk. House, sv.III, 1939, str. 116).
Vytrvalé přání Benedikta XV. zachránit ke konci světové války
Viléma a jeho generály před soudem připomíná velmi často analogické snahy Pia
XII. ke konci druhé světové války - ochránit před soudem národů hitlerovskou
zločineckou kliku.
Když se však papež stále snažil zachránit postavení Německa a
císařství, dostal se tím do přímého rozporu s plány a zájmy černého papeže,
který plně chápal, že císařstvím je již odzvoněno. Proto také nebylo v Německu
zabráněno dalším událostem, které prudce vyvrcholili v revoluční povstání.
32.7 Vatikán opět svatouškem
Bílý papež se revolučního
vření velice bával. Velmi vážně se zabýval myšlenkou přemístit svůj trůn mimo
Evropu, nejlépe do Spojených států. Měl v plánu, že když se nepodaří revoluci
ovládnout spojenými silami všech národů, že se přemístí z Evropy. To bylo
přesně to, co jezuité nepotřebovali. Chtěli mít papežství stůj co stůj v Římě a
i když se revoluce v Německu a Maďarsku již nedala zastavit, přesto papeže
svými intrikami donutili, aby od svého úmyslu upustil. Itálie stále ještě
patřila mezi katolické bašty papežství, i když byla nyní proti Německu.
Z toho všeho vyplývá, že Vatikán nebyl v době první světové
války apolitický a neutrální. Svoji neutralitu sice hlásal, ale ve skutečnosti
stál na straně Německa a Rakouska a přál jim vítězství.
A když spojenci podepisovali Versailleskou smlouvu v červenci
1919, byli si natolik vědomi role, kterou v konfliktu Vatikán sehrál, že byl
pečlivě držen od konferenčního stolu. Avšak ještě větším překvapením je to, že
nejkatoličtější stát, Itálie, trval na svém vyloučení.
„Skrze článek XV.
Londýnského paktu (26. dubna 1915), který přesně definoval zapojení Itálie do
války, získal baron Sonnino slib od ostatních spojenců, že budou oponovat každé
intervenci papežství v mírových dohodách.“ (Charles Pichon: Historie
Vatikánu; Sefi, Paříž 1946, str. 143).
Toto opatření bylo moudré, ale nedostatečné. Místo, aby
uplatnili proti svatému stolci sankce, které si zasloužil za rozpoutání 1.
světové války, neudělali vítězové nic, čím by zabránili dalším intrikám jezuitů
a Vatikánu. To nakonec o 20 let později vedlo k ještě horší katastrofě a možná
té nejdelší, jakou svět kdy poznal. Ale rozhodně ještě ne té nejhorší, jakou
svět teprve očekává.
Kapitola 33
Jezuité a Velká říjnová
socialistická revoluce
33.1 Další plány tajných jezuitů
K |
dyž rozpoutali jezuité
prostřednictvím svých nástrojů válku a zaměstnali všechny evropské národy,
rozhodli se začít naplňovat svůj další plán, který chystali již od konce 19.
století.
Jezuité potřebovali, aby bylo do „trestné“ války vtaženo co nejvíce států. Jejich největším tajným
plánem pro začátek 20. století bylo odstranit poslední zbytky papežské moci v Evropě
a sami se ujmout vlády prostřednictvím slabého a bezmocného Vatikánu. Tak jako
ve všech francouzských revolucích i nyní se nejmocnější jezuité rozhodli tajně
postavit proti Vatikánu a intenzivně ho zaměstnat tak, aby tahy jezuitů, které
by Vatikán určitě odsoudil, nestačil sledovat.
V té době sice Loyolův řád Vatikánu už vládl, ale nyní
potřeboval víc. Potřeboval důkladně změnit svou katolickou podobu na revoluční,
na komunistickou a na socialistickou.
I když jezuité v této době 20. století kontrolují vatikánský
propagační materiál, i když pevně stojí v čele nejvyšší duchovní akademie
katolické církve - Gregoriánské univerzity založené Loyolou, i když rektorem
této univerzity je generál jezuitského řádu a i když se profesorský sbor skládá
výhradně z jezuitů, potřebují tajní jezuité dosáhnout ještě větší moci. Bílý
papežové, Lev XIII., a pak později Pius X., Benedikt XV., Pius XI. a Pius XII.
jsou nejen odchovanci Gregoriánské univerzity jako žáci a chráněnci jezuitů,
ale jsou to přímo jezuité pod zvláštní nejtajnější přísahou.
Ani to však jezuitům nestačí. Jmenovaní papežové jsou pouze
jezuitští žáci. Není tedy nikde zárukou, že se náhle nerozhodnou jít svou
cestou. Jezuité potřebují, aby se funkce bílého papeže a černého papeže
natrvalo sloučila v jedno a to tak, aby svět nic nepoznal. Potřebují, aby bílým
papežem byl navždy volen generál jezuitského řádu.
Generál řádu také jasně věděl, že éra slavného, ortodoxního
římského katolicismu plného inkvizice, veřejného mučení, poprav, plného
výhradního politického monopolu papežů a neomezeného řádění jezuitů prozatím
skončila. Revoluční nálada v Evropě sílila a jezuité chtěli všechny zárodky
revoluce podchytit dřív, než by je sama smetla a navždy vyřadila z dějin. Z
obránců katolicismu se museli stát hlasatelé revolučních myšlenek a v této
úloze pak papežskou stolici oslabit co nejvíce. Bylo cílem stolici úplně
vyřadit tak, aby se trvale stala stolicí jezuitského generála jako jediného
oficiálního papeže. Chtěli oficiální papežskou diplomacii úplně sloučit s
jezuitským řádem v jedno s tím, že před světem „slupka“ bílého papeže zůstane,
ale uvnitř bude černý papež.
Bylo proto nutné najít takovou zemi, ve které by se mohly
zkoncentrovat všechny revoluční tendence v tehdejším světě. Taková země měla
být hlasatelnou revolučních zásad a tím k sobě připoutat všechny revolučně
laděné myšlenky.
33.2 Jezuité jednají bez papeže
Francie však již nemohla být tou zemí - tou šedesátiletou
zkumavkou, která novou revoluci vděčně přijme. Revoluční dění zde bylo nyní
oslabeno a církev veřejnost nezajímala. Živná půda se však nabízela v Rusku.
Podchytit všechny revoluční zárodky bylo téměř nemožné, ale v Rusku se nabízelo
veliké pole působnosti. Bylo potřeba, aby se všechno revoluční dění
koncentrovalo do jednoho místa, které by měli jezuité pod svojí přímou
kontrolou a aby byla všechna revoluční ohniska propojena a jezuity důkladně
infiltrována.
Jezuité se rozhodli, že Evropě sami podstrčí revoluci, ke které
se pak nasměruje všechen revoluční svět již sám. Tím by jejich vliv na světové
dění mohl zesílit ještě víc, než jen pod hlavičkou katolické církve. Byl to ve
skutečnosti i boj proti samotné existenci bílého papeže.
Revolucemi sledovali jezuité vždy jen své záměry. Sílu
revoluční myšlenky si vyzkoušeli hned několikrát za sebou ve Francii a pak roku
1848 v Anglii. Když byli jako řád papežem Piem IX. opět zrušeni v samotném
církevním státu a jejich majetek zkonfiskován, rozpoutali jezuité jako odvetnou
akci proti papeži revoluci přímo v Římě, odkud se papež zachránil jen útěkem do
Gaëty
a pak do Portiči. Generál jezuitů Roothaan byl však jako utečenec v Anglii, a
proto se nemohl zmocnit papežského trůnu. Prostřednictvím svých tajných sil
vedl tedy události tak, aby v katolických zemích vznikaly protikatolické
revoluce. Bylo to velice riskantní, avšak nadmíru ziskové. V roce 1850 se Pius
IX. vrací do Říma a ihned povolává jezuity do zbraně, aby po celé Evropě
uhasili revoluční požár. Nevěděl, že jej jezuité sami založili a udržovali, aby
pokořili Řím.
Pius IX. se pak stal ochotným jezuitským nástrojem. Když mu ale
jezuitské špičky jen zčásti oznámili svůj návrh na zničení pravoslavné církve
prostřednictvím rozpoutání revoluce, nesouhlasil. Takového otevřeného
nevěrectví a protipravoslavného komunistického tažení se zalekl. V případě
papeže Lva XIII. byli jezuité ještě opatrnější. Vykonali v Rusku celou řadu
příprav, aniž by to papež a jeho kurie věděla.
33.3 Ruská revoluce r. 1905
V roce 1903 nastoupil nový papež, Pius X. Situace v Rusku
začala rychle zrát do otevřeného povstání proti carskému režimu. Přípravy
tajných spřeženců jezuitské moci vrcholily. Bylo nutné, aby získaly aspoň
minimální papežovu podporu. Za vatikánskými zdmi tajní jezuité opatrně papeži
oznámili, jaká je situace v Rusku a co všechno by mohl Vatikán získat, kdyby
revoluci podpořil. Jezuité potřebovali, aby ke své skutečné akci, kterou před
papežem zatajili, to je uchopení vatikánského trůnu, získali jeho nic netušící
souhlas. Taková akce, jako rozpoutat novou evropskou revoluci přeci jenom nešlo
před papežem utajit. Carský režim byl velmi pevný a navíc silně podporovaný
pravoslavnou církví se všemi pravoslavnými biskupy a knězi. Jezuité proto
věděli, že svržení cara a tím i pravoslaví nebude jen místní konflikt, ale že
to zasáhne také celý Balkán.
Pius X. nechtěl o vměšování do případné revoluce v Rusku ani
slyšet. Netušil, že i když nedá v tomto směru jezuitům žádný souhlas, že na
plánu a činnosti jezuitů v Rusku to nic nezmění. Nevěděl, že revoluční náladu v
Rusku mají jezuité již pod svou kontrolou a že přímo i nepřímo ovlivňují vůdčí
postavy, aby se svržení cara a jeho pravoslavného náboženství stalo celoruskou
záležitostí. Proto, když vypukla r. 1905 ruská revoluce, liboval si, jak je
dobře, že Vatikán není do revoluce vtažen. Netušil však, že je to pouze
řetězovité pokračování revolucí jedněch a těch samých tvůrců s počátečním
článkem ve Francii.
Revoluce se vlekla 2 roky a zkrachovala. Jezuité se okamžitě
stáhli do ústranní a dali průchod spravedlivým carovým trestům. Hlavní z
vůdčích postav, revolučně talentovaného Vladimíra Uljanova však urychleně
ukryli do exilu.
33.4 Jezuitské zákulisí před první světovou
válkou
Generál tovaryšstva a jeho tajní náměstci, zasvěcení do celého
plánu se však nevzdávali. Po uklidnění situace v Rusku se znovu vrátili, aby
svůj záměr dokončili. Věděli, že car má velikou podporu a sympatie i v
zahraničí. Proto zvolili další plán, pomocí něhož chtěli tuto zahraniční pomoc
carovi odříznout. Potřebovali, aby ve státech, které oficiálně i neoficiálně
cara podporovaly, nastal chaos. Státy musely být zaměstnány sami se sebou, ale
na druhou stranu to nesmělo být vlivem lokálních revolučních povstání. Zbývala tedy
jediná možnost - válečná vichřice na delší dobu, dokud by nebyly tyto státy
zcela ekonomicky, vojensky, hospodářsky i politicky oslabeny.
S největší intenzitou se jezuité pustili do příprav na
rozpoutání světové válečné mašinérie. A Vatikán jejich počínání přijal s
nejvyšším uspokojením. Papež věděl, že válka jako trest na státy, které s
carským pravoslavným Ruskem sympatizovaly, je nevyhnutelná, dokonce přímo
nutná.
Nyní konali jezuité dvojí tajné přípravy. Na jedné straně
chystali vypuknutí světové války, na druhé straně znovu podnítili revoluční
náladu v Rusku. Podchytili nové talentované řečníky, kterým pak dopomohli k
vůdcovské úloze na veřejnosti. Avšak hlavní úlohu v další chystané revoluci
svěřili znovu Leninovi.
Opět velmi opatrně a postupně papeži namlouvali, že kdyby bylo
možné v Rusku vyprovokovat revoluci, která by byla Vatikánem kontrolována, pak
by se oslabilo balkánské pravoslaví. Navíc vůči francouzské revoluci by vznikl
protipól. Další výhodou by mohlo být získání majetku pravoslavné církve pro
Vatikán.
Papež Pius X. měl však z této akce opět veliké obavy. Dával
přednost budoucímu válečnému řešení. Když ale pak začala revoluční nálada
socialistů v době války sílit dokonce i v samotném Německu, urychleně dal
jezuitům tajný podnět k zahájení navrhované akce. Nemalým podílem k tomuto
rozhodnutí přispěla i vidina ohromného majetku pravoslavné církve, který měl
spadnout Vatikánu do klína.
33.5 Vysoká hra jezuitů
Ale jezuité na papežovo povolení nečekali. První kroky z důvodu
svých plánů podnikli už dlouho před tím. V přestrojení byli tou dobou již plně
zapojeni do revolučního dění v Rusku. Aniž to kdo věděl, navázali jezuité na
práci svých ruských kolegů z let 1887, 1897 a pak z let první ruské revoluce
1905-1907.
Vůdčí osobou se v Rusku před r. 1905 stal za tajné podpory
jezuitů V. I. Lenin. V emigraci r. 1900 za jejich finanční pomoci psal, vydával
své revoluční myšlenky a připravil založení bolševické strany r. 1903. Jeho
politickou a teoretickou činnost jezuité bedlivě sledovali a snažili se
podněcovat spodní vrstvy v Rusku k tomu, aby měl Lenin co největší podporu
veřejnosti. To v tehdejším zbídačeném Rusku nedělalo téměř žádný problém.
Sám Lenin však sotva tušil, kdo ho ve skutečnosti podporuje a
kdo stojí za ním v pozadí. Jezuité v něm viděli silnou vůdčí osobnost, která
byla schopna zrealizovat jejich plány. Zúčastnili se každého zasedání, každé
politické schůze, každého shromáždění, které s revolucí a Leninem nějak
souviselo a ovlivňovali každé hlasování ve prospěch Lenina.
Po porážce revoluce 1907 odešel Lenin za skryté pomoci jezuitů
do emigrace. Zde ho mohli podporovat, sledovat a kontaktovat ještě lépe. Lenin
se prostřednictvím jejich kontaktů dostal do užšího styku s mezinárodními
revolučními silami.
Účastnil se různých mezinárodních kongresů, zasedání a jednání
o socialistické podobě světa. Nevěděl, že se tím přímo stýká s ilumináty,
svobodnými zednáři a jezuitským řádem v jednom „balení“. Byl dokonce r. 1912 i
v Praze, kde řídil konferenci Sociálně demokratické dělnické strany Ruska. V
této době také napsal stále za nepřímé finanční podpory jezuitů prostřednictvím
iluminátů největší množství své revoluční literatury. Ta byla tajně a nepřímo
dotována právě z některých rakouských, německých, švýcarských a belgických
jezuitských kolejí. Dotováno bylo i řízení revolučních sil v Rusku, které Lenin
řídil ze Švýcarska, Anglie, Polska, Čech a Finska - podle toho, kde právě
pobýval.
Tajná jezuitská síť byla okolo Lenina utažena velmi pevně,
proto Lenin nic netuše přesně kopíroval jezuitské praktiky. Jeho strana měla
tytéž charakteristické rysy organizačních stupňů, diktátorství, panovačnosti,
neomylnosti a touhy po světové moci jako řád Ignáce z Loyoly. Leninova
ideologie (leninismus) byla ve skutečnosti moderním loyolismem. (Více
viz: M.
Martin: The Jesuits, 1987, str. 26 a 183-187). Byl to
dokonalý produkt iluminátů (nejvyšších tajných jezuitů) a jejich infiltrace.
Stále si ještě pamatujeme, že například podmínkou vstupu
jakékoliv komunistické země do Kominterny je zajištění toho, aby vedle
oficiální komunistické strany byla zorganizována a zřízena její ilegální větev
a křídlo, pokud možno opírající se o ozbrojenou složku. Proto musely být
ustanoveny Lidové milice. Vzpomeňme si také na vědecký komunismus, který
hlásal, že vrcholem komunistické společnosti je zrušení peněz, dále, že
nejvyšší radostí člověka - tedy již nikoliv nutností, ale radostí - bude práce
na svou obživu a na vytváření hodnot, dále, že každý si bude brát jen přesně
tolik prostředků k životu, kolik bude opravdu sám potřebovat, dále, že nebude
existovat závist ... apod. A všechno bude řídit, organizovat a ovládat pouze
malá skupina lidí, která bude díky své „vysoké uvědomělosti“ všemi
respektována. Není to věrně okopírovaný model jezuitského řádu, co se pracovní činnosti
a ideálů týká?
Kroky Lenina osobně řídil prostřednictvím své sítě sám černý
papež.
V letech před válkou žil Lenin ve mnoha západních státech. Tam
ho jezuité kontaktovali prostřednictvím svých německých průmyslových magnátů a
nabídli mu finanční krytí celé revoluce. Podmínkou však byla likvidace
pravoslavného náboženství v Rusku a ponechání katolické církve. Lenin souhlasil
a podepsal tajnou dohodu, o které Vatikán tehdy nic nevěděl. Jezuité provedli
svůj plán v nejvyšší opatrnosti a tajnosti. Kdokoliv byl v podezření, že tento
plán nějakým, byť i sebemenším náznakem vyzradil, byl okamžitě odstraněn.
Jednalo se o nejvyšší politickou hru, o které neměly zdání ani tehdejší
nejvyšší oficiální politikové. A až teprve nyní začínají archivy hovořit:
„Útok na zimní palác
zaplatilo Německo. Archivy ukazují nová fakta o VŘSR. Bolševici dostali tři
ponorky. Odhalení dokumentaristy. Nově objevené dokumenty ukazují na propojení
mezi Rudou armádou a císařským Německem. Berlín - 80. výročí bolševické říjnové
revoluce, kterou si v těchto dnech nostalgicky připomněli ruští komunisté,
uctila německá televizní síť Ostdeutsche Rundfunk Brandenburg (ORB) mimořádným
pořadem. Postupimská televizní stanice v něm podrobně doložila, že Německo
prakticky financovalo útok na petrohradský Zimní palác v roce 1917. Přes
prostředníky a krycí firmy v Kodani a Stokholmu německé banky údajně
napumpovaly do bolševických pokladen zhruba 50 milionů zlatých rublů. Cílem
bylo svrhnout carskou říši, ulevit tak německé východní frontě, která se
dostala do tísně. Berlínskému režisérovi Jochenu Trauptmannovi se podařilo
zachytit rudou nit z klubka transakce století, kterou obě strany dosud tajily,
a filmově ji rozplést. Ve svém 45 minutovém dokumentárním filmu Ruská ruleta -
Lenin a německé peníze Trauptmann s pomocí originálních dokumentů dokazuje, že
celou transakci zosnoval už v roce 1915 německý generální štáb a pak ji
spletitými cestami uskutečnily banky. Nešlo přitom jen o peníze, nýbrž i o
zbraně. Bolševikům byly dodány dokonce i tři ponorky. Na příslušné materiály
narazil Trauptmann při rešerších ohledně tajné spolupráce mezi říšskou armádou
a Rudou armádou a díky odkazům v britském tisku. Zlatou žílu objevil pak v
archivech bonnského ministerstva zahraničí, a to v podobě pořadačů s nápisem
Tajná akta války 1914 uložených v oddíle podnikání a tajné pobuřování. Po druhé
světové válce je konfiskovali Britové, kteří je Německu vrátili koncem 50. let.
Trauptmann udělal jeden téměř kuriózní objev: USA díky tak zvaným Sissonovým
listinám o německo-rakouské transakci věděly, rovněž ji ale tajily. Americký
novinář Edgar Sisson koupil od politického vyžírky Ferdinanda Ossendowského
dokumenty, v nichž byla údajně tato spolupráce autenticky doložena, a odvezl je
do Ameriky.“ (Lidové noviny, 14. 11. 1997, str. 20).
33.6 Ruská revoluce dokonale infiltrována
Tímto způsobem jezuité infiltrovali ruskou revoluci od samého
počátku. Již samo o sobě to bylo jejich velikým vítězstvím, neboť se dostali do
těsného styku s ideovým vykonavatelem revoluce.
Už v r. 1915, jak píše Erzberger, který vedl německou
katolickou stranu (středu) těsně spjatou s Vatikánem, vyjadřoval papež otevřeně
své obavy: „Jestliže se válka protáhne,
vzniknou sociální revoluce, jaké svět ještě nezažil.“ (M. Erzberger: Německo a Dohoda,
1932, str.54). I sám Erzberger se vítězství revoluce obával.
Jezuité podporovali v zákulisí Lenina i po jeho návratu zpět do
Ruska. V této době již přesně a konkrétně věděl co chce a jakým způsobem musí
revoluci provést, aby nezkrachovala. V únoru se však revoluce opět nepodařila a
Lenin musel znovu uprchnout. Ale již v červenci se vrátil zpátky a řídil
přípravu na nové ozbrojené povstání s novou finanční pomocí. Po celou dobu
příprav a během revoluce měl za sebou mocnou ochranu.
Jezuité nyní potřebovali válečné běsnění v Evropě udržet co
nejdéle, stejně tak jako chaos a zmatek v ostatních státech mimo Evropu. To
všechno zatím zabraňovalo vzniku jiných revolučních povstání a navíc to
dokonale izolovalo carské Rusko od evropské pomoci.
Měsíc před příjezdem Lenina do Ruska, se nuncius Pacelli dne
29. června 1917 obrátil na Německo a osobně s císařem Vilémem II. vyjednával
podmínky míru. Při tomto projednávání i sám císař několikrát projevil obavy z
vítězství revolučních živlů a socialistů. Jasně poukázal na to, že „Pokud papež neučiní nic ve prospěch míru,
pak vzniká nebezpečí, že mír bude dosažen úsilím socialistů a pak nastane konec
svrchovanosti papežovy a římské církve, a to dokonce i mezi katolíky.“ (H.
Jonson: Vatican diplomacy in the world war, str. 25).
Císař Vilém II. se bál revoluce stejně tak jako papež. Měl jen
kusé informace o tom, že němečtí podnikatelé jsou jakýmsi záhadným způsobem do
dění v Rusku zapojeni. Přesto se jezuitům podařilo udržet mnoho informací v
tajnosti ještě dlouho po skončení revoluce.
33.7 Tajné archivy o revoluci
O průběhu příprav a některých detailech revoluce vypráví i
exjezuitský kněz Dr. Alberto Rivera svým přátelům. Hovor byl zapsán, proto je
Riverovo svědectví psáno formou vyprávění. Jako církevní hodnostář používá
Rivera i symboly z biblické knihy Zjevení sv. Jana:
„Jako jezuita vázaný
přísahou jsem se dozvěděl pravdu jak o nacistech tak i o komunistické straně. A
tehdy jsem se dozvěděl, proč byly miliony bezbranných Židů poslány na smrt. Po
dobu tří let jsem pracoval pod vedením vynikajícího německého jezuity Augustina
kardinála Bea, který nám předával nejtajnější informace. Byl to pohled na
historické události, jež se nikdy neobjeví v žádných historických knihách.
Kardinál Bea, osobní zpovědník papeže Pia XII. (který byl také jezuitou pod
přísnou přísahou), pracoval v r. 1963 v římskokatolickém ekumenickém hnutí. ...
»Mátě všeho
smilstva« má mnoho svých dětí. Povím o dvou z nich.
Obě jsou satanovým výtvorem a prostřednictvím Vatikánu způsobily smrt a utrpení
milionů lidí. ... Toto je jedno z nejutajovanějších tajemství moderní doby.
Těmi dvěma dětmi jsou: NACISTICKÁ a KOMUNISTICKÁ STRANA. ... Na jednom
zvláštním setkání ve Vatikánu jsme se dověděli, co doopravdy předcházelo
komunismu. Pro oddané členy komunistické strany by bylo velikým šokem, kdyby se
někdy dozvěděli pravdu o jejich velkých hrdinech, Marxovi a Engelsovi, kteří
sepsali MANIFEST KOMUNISTICKÉ STRANY. Na počátku 19. století tyto muže vedli a
přímo řídili jezuitští kněží. (Viz také: L.
H. Lehmann: Behind the Dictators, Angora Publishing Company, NY, 1942)
Augustiánský kardinál Bea
nám vyprávěl, že jezuité založili komunistickou stranu s jejím úkolem: V
příhodný okamžik měli zničit ochránce nenáviděné pravoslavné církve - ruského
cara. Mělo to být dílo pomsty. Komunistickou stranu tajně financovali římští
agenti (ilumináti [iluminátoři] - osvícenci - alumbrados), aby tím založili
další mocnost poddanou Vatikánu. ... Počátkem 20. století se Vatikánu znelíbila
Francie. Navázala politické styky s ruským carem. Papež i jezuité zuřili.
Francie byla na jejich indexu od té doby, co svrhla katolického krále a
vyhlásila republiku. Avšak styky s carským Ruskem - to bylo přeci jen trochu
silné kafe.
Mezitím se moc pravoslavné
církve rozšířila do Bulharska, Rumunska, Řecka, evropské části Turecka a srbské
Jugoslávie. Vatikán se pokusil pokořit Francii a potlačit náboženské soupeření
na Balkáně. Řešení bylo pro ně jednoduché - Vatikán rozpoutal první světovou
válku.
Papež vsadil na Německo, a
tak když císař Wilhem (Vilém) (dobrý to katolík) požádal Vatikán o rozšíření
německých hranic, dostal k tomu požehnání od jezuitů i od papeže Pia X. Dne 20.
srpna 1914, krátce po vypuknutí první světové války, papež Pius X. umírá a
uvolňuje místo dalšímu »božímu otci«. Stal se jím papež
Benedikt XV. I on byl přátelsky nakloněn Německu a tím byly zmařeny všechny
pokusy o zastavení války. Jezuité vedli a nutili německé katolíky, aby zabíjeli
francouzské katolíky. A papež jako »svatý otec«
se ve skutečnosti málo staral o to, kolik katolíků zahynulo. Toužil pouze po
odvetě a po moci. Německo bojovalo s Francií, Anglií a Ruskem. Teprve potom se
přidaly Spojené státy. Válka trvala 4 roky od r. 1914 do r. 1918. Zničila celou
Evropu. ... 10 milionů oficiálně padlých, 20 milionů raněných, ztráty za 332
miliard dolarů. A to vše díky Vatikánu.
Zatímco lidé křičeli v
agonii, umírali v blátě a za ostnatými dráty, rozerváni granáty a kulkami,
dušeni jedovatými plyny, jezuité již plánovali druhou světovou válku. Bez
vědomí německého lidu jezuité obětovali římskokatolické Německo i jeho vládu,
aby přinesli Evropě novou inkvizici. ... Protestantská Anglie a protestantská
Amerika je bila hlava nehlava. Jezuité se dodnes snaží zničit Ameriku. Jen si
vzpomeňme na slova Abrahama Lincolna: »To nám jezuité nikdy
nezapomenou, ani neodpustí!« (Fifty years in the »Church«
of Rome, Chiniqui, str. 472 nezkráceného vydání).
33.8 Rasputin
V Rusku hájili pravoslavnou
církev car Mikuláš a jeho žena Alexandra. Císařovna měla syna Alexeje, který
měl být následovníkem trůnu. Chlapec trpěl nemocí zvanou hemofilie. To znamená,
že se mu při poranění nesrážela krev. Kdyby upadl při hře, sebemenší rána mohla
vyvolat vnitřní krvácení. Matčino srdce tím trpělo. Lékaři mu nemohli pomoct.
Chlapec tím velmi trpěl.
V té době žil v Rusku mnich
jménem Rasputin, který měl podivuhodný dar uzdravování. (Podobně jako dnešní
kněží, kteří tvrdí, že mají stejnou moc.) ... Rasputin měl vidění od Boha a
Panny Marie. Když se pak k chlapci přiblížil, krvácení ustalo.
Rasputin byl zapleten do
satanského sexuálního kultu Adamitů. Pod dohledem měl i císařovnu a ve vyšších
kruzích měl mnoho přátel. Mnozí z nich věděli, že Rasputin je ďáblem posedlý
mnich, který ze zákulisí vládne Rusku. Dokonce samotný car se Rasputina a jeho
temných sil obával. (Viz také: Salisbury: Black Night,
White Snow; Doubleday, 1977)
Augustiánský kardinál Bea
nám vyprávěl, že císařovna ve slabé chvíli prozradila Rasputinovi místo, na
kterém car ukryl své veškeré zlato. Rasputin tuto cennou informaci poskytl
patriarchům pravoslavné církve těsně před tím, než byl úkladně zavražděn. ...
Kardinál Bea nám doslovně řekl: »Během naší dlouhé, tajné a pečlivé přípravy
na ruskou revoluci jezuité úzce spolupracovali s Marxem, Engelsem, Trockým,
Leninem a Stalinem. (Viz také: Von Bergen and Parvus:
Germany and the Revolution in Russia 1915-1918 )
Naši klíčoví lidé tajně
převezli naše zlato do Ruska. Věřili jsme, že náš úhlavní nepřítel bude brzy
zničen a že rychle vyroste nová dcera Vatikánu - světový komunismus.«
Lenin, když se dozvěděl o
tom, že v Rusku vypukla revoluce, právě pobýval ve Švýcarsku. Německé velení
spolu s dalšími v dubnu 1917 připravilo tajně zvláštní vlak, který měl převézt
Lenina a další jeho spolurevolucionáře do Ruska, aby tam zničili nepřátele
revoluce.
Na přípravě vlaku se nejvíce
podílel muž jménem Diego Bergen, německý římský katolík vychovaný v jezuitských
školách, a tedy jezuita. Později, v údobí Weimarské republiky a za Hitlerovy
vlády se stal německým vyslancem ve Vatikánu. Kdyby se revoluce zdařila podle
plánu, znamenala by smrt milionů lidí včetně cara a jeho rodiny.
Než Lenin přicestoval do
Ruska 1917, revoluci řídili jeho spolupracovníci (tajní jezuité nebo Rusové s
podporou tajných jezuitů). Car byl
přinucen abdikovat (vzdát se trůnu) a s celou rodinou byl v domácím vězení.
Jeho vláda se rozpadla a většina armády dezertovala. Všude vládl zmatek. Lidu,
který i nadále stál při carovi se říkalo »Bílí Rusové«
a revolucionáři byli označováni jako »Červení«.
Byli to nepřátelé k smrti, bojujíce o holý život. Lenin získal kontrolu nad
revoluční vládou a 10. března 1918 ji přestěhoval do Moskvy.
33.9 Carská rodina
V červnu se carská rodina z
bezpečnostních důvodů přestěhovala do Uralského Jekatěrinburgu. K tomuto městu,
kde tato rodina nyní dlela, se blížila česká (bílá) armáda. Byla naděje na její
osvobození.
17. července 1918 provedla
skupina zvaná »Uralský
sovět«
(jiní ji nazývají neznámou skupinou Marauderů) rychlý útok na město a odhalila
carský úkryt. ... Bylo nám řečeno, že někteří z této skupiny byli jezuité v
komunistických službách. Konečně nastal okamžik, na který papež čekal.
Ochránce ortodoxní církve
naposledy dlouho hleděl do tváře římských jezuitů, kteří bez slitování poslali
jeho nebohou a vyděšenou rodinu na věčnost zavražděním. Později v noci naložili
jejich těla na vůz a zavezli k dolu nazvaného Čtyři bratři. Tam je posekali,
spálili, polili kyselinou a vhodili do staré uhelné šachty.
Tuto akci provedli jezuité s
takovou rychlostí, že komunistické vedení nestačilo ani cara ani jeho rodinu
postavit před soud. Bylo to veliké triumfální vítězství Vatikánu. Řekli nám, že
tento i pozdější hon na patriarchy (náboženské vůdce), kněze, jeptišky a mnichy
ortodoxní pravoslavné církve byl proveden v horlivosti.
Toto tažení bylo, podle Dr. Rivery, pouhou zkouškou. V případě úplného zničení
ruské církve by následovalo tažení proti anglikánské církvi, která se stále
zdráhala přijmout falešné učení »dobrého« jezuity, kardinála
Newmana Hovera. Anglie však nakonec vpadla do náruči Vatikánu o 60 let později
skrze Ekumenické hnutí.
Vatikán netrpělivě očekával
zprávy o zničení tohoto náboženského systému. Sověty útočily na kláštery.
Vraždění započalo. Pouze zvláštní souhra událostí zachránila ruskou církev.
Její starý patriarcha byl totiž nadmíru vypočítavý.
Když rudá armáda - Červení
přišli zabít starého patriarchu pravoslavné církve, přivítal je tento s
otevřenou náručí a zvoláním: »Konečně soudruzi přicházíte. Už na vás čekáme.
Ukrýváme vám zlato našeho cara, drazí soudruzi! Nastalo veliké podivení a
překvapení. Komunisté byli ohromeni tím, co slyšeli. Sklonili zbraně, přijali
zlato a s patriarchou navázali přátelství. Okamžitě také přestali v zabíjení
kněží, mnichů a jeptišek. Tak byla pravoslavná církev zachráněna. Komunisté
však pobrali nejen zlato od cara, ale i od papeže. Cena zlata, které se do
Ruska přes Německo z Vatikánu dostalo se odhaduje na téměř 700 milionů dolarů.
Když se toto papež dozvěděl,
málem dostal srdeční infarkt. Byl podveden vlastními lidmi - komunisty. Vatikán
nepředstavitelně zuřil. Byl podveden. A bylo rozhodnuto, že za tento zločin
komunisté zaplatí, ať to stojí cokoliv. ...
Svatý úřad (Svaté oficium)
se vrací k inkvizičním metodám používaným ve středověku a ve zcela nedávné době
ve Španělsku. Opět začíná mučit a posílat na smrt své oběti. Tentokrát však k
obětem z řad Židů a protestantů přibyla navíc ještě církev pravoslavná a ruští
komunisté. Jezuité věděli, že tímto způsobem mohou rozpoutat další světovou
válku.«
“ (A.
Rivera: The Godfathers, díl III., J.T.C., USA, 1992, str. 4-17).
33.10 Krytí jezuitů
Když byla moc v Rusku revolučními silami vydobyta a předána 7.
listopadu (26. října) 1917 do rukou sovětů, museli ze země utéct všichni, kdo s
revolucí nesouhlasili. Mezi nimi bylo také mnoho oficiálních členů tovaryšstva
a mnoho katolíků. Tak jako dříve i nyní jezuité použili svůj oficiální řád k
tomu, aby se důkladně kryli. Papež a císař se chvěli o svou moc, Německo a
Maďarsko začalo vřít, celá Evropa s napětím začala sledovat, kam se revoluce
nyní přenese.
Zvítězila země, která se později stane mocností. Plán jezuitů
byl naplněn tak, jak ho generál řádu ve spojení s mocnostmi temností pochopil a
jak ho pak žádal na svých iluminátech uskutečnit. Plán na zhroucení císařství a
tím i oficiálního papežství se nyní začal plnit. Revoluce v císařských
katolických zemích byla teď už nevyhnutelná. Papežský mírový program byl totiž
formulován tak, aby zabezpečil nejlepší podmínky Německu a Rakousku. A
padnou-li tyto země, padne s nimi i papežská moc v Evropě.
Kapitola 34
Přípravy na druhou světovou
válku v Evropě
34.1 Ruská jezuitská kolej pro Východ
V |
roce 1919 sklízeli Loyolovi synové hořké ovoce své zločinecké politiky.
Francie se nepoddala, aby „úplně
vykrvácela“. Papežská říše Habsburků, kterou podněcovali k tomu, aby „potrestala Srby“ se rozštěpila a tím de
facto osvobodila ortodoxní Slovany z římského jha. Rusko místo toho, aby se
vrátilo do lůna římského stáda, se stalo zemí marxistickou, antiklerikální a
oficiálně atheistickou. Pokud jde o nepřemožitelné Německo, to se potácelo v
chaosu.
Pýcha tovaryšstva však nikdy nepomyslela na to, že by bylo
třeba vyznávat nějaký hřích. Když v roce 1922 zemřel Benedikt XV., bylo
tovaryšstvo připraveno začít znova na novém základě. Cožpak není v Římě
všemocné? Poslechněme si M. Pierre Dominiquea:
„Nový papež Pius XI.,
který je přímo jezuitou, se vše snaží zamaskovat. Vyzval francouzského
jezuitského otce d´Herbigniho (jiní píší d´Erbigniho), aby šel do Ruska a nejen navštívil katolické eparchie SSSR a pokusil
se sebrat všechno, co zbylo z katolicismu, ale především proto, aby zjistil, co
se tam dá ještě dělat. Kurie měla nejasnou, ale velikou naději: Shromáždit
okolo papeže pronásledovaný ortodoxní svět.
V Římě je 39 církevních
kolejí. Jejich založení označuje datum významných převratů. Většina z nich
oznamovala rok jezuitského převratu. Byla zde německá kolej (1552), anglická
(1578), irská (1628 znovuobnovena v roce 1826), skotská (1600), severoamerická
(1859), kanadská (1888), etiopská (1919, znovuobnovena v roce 1930).
Pius XI. vytváří ruskou
kolej (Ponteficio collegio russo di S. Tereza del Bambino Gesu) a vkládá ji do
péče jezuitů. Oni se také starají o orientální institut, o institut svatého
Jana z Damašku, o polskou kolej a později také o litevskou kolej. Nejsou to
pozůstatky po otci Possevino, Ivanu Hrozném a falešném Dimitrijovi? Druhý z
velkých cílů Ignáce Loyoly se dostává na první místo. Jezuité jsou opět podněcujícími
činiteli a účinkujícími vykonavateli v tomto obrovském podniku.“ (Pierre Dominique: La politique
des Jesuites, str. 253).
Do čela ruské koleje Východního ústavu v Římě hodlal papež postavit
jezuitu d´Herbigniho. Papež chtěl proniknout do SSSR, a proto se rozhodl na
ústavu školit kněze znalých místních podmínek, jazyka a života. Podobné ústavy
byly zřízeny i v Haliči a v Belgii.
D´Herbigniho poslal papež do SSSR, který v této zemi navštívil
mnoho míst včetně pravoslavných duchovních a jejich kláštery. D´Herbigni měl po
návratu 1924 plán o němž byl přesvědčen, že pomůže překonat teologickou bariéru
názorů a vyznání víry mezi katolickým a pravoslavným duchovenstvem, aby bylo na
papežskou stranu získáno pravoslavné duchovenstvo. Papež plán přijal a
d´Herbigni ještě zcestoval Evropu a Ameriku, kde pro svůj plán zajistil vše
potřebné včetně finančních darů. 1929 se stal představeným Východního ústavu v
Římě.
Kromě d´Herbigniho navštívil v této době i americký jezuita
Edmund Walsh s celou skupinou jezuitů za „misijním“ účelem. Ovšem politický
náboj těchto misií celou skupinu a několik katolických kněží nakonec postavil
před ruský soud a byl příčinou jejich vypovězení z Ruska. Stát odloučil církve
od sebe a tím je všechny postavil na stejnou úroveň. Navíc pravoslaví nebylo
zlikvidováno a ateistický komunismus se stal moderním národním náboženstvím.
34.2 Stručný přehled činnosti jezuitů před II.
světovou válkou
„V porážce, kterou právě
Loyolovi synové utrpěli, vidí oficiální jezuité jiskřičku naděje. Tím, že ruská
revoluce odstranila cara, ochránce ortodoxní církve, zbavila se Římská církev
velkého odpůrce a napomohlo to jejímu průniku do Ruska. Kujme železo, dokud je
žhavé! Vzniká známé Russicum a jeho utajovaní misionáři přinesou rozkolnické
zemi dobrou zprávu.“ (Viz
také: Frederic Hoffet´s: L´Equivoque
catholique et le nouveau clericalisme; Fischbacher, Paříž).
Sto let po té, co jezuity vyhnal car Alexandr I., se znovu
snaží dobýt slovanský svět. Od roku 1915 je jejich generálem Wlodzimierz Halke
von Ledóchowski.
K tomu opět citát M. Pierre Dominiquea:
„Někdo asi řekne, že
všude vidím jezuity, avšak já jsem nucen poukázat na jejich přítomnost a činy.
Musím říci, že byli v pozadí monarchy Alfonse XIII. jehož zpovědníkem byl otec
Lopez. Když skončila španělská monarchie a byly vypáleny jejich kláštery a
koleje, znovu je bylo možno spatřit v pozadí Gila Roblese a později, když
propukla občanská válka, i v pozadí Franca. V Portugalsku se zmocnili Salazara.
V Rakousku a Uhersku byl císař Karel třikrát sesazen z trůnu. Jakou roli hráli
jezuité v těchto pokusech znovu získat uherský trůn? Stolec udržovali v teple a
nevěděli pro koho a pro co. Z jejich řad vyšli: Monsignor Seipel, Dolfuss a Schussnigg.
Na chvíli snili o velkém Německu s katolickou většinou, ke kterému by nezbytně
patřili i Rakušané, to je moderní verze staré aliance z 16. století mezi rody
Wittelsbachů a Habsburků. V Itálii podporovali především Dona Sturza,
zakladatele populární strany, později Mussoliniho ... Jezuita, otec Tacchi
Wentury, generální tajemník tovaryšstva, vykonával funkci prostředníka mezi
Piem XI. jehož zpovědníky byli otcové Alissiardi a Celebrano (jezuité) a
Mussolini.
V únoru 1929 v době
Lateránské dohody povolává papež Mussoliniho, muže, kterého nám umožnila potkat
prozřetelnost. Řím běžně neodsuzuje to, co nazýváme etiopská agrese a v roce
1940 je Vatikán stále upřímným přítelem Mussoliniho.
Jezuité tam měli svůj tajný
příbytek. Odtud promýšleli a řídili universální církev chladným a vypočítavým
okem politika.“
(Pierre
Dominique: La politique des Jesuites, str. 254).
Toto je dokonalý přehled činnosti jezuitů mezi dvěma světovými
válkami. „Tajným příbytkem“
Loyolových synů je politický mozek Vatikánu. Zpovědníkem Pia XI. jsou jezuité.
Zpovědníky jeho nástupce Pia XII. budou také jezuité a to převážně Němci.
Nezáleží na tom, jestli se kvůli tomu vyzradí jejich intriky, zdá se, že je vše
připraveno na odvetu.
Za pontifikátu Pia XI. je však pouze přípravné období.
Germánská „světská paže“ je poražena
a upustila meč. „Během toho, jak budeme
čekat, až se meč vrátí do jejich rukou, připravíme v Evropě pole vhodné pro
budoucí pozoruhodné činy a především zastavíme hrozivý nárůst demokracie.“ (Pierre
Dominique: La politique des Jesuites, str. 254).
34.3 Odmítnutí Vatikánu v ruské diplomacii
Papež se pokusil na Janovské konferenci v dubnu až květnu 1922
dohodnout s Ruskem o navrácení katolického majetku a umožnit svým vyslancům volné
pole působnosti v Rusku. Během svých tří vystoupení 7. a 29. dubna a pak 9.
května apeloval na uvolnění zabaveného majetku všem církvím (a to i v
zahraničí!), který jim patřil před revolucí. Papež požadoval, aby všechny jeho
požadavky a podmínky byly zakotveny do Janovských postulátů. Rusko však jasně
dalo najevo, že s katolicismem nemíní o zabaveném majetku diskutovat. Odmítlo
jakýkoliv požadavek nebo podmínku ze strany Vatikánu. (Janovská konference, soubor,
str. 173).
Dítě Vatikánu a jezuitů - komunismus, se rozhodlo jít svou
vlastní cestou a podle svých pravidel. Stalin nechal zlikvidovat všechny
komunisty i s jejich rodinami, u nichž bylo sebemenší podezření, že mají
cokoliv s jezuity a Vatikánem společného. Stalinovo kněžské vzdělání se nyní velmi
dobře hodilo. Znal pohyb svého největšího rivala - Vatikánu a jeho jezuitského
vojska do všech detailů a mohl předvídat jeho další kroky. Věděl, že nejlepší
obranou proti němu je útok. Útok bez sebemenšího slitování a v co největší
rychlosti.
Do ruských koncentračních táborů šli proto na smrt i ti, kteří
nebyli ochotni bezvýhradně přijmout jeho koncepci přísně ateistického
komunismu. V těchto čistkách padlo miliony lidí bez ohledu na věk a pohlaví.
Jeho tyranské šílenství šlo nakonec tak daleko, že nechal vyhubit i celé
národy, když jeho rozkazy přijímaly liknavě a pomalu nebo když se dozvěděl, že
v těchto národech vyvíjí svou aktivitu tajní katolíci a jezuité, jako například
na Ukrajině, v Gruzii, Kavkazské republice, Arménii, pobaltských republikách a jiných.
Některé celé národy doslova během několika dní přemístil napříč Ruskem na Sibiř
a na některé národy uvalil přísné potravinové embargo. Stalinovi soudruzi pak v
těchto národech likvidovali všechny potravinové zásoby nebo organizovali jejich
odvoz do Moskvy. Teror a hrůzovláda panovaly v Rusku až do vypuknutí druhé
světové války.
Vatikán znal pravý důvod Stalinova běsnění, a proto začal velmi
vážně uvažovat o rozpoutání války s Ruskem. Ale spojenci Vatikánu tento krok
doporučily odsunout pro pozdější období. Bylo potřeba vyvinout nové zbraně a
nashromáždit nové zásoby zbraní a všeho ostatního válečného materiálu.
V prvním období proto s novou ruskou vládou oficiálně navázaly
diplomatické styky Německo, Rakousko, Itálie, Španělsko, Portugalsko, Francie,
Anglie, Belgie, Holandsko a další státy. Trestná „křížová výprava“ na Rusko se
tedy zatím nekonala. V tajném jednání byla odložena.
Jediného úspěchu dosáhli jezuité a papež v Polsku. Po zřízení
polského státu v něm získal Vatikán silné postavení. Katoličtí spisovatelé
píší, že prvním nunciem v Polsku „strážci
katolicismu na východě“, se stal arcibiskup Ratti (jezuita pod přísahou),
který spolupracoval na polské ústavě. Na jeho naléhání byl ústavě dán
klerikální ráz a zakotveny dva rozhodující body: 1. Katolické vyznání je
hlavním náboženstvím, 2. žádná opatření, která se týkají náboženství se nesmí
uskutečnit bez papežova souhlasu. Roku 1925 uzavřelo Polsko s Vatikánem
konkordát a vliv jezuitů se tím v zemi projevil ještě víc.
Když Vatikán a jezuitské vojsko s návrhem na válečné potrestání
Ruska nepochodili, obrátili se proto ke svým „baštám a pevnostem katolicismu“ a
rozhodli se v těchto zemích dokončit vývoj a zdokonalit účinný nástroj proti
komunismu. I když ve vytvoření fašismu hrál jezuitský řád klíčovou roli, přesto
se generál řádu nevzdal myšlenky, že by jednoho dne měl nastoupit na trůn
bílého papeže.
Nyní však hrozilo, že se komunismus přestěhuje do
západoevropských zemích a že postavení, vážnost a autorita papeže tím bude
ohrožena, ne-li přímo zlikvidována. Do boje proti komunismu se proto pustil i
jezuitský řád, aby uchránil papežskou důstojnost a autoritativnost bílé
papežské stolice, nikoli však papeže samotného. Situace se nyní tedy obrátila.
Ale nebude to trvat dlouho a jezuité budou opět uvažovat o tajném odstranění
bílého papeže.
Jezuitské špičky na jedné straně dusí a likvidují komunismus,
na straně druhé současně komunismus podporují a udržují. Je to chaos a zmatek,
který je dodnes mnohým politikům velikou záhadou. Je to totiž jedno z jezuitských
tajemství. Komunismus buď likvidují fašismem nebo živí socialistickou revolucí.
V každém tahu a uspořádání sledují jezuité výhradně své cíle, i když jsou
zdánlivě protichůdné a existují současně hned
vedle sebe. V obou případech však mají svou jezuitskou „logiku“. Jsou to
dvě karty, z nichž jedna prohraje a druhá zvítězí. Zatím však není plně jisté,
která to bude. Ve hře jsou proto zatím karty obě. Jednou podporují Vatikán a
druhou ho zároveň v konečném důsledku likvidují.
34.4 Itálie, Mussoliny a jezuité
Prvním operačním polem bude Itálie. Je nutné zde zlikvidovat
všechny zárodky komunismu hlásaného Marxem, Engelsem, Leninem a dalšími. Itálie
je k němu nejvíce náchylná a ráda koketuje s revoluční proruskou náladou. To
musí být udušeno a odstraněno.
V Itálii je hlučný socialistický vůdce, který okolo sebe
shromažďuje bývalé vojáky. Tento muž hlásá očividně nekompromisní učení. Je
však přitom natolik dostatečně ctižádostivý a bystrý, aby si uvědomil, jak
nebezpečné je jeho postavení navzdory jeho vychloubačnému tónu. Jezuitská
diplomacie si ho brzy získala na svou stranu.
V Itálii se rozhořela revoluce. Jezuité nyní nutně potřebovali
revoluci udusit. Kdo se toho ujme? Luigi Sturzo, jezuita, se stává předákem a
jedním ze spoluzakladatelů italské katolické strany. Byla okamžitě sehnána i
finanční pomoc. Tu poskytuje americká Morganova banka - 100 milionů dolarů a
úvěr na dalších 50 milionů dolarů. Fašismus je upevněn a stává se v očích
západního světa „tvrdou rukou Evropy“.
I Vatikán toto své dítě fašismus nazývá stejně. Je spokojen. Fašistické košile
jsou schopné zlikvidovat revoluční požár. (L. Sturzo: Italy and the New World Order;
Londýn, 1944, str. 45; a dále L. Korněj: Dům Morganů, 1933, str. 307).
Kardinál, státní tajemník Gasparri řekl o Mussoliniho
fašistickém režimu: „Fašistická vláda
Itálie je skutečnou výjimkou v celém světě politické anarchie vlád, parlamentů
a škol.“ (L.Lehmann: Vatican Policy in the Second World War; New York, 1946,
str. 24).
M. Francois Charles - Roux z institutu byl v té době
francouzským velvyslancem ve Vatikánu a říká: „V době, kdy budoucí vůdce (Mussolini) byl prostým poslancem, kardinál
Gasparri, státní tajemník, s ním měl tajný rozhovor ... Fašistický vůdce
okamžitě souhlasil s tím, že papež by měl mít časnou nadvládu nad částí Říma
...
Když mi kardinál Gasparri
vyprávěl o tomto rozhovoru, skončil těmito slovy: »Měl jsem
jistotu, že pokud tento muž se dostane k moci s tímto slibem, zvítězíme.«
»Nebudu
se zmiňovat o četných jednáních mezi tajnými agenty Pia XI. a Musolliniho« ...“ (Francois Charles Roux: Huit ans
an Vatican; Flammarion, Paříž, 1947, str. 47).
Tito tajní agenti, z nichž nejpřednějším byl jezuitský otec
Tacchi Wentury, naplnili své poslání nesmírně dobře. To nás nepřekvapí, když víme,
že otec Tacchi Wentury byl tajemníkem tovaryšstva a zároveň zpovědníkem
Mussoliniho. Ve skutečnosti měl od generála jezuitské řádu Halke von
Ledóchowského nařízeno „lichotit“
tomuto fašistickému vůdci, jak zaznamenal M. Gaston Gaillard. (Gaston
Gillard: La fin d´un temps; Ed. Albert, Paříž, 1933, str. 353).
34.5 Mussoliniho fašismus
Oficiální založení fašistické strany v Itálii se datuje od
jejich sjezdu r. 1919. Volebními hesly fašistů k volbám do vlády bylo:
Zajištění životního minima každému, znárodnění podniků, které pracují pro
válku, znovuzřízení římského impéria, výstavba velké Itálie. Aby fašisté
podchytili co nejvíce obyvatel, slibovali dokonce i proticírkevní program,
vyhnání papeže z Říma, zabavení církevního majetku.
„16. listopadu 1922
zvolil parlament Mussoliniho v poměru hlasů 306 ku 116. Na tomto shromáždění
můžeme vidět katolickou skupinu Dona Sturza, údajných křesťanských demokratů,
kteří jednohlasně zvolili první fašistickou vládu.“ (Pietro Nenni: Six ans de guerre
civile en Italie; Librairie Valois, Paříž, 1930, str. 146).
O 10 let později přinesl stejný manévr podobný výsledek v
Německu. Katolická strana „Centrum“
(Středu) monsignora Kasse zajistila svou masivní podporou nacistickou
diktaturu.
V roce 1922 byla Itálie vlastně pokusnou půdou pro nový typ
autoritářského konzervatismu - fašismu, převlečeného, když to vyžadují místní
podmínky, do jakéhosi pseudosocialismu. Od té doby všechno úsilí vatikánských
jezuitů směřovalo k rozšíření tohoto „učení“ po Evropě. Jedná se o dvojsmyslnost
tak typickou pro jezuity. Již rok vládl nový milánský arcibiskup - Achilla
Ratti, jezuita pod tajnou přísahou, odvolaný z Polska, kde působil jako
papežský nuncius. Zde byl již jako kardinál a po Benediktově smrti byl Ratti
dne 6. února 1922 zvolen za papeže Pia XI.
Hlavní základnou Mussoliniho bylo město Milán. Odtud se
fašismus šířil po celé Itálii. Ratti se v Miláně spolčil s fašisty ještě před
svým jmenováním za kardinála. „Měl
příležitost“, jak píše americký kněz Teeling, životopisec Pia XI., „studovat fašismus z první ruky.“ (W.
Teeling: Pope Pius XI. and world affairs; New York, 1937, str. 80).
Anglický katolík Gwynn píše o Piovi XI. toto: „Vatikán měl velký prospěch z toho, že papež
ještě jako milánský arcibiskup si získal úctu a oblibu fašistů. Mussolini, když
mu byly oznámeny výsledky volby, prohlásil: »Myslím, že s příchodem
Pia XI. se vztahy mezi Itálií a Vatikánem zlepší.«“ (D.
Gwynn: The Vatican and the war in Europe, str. 98).
Po zvolení do čela vlády, Mussolini okamžitě rozpustil lidové
organizace, kluby a družstva. Byly sníženy daně podnikatelům a zrušena závazná
osmihodinová pracovní doba. Také uzavřel spojenectví s hitlerovským Německem.
Pius XI. byl nepřítelem svobody. Nenáviděl také komunismus a
nové moderní systémy. Proto podporoval fašismus všemi prostředky. Když ho
někteří varovali, že jedná s fašisty, prohlašoval: „Vím to, oni alespoň nevěří ve fetiše liberalismu.“ (C.
Sforza: Pius XI., the Roman Church and fascism; Neither liberty nor bread, New
York, 1940, str. 166).
Náležel ke konzervativním lombardským kruhům. „Demokracie se mu jeví jen jako ďáblovo
zednářské dílo.“ (The Italian liberals and the Lateran
Treaties; Neither liberty ..., str. 169).
Několikrát veřejně prohlásil, že „uzavře spolek i se samotným ďáblem, bude-li to v zájmu církve.“ (L.
Lehmann: Vatican Policy in the Second World War, str. 6), což potvrdil
i při své řeči 14. května 1929: „dohadoval
bych se i se samotným ďáblem, kdyby to bylo zapotřebí pro blaho duší.“ (Ch.
Doyle: We have a Pope; New York, 1942, sv.II.; The life of Pope Pius XII.; New
York, 1945, str. 31).
Podle amerického katolického
kněze Doyleho zašel Pius XI. příliš daleko. „Křižácké tažení proti komunismu bylo hlavním motivem vlády Pia XI.“
(La
Piana, The political heritage of Pius XII, Foreing Affairs, New York, duben
1940, str. 498).
Právě tento papež Pius XI. uzavřel konkordáty jak s Mussolinim,
tak i s Hitlerem. Mussolini se stal v Itálii v očích fašistů polobohem. Jeho
uctívání se stalo národním kultem.
34.6 Mussoliniho obelisk
Ani dnes zhroucení Mussoliniho režimu, ani porážka, ani zkáza
není dostatečným důvodem proto, aby v očích italských křesťanských demokratů
zbavila důvěry velikášského diktátora, kterého na jejich zemi uvalil Vatikán.
Zavržen je pouze navenek, v srdci duchovenstva je však jeho sláva nedotčena. V
tisku můžeme číst:
„Rozhodli jsme:
Návštěvníci přicházející do Říma na olympijské hry v roce 1960 uvidí mramorový
obelisk, který vztyčil ke své vlastní slávě Benito Mussolini a který dominuje břehům
řeky Tibery a olympijskému stadionu. Tento památník vysoký 33 metrů nese nápis:
Mussolini - Vůdce. Obelisk je ozdoben mozaikami a nápisy vychvalujícími
fašismus. Nápis: »Ať
žije vůdce«
se opakuje více než stokrát a několikrát se opakuje také heslo: »Mnoho
nepřátel znamená mnoho slávy«. Památník má na každé straně mramorové
kvádry připomínající hlavní fašistické události. Od založení Mussoliniho
publikace »Popolo
d´Italia«
až do ustanovení krátkodobé fašistické říše včetně války v Etiopii. Obelisk měl
být korunován gigantickou sochou Mussoliniho v podobě nahého atleta o velikosti
téměř 100 metrů. Režim však zkrachoval dříve, než mohl být tento podivný
projekt uskutečněn. Po roce sporů se vláda ze Segni rozhodla, že obelisk
zůstane natrvalo stát.“ (Pres Italien, New York Herald Tribune, Time
and Paris-Presse; 3rd of November, 1959).
Nezáleží na tom, že byla válka, že hojně tekla krev a slzy a že
se vše zřítilo. To jsou pouhé „drobnosti“, „malé body“ na památníku, který byl
vztyčen ke slávě „muže, kterého nám
umožnila potkat »prozřetelnost«
“, jak se vyjádřil Pius XI.
Žádné vady, chyby ani zločiny nemohou smazat jeho hlavní
zásluhu: Znovunastolení časné moci papeže, vyhlášení katolicismu za státní
náboženství a předání úplné moci nad životem národa do rukou duchovenstva skrze
zákony, které stále ještě i dnes platí.
K tomu je třeba doplnit, že Mussoliniho obelisk musí stát v
srdci Říma kvůli zahraničním turistům. Ti k němu vzhlížejí obdivně nebo
ironicky. Ale někteří s nadějí na „lepší časy“, které umožní vztyčení
symbolického zastánce Vatikánu „nahého
atleta“ 100 metrů vysokého.
34.7 Papežova podpora italskému fašismu
Několik dalších příkladů podpory Mussoliniho režimu:
Když Mussolinimu r. 1921 hrozilo, že se v parlamentu vytvoří
silné spojenectví katolických a liberálních stran se socialisty a tím, že se
fašismus nedostane k moci, zasáhl papež Pius XI. tak, že překazil sjednocení
těchto sil.
Když Mussolini prováděl svůj pověstný pochod na Řím r. 1922 v
říjnu, aby si vynutil zavedení fašistického režimu, financovala celou akci
Vatikánská banka Baco di Roma (Časopis: The nineteenth Century and After,
únor 1943, č. 58-59) a „poprvé po
dlouhé době spal svatý Otec v noci po Mussoliniho pochodu na Řím zcela klidně.“
sděloval L. Lehmann (Vatican Policy in the second world war, New York, 1946, str. 22; Pierre van Paassen: Days of uor years; str.
187-188).
V době od prosince 1922 do ledna 1923 Mussoliniho vláda
nařídila, aby ve všech školních, nemocničních a soudních budovách byly zavěšeny
kříže, zvýšila tresty za urážku katolického náboženství a duchovenstva, zavedla
hodnost kaplanů u vojenských útvarů, zvýšila plat farářů, slíbila zavedení
náboženského vyučování ve školách, zakázala členům fašistické strany, aby byli
příslušníky zednářských lóží. Jejich členové byli vyloučeni z církve.
Dva měsíce po příchodu Mussoliniho k moci, v lednu 1923 se
konala tajná schůzka kardinála Gasparriho s fašistickým vůdcem. Trvala několik
hodin. Mussolini navrhl skoncovat s římskou otázkou pomocí smlouvy, která by
Vatikánu zaručila vlastní území a nezávislost. Kardinál Gasparri měl
pochybnosti, zda se diktátorovi podaří, aby poslanecká sněmovna podobnou
smlouvu schválila. Mussolini jej však ubezpečil, že v negativním případě
sněmovnu rozpustí.
„Ale pokud nezměníte volební zákon, znovu získáte stejně neposlušnou
sněmovnu,“ namítl na to kardinál.
„Nemějte obav, volební zákon změníme také,“ uspokojil ho Mussolini.
„Tehdy jsem pochopil,“ přiznal Gasparri po deseti letech
francouzskému vyslanci u Vatikánu Francoisovi Charles - Rouxovi, „že s tímto člověkem bude možné se dohodnout.“
(F.
Charles-Roux: Huit ans a Vatican, str. 47-48).
A když Mussolini r. 1924 rozkázal zavraždit socialistického
poslance G. Matteotiho (provedeno 10. června), čímž proti sobě poštval i
italské katolíky, okamžitě zasáhli jezuité a rozbouřenou hladinu pomohli mezi
Italy uklidnit intenzivním působením a propagandou.
Noviny katolické církve Osservatore
Romano chválily fašistický režim právě v době, kdy Mussoliniho fašismus
drtil katolické organizace Itálie a čelní představitelé Vatikánu nenacházeli
dost slov chvály pro diktátora. Papežský legát, jezuita Merry del Val při
oslavách 700. výročí narozenin Františka z Assisi řekl: „Můj dík patří také jemu (Mussolinimu). Mussolini je člověk, který má
přízeň Boha.“ (J. Steel: The future of Europe, New York, 1945, str. 223-224).
A v roce 1926 dal papež příkaz k rozpuštění všech katolických
stran a bloků - stranu popolari, jelikož její existence stále více překážela
Vatikánu ve spolupráci s fašismem. Po sedmi letech byla stejným způsobem a ze
stejného důvodu rozpuštěna druhá katolická strana, opora církve a papežství v
Německu, strana Středu. Strana popolari byla rozpuštěna v zájmu Mussoliniho a
strana středu v zájmu Hitlera.
34.8 Lateránská dohoda
Lateránská dohoda 11. února 1929, kterou Musollini ukázal svou
vděčnost papežství, dala svatému stolci kromě 1 750 000 000 lir, to je 20 000
000 liber i nadvládu nad územím města Vatikánu. Tajné vyjednávání mezi
Vatikánem a Mussolinim o likvidaci římské otázky (dědictví z roku 1870, kdy byl
při sjednocování Itálie zlikvidován papežský církevní stát a papeži byl
ponechán pouze vatikánský a lateránský palác v Římě se všemi budovami a
zahradami, jeho letní sídlo a roční plat 3 220 000 lir), bylo zahájeno již r.
1926 mezi Francescem Paccelim, bratrem E. Pacceliho, budoucího papeže Pia XII.
Vyjednávání bylo skončeno podepsáním Lateránské smlouvy a
současně konkordátem. Podle této smlouvy, odstavce I. je římskokatolické
náboženství jediné státní náboženství
a pro zajištění úplné papežovy nezávislosti byl na území Říma zřízen papežský
stát Vatikán ... Odstavec III: „Itálie
uznává svaté stolici plné vlastnictví a výjimečnou a absolutní moc a
svrchovanou jurisdikci nad Vatikánem s celým jeho příslušenstvím a nadacemi,
tvoříc takto pro zvláštní účely a na základě důvodů ve smlouvě uvedených
Vatikánské město ...“ Článek 12: „...
Itálie přiznává svaté stolici aktivní a pasivní právo na vyslanectví podle
obecných pravidel mezinárodního práva. ... Město Vatikán bude vždy a za všech
okolností považováno za území neutrální a nedotknutelné.“
Monsignor Cristiani, prelát jeho svatosti, vysvětluje význam
této události: „Je samozřejmé, že
uzákonění města Vatikánu bylo prvořadně důležité pro ustavení papežství jako
politické mocnosti.“ (Monseigneur Cristiani: Le Vatican
politique, Imprimatur 15th of June 1956; Ed. du Centurion, Paříž, 1957, str.
136).
Časopis Civilta Cattolica
v komentáři k výsledkům voleb uvedl: „Opravdovou
novinkou těchto voleb byla živá účast katolíků, povzbuzovaných biskupy a
ústředním výborem Katolické akce, aby slavnostně odevzdali svůj hlas ve
prospěch vlády, která po překonání úsilí sektářství a liberalistické školy
umožnila svou moudrostí tak toužebně očekávané uzavření starých sporů...“ (Civilta
Cattolica, 6. dubna 1929; A. Tondi: Jezuité, str. 81).
Nebudeme ztrácet čas pokusem uvést v soulad toto jasné
vyjádření s častokrát opakovanou frází, že: „římskokatolická církev se nemíchá do politiky.“ Pouze si poukážeme
na unikátní postavení tohoto státu, který je zároveň světský i církevní, na
jeho nevypočitatelnou podstatu a následky tohoto postavení. Jaké jezuitské
vychytralé triky používá tato mocnost, která podle okolností používá svůj
světský či duchovní charakter k tomu, aby se vymkla pravidlům stanoveným mezinárodními
zákony?
34.9 Fašismus a Vatikán
Této lstivosti podaly ruku samy národy tím, že napomohly
pronikání Vatikánu do svého středu, neboli trojského koně klerikalismu. „Zdá se, že papež se až příliš ztotožňuje s
diktátory“, napsal M. Francois Charles - Roux, francouzský velvyslanec ve
Vatikánu (F. Charles-Roux: Huit ans an Vatican, str. 231). Mohlo by tomu
však být jinak, když samotný svatý stolec pozvedl tyto muže k moci? Lateránská
smlouva a konkordát s fašistickým režimem posílila pozici fašismu nejen v
Itálii, ale i v zahraničí. Za dva dny po podepsání smlouvy, 13. února prohlásil
papež při audienci přítomným profesorům a studentům milánské univerzity, že
Mussolini je člověk „poslaný
Prozřetelností.“ (C. Sforza: Pius XI., the Roman Church and
fascism, str. 166; a také L. Lehmann: Vatican policy ..., str. 21;
15/II., 1929). „Je to člověk,
kterého nám seslala prozřetelnost.“ (A. Tondi: Jezuité; str. 81).
Kardinál Vannutelli, děkan Svatého kolegia šel dokonce tak
daleko, že řekl dopisovateli časopisu North
American Newspapers Alliance: „Jsem
velikým obdivovatelem ministerského předsedy Mussoliniho, státníka železné vůle
a neskonalé moudrosti, který zdědil ducha a velikost starých Římanů.“ (Neapol.
Mattino, 13. března 1930).
Fanatické nadšení katolické hierarchie dosáhlo skutečně
vrcholu. Kardinál Schuster ve své řeči 26. února 1937 k mládeži vychovávané
zfašizovanými školami přirovnával Mussoliniho dokonce k císaři Augustovi a ke
Konstantinovi Velikému: „... Bůh, který v
dávných dobách založil, vytvořil a chránil římskou říši, dopřál Benitovi
Mussolinimu též skrze Ježíše Krista, Syna Božího a Spasitele té milosti, že se
svou historickou osobností blíží mohutným duchům Augusta a Konstantina. Po
pochodu na Řím a Lateránské smlouvě, jež vrátila Itálii Boha a Bohu Itálii,
přišla s nebes Boží odpověď, jež ověnčila dílo duceho, Řím a krále živým
císařským vavřínem Pax romana. “ (A. Tondi: Jezuité, str.83).
12. ledna 1938 v přítomnosti 72 biskupů a 2340 katolických
farářů v Benátském paláci arcibiskup Nogara v projevu k přítomnému Mussolinimu
zvolal: „Duce! ...Modlíme se k Bohu, aby
stál při vás a dopřál vám vítězství ve všech bitvách, jež moudře a rozhodně
vedete pro blaho, velikost a slávu křesťanské
Itálie.“ A farář don Menossi, který se ujal slova ihned po Nogarovi pravil:
„Excelence! Kněží Itálie vyprošují a
budou i v budoucnosti vyprošovat pro vaši osobu, vaše dílo obrody Itálie a pro
fašistickou vládu požehnání Páně a nehynoucí svatozář moudrosti a římských
ctností. Duce! Služebníci Boží, duchovní pastýři venkovského lidu vám uctivě
vzdávají hold. Žehnají vám. Slibují vám věrnost. S duchovním nadšením voláme
hlasem a srdcem lidu: Ať žije duce!“ A shromáždění biskupů a kněží povstalo
a propuklo v ovace: „Ať žije duce, duce,
duce!“ (A. Tondi: Jezuité, str.83).
Kněz Sturzo píše: „Pius
XI. jasně viděl, že je potřeba ukončit všechny různice a že Mussolini byl
člověk schopný zdolat všechny překážky. Na druhé straně Mussolini ... chápal
všechny výhody, které on a fašismus může získat ze skutečnosti, že právě on to
byl, kdo rozřešil římskou otázku. Mimo to získal okamžitě sympatie skoro všech
zahraničních katolíků.“ (L. Sturzo: Italy and the new world order,
str. 158).
Musollini byl prototyp. Byl prvním z řady mužů „prozřetelnosti“, ozbrojenců, kteří měli
připravit odplatu za rok 1918. Nic nezměnilo ani to, že v roce 1931 napadli
fašisté katolickou organizaci Katolická
akce za to, že shromažďuje okolo sebe protifašistická hnutí. A když se
katolická církev Katolické akce
zastala, vznikly po celé Itálii fašistické demonstrace proti samotnému papeži a
jeho církvi. Katolická akce byla
postavena mimo jakékoliv organizace a byl vydán zákaz členství v Akci všem fašistům. Největší krizi
prožíval Vatikán ve vztahu k Mussolinimu v červnu 1931, kdy úder proti Akci vrcholil.
Jak se papež při audienci pražské katolické mládeže vyjádřil: „Po návratu do Československa řekněte, že
jste mohli zjistit zrůdný stav: Katolická akce může vzkvétat v zemi Husově, je
však pronásledována v Římě Petrově.“ (The Times, 27, 28, 29; 1931).
Vatikán i Mussolini se však vlivem jezuity Wenturiho přestali
napadat a urychleně se dohodli na řešení. Neměli zájem na prohloubení
konfliktu. V září 1931 byl uzavřen mír za podmínek, že Katolická akce bude nadále organizovat mládež výhradně za účelem
náboženské výchovy. Dále, že vedoucí Akce
budou pouze lidé, které jsou přátelé fašismu (tedy především jezuité) a budou
vždy jmenováni biskupy a že praporem katolických organizací pod Katolickou akcí se stane fašistický
prapor. Bylo dovoleno (což platí dodnes), že Katolická akce bude sdružovat pod sebou všechny náboženské,
sportovní, kulturní a politické (později přidány i vědecké a ekologické)
mládežnické organizace a organizace laických věřících a že bude vždy pod
kontrolou episkopátu. Prezidentem jmenoval Pius XI. jezuitu Luigiho Colomba,
který ani nezakrýval své protifašistické sympatie. Jeho duchovním rádcem se
stal jezuita, monsignor Pizzardo, zástupce jezuitského kardinála Gasparriho ve
státním sekretariátě.
Papež také v prosinci 1931 nařídil všem katolíkům na
univerzitě, profesorům a učitelům skládat slib a přísahu věrnosti fašistickému
režimu a její vládě. A jezuité také dali ihned propagační vysvětlení, že to
není proti katolickému přesvědčení, neboť fašismus patří k vládě a vládě, která
se líbí Vatikánu je možné věrnost slíbit.
34.10 Vpád Itálie do Habeše
4. října 1935 vpadla italská fašistická vláda ho Habeše.
Přepadení Habeše pobouřilo ostatní státy, ale Vatikán mlčel. Veřejnost žádala
proti Itálii sankce, ale Vatikán to nedovolil. Účast na přepadení mělo i
duchovenstvo samo a papež akci podporoval. Vedl diplomacii s Francií, aby
nedělal Itálii žádné problémy a současně prostřednictvím Banky di Roma
přepadení financoval.
Hned v prvních dnech války s Habešem se přes sto arcibiskupů a
biskupů domluvilo a vyhlásilo svou solidárnost s Mussolinim. (G.
Salvemini: The Vatican and the Ethiopian war, Neither liberty ..., str.
191-200; a také L. Lehmann: Vatican policy ..., str. 18).
Na katolických kongresech a schůzích a na poradách biskupů se
vytvářely různé rezoluce vítající válku. Válku biskupové ospravedlňovali a
vyzývali Itali, aby válečná opatření vlády podporovali.
Časopis L´Osservatore
Romano psal, že: „kolonizace musí být
dnes považována za velkolepé dílo lidské solidarity, uskutečňované houževnatostí
a trpělivostí, velkou smělostí, silnou vůlí a bratrskou láskou.“ (A.
Tondi: Jezuité, str. 82).
Milánský arcibiskup, fašista a jezuita Schuster, žehnaje
italským vojákům odcházejícím do Habeše, mimo jiné 25. října 1935 řekl: „S pomocí Boží, všichni svorně do díla!
Splníme svou vlasteneckou a katolickou povinnost. Je to nyní zvlášť důležité.
Prapor Itálie přináší na pláně Habeše vítězství vítězícího znamení božského
kříže!“ „Hrdinná armáda na rozkaz své
země a za cenu své krve otevře dveře Habeše pro katolickou civilizaci. V tuto
minutu italský prapor na pláních Habeše vítězně vztyčuje Ježíšův kříž, trhá
okovy otroctví a otvírá přímou cestu misionářům evangelia.“ (G.
Salvemini: The Vatican and the Ethiopian war, str. 193; A. Tondi: Jezuité; str. 82).
Etiopie však již dávno byla křesťanskou zemí. Ona nepotřebovala
nový kříž a nové misionáře evangelia. Byly to pouze zuby jezuitů a Vatikánu,
aby pomstily svůj neúspěch z roku 1634, kdy byli jezuité z Habeše vyhnáni a aby
se dostali k bohatství země a současně pokatoličtili všechny Habešany.
Duchovenstvo pořádalo sbírky zlata a stříbra na válečné potřeby
„na zničení kacířské etiopské církve“.
Mussolini dostal od biskupů zprávu: „Pro
vítězství Itálie je italské duchovenstvo ochotno roztavit kostelní zlato a bronz
zvonů.“ (G. Salvemini: The Vatican and the Ethiopian war, str. 193).
Světové politické a veřejné mínění žádalo uvalit na Itálii
finanční a hospodářské sankce. Vatikán byl proti sankcím. Ředitel Banky di
Roma, Pacelli byl připraven pomocí své banky prolomit případnou finanční
blokádu a jejím prostřednictvím spojit Itálii s Morganem, Rockfellerem,
Dupontem, Fordem, Taylorem, Chrislerem a Rotchildem v Americe. Druhý Pacelli,
státní tajemník a syn ředitele Banky di Roma veřejně oslavoval Itálii,
Mussoliniho a italského krále.
Pius XI. ponechal italskému duchovenstvu v podpoře války volné
pole působnosti, ale sám před světem pod tlakem veřejného mínění hlásal lásku k
celému lidstvu a vyzýval k modlitbám za mír. Rozhodně popíral, že by šlo o dobyvačnou
náboženskou válku a o vyřizování starých účtů s Habešem. Stále dokola žádal,
aby Habeš a Itálie řešila „své vnitřní problémy“ „mírovou cestou a mírovými prostředky.“ Neustále opakoval, že se
modlí za mír, za dobro obou národů a za spravedlivé a smírné řešení (G.
Salvemini: The Vatican and the Ethiopian war, str. 198). Mlčel však,
když Itálie v poutech přivezla do Benátek hlavu koptické církve Matiase (L.
Lehmann: Vatican policy ..., str. 18).
Jakou radost však projevoval z obsazení Addis Abeby italskými
vojsky: „Pociťujeme potřebu účastnit se
vítězného pocitu radosti tohoto velikého a dobrého národa u příležitosti nového
míru, který má být předehrou skutečného míru v Evropě a v celém světě.“ (L.
Lehmann: Vatican policy ..., str. 18).
A jakou radost projevoval, když Itálie provedla anexi Habeše! „Anexí Habeše Itálií se naskýtají rozsáhlé
možnosti pro misionářskou činnost.“ (L. Lehmann: Vatican policy ..., str. 18).
V americkém tisku vyšla zpráva, že Vatikán financoval válku v Habeši
téměř v celém rozsahu „záměnou za sliby
Mussoliniho, že dovolí katolické církvi požívat neomezených práv v anektovaném
území.“ Vatikán zajišťoval i válečný materiál a suroviny. Finanční pomoc
dostal nejen od USA, ale i od Německa a Francie.
Později stejně tak anexe Albánie Itálií nebyla papežem Piem
XII. odsouzena. (Ch. Rankin: The Pope speaks, New York, 1940, str.66-67).
A hlava anglických katolíků, kardinál Hinsley se nestyděl před
světem prohlásit: „zahyne-li v Itálii
fašismus, nikdo nezachrání tuto zemi od zmatků. S fašismem též zahyne i dílo
Boží.“ (L. Steel: The future of Europe, str. 224-225).
34.11 Export fašismu do Německa
Z Itálie, kde fašismus velmi prosperoval za péče jezuitského
otce Tacchi Wentury a jeho stoupenců, byl tento fašismus brzy exportován do
Německa, dalšího státu, kde hrozilo vypuknutí komunistických revolucí. „Hitler bral svou hnací sílu od Musolliniho.
Ideál nacistů je stejný, jako v Itálii. Protože Musollini je v čele, má Berlín
všechny sympatie ... V roce 1923 se fašismus Musolliniho prolíná s nacionálním
socialismem. Musollini se spřátelil s Hitlerem, kterého zásobuje zbraněmi a
penězmi.“ (Antonio Aniante: Mussolini; Grasset, Paříž, 1932, str. 123).
V té době je monsignor Pacelli, budoucí papež Pius XII., ve své
době nejlepším diplomatem papežské kurie a nunciem v Mnichově, ve hlavním městě
katolického Bavorska. Tam začíná vycházet hvězda budoucího německého diktátora.
O této zemi, kolébce nacismu, nám M. Maurice Laporte říká: „Její dva nepřátelé se nazývají protestantismus
a demokracie.“ Úzkost Pruska je tedy pochopitelná. „Je snadné uhodnout, jakou zvláštní péči věnuje Vatikán Bavorsku, odkud
Hitlerův národní socialismus rekrutuje své nejsilnější kontingenty.“ (Maurice
Laporte: Sous le casque d´acier; A. Redier, Paříž, 1931, str. 105).
Jejich snem bylo převzít z „kacířského“
Pruska nadvládu nad německou „světskou
paží“ a převést ji do katolického Bavorska. Monsignor Pacelli na to
vynaložil veškerou svou sílu a jednal v souladu s vůdcem tovaryšstva.
„Po světové válce z let
1914 - 1918 zplodil jezuitský generál Halke von Ledóchowski obrovský plán ...
Vytvoření s Habsburky nebo bez nich federace katolických národů ve střední a
východní Evropě: Rakouska, Slovenska, Čech, Polska, Maďarska, Chorvatska a
samozřejmě Bavorska. Tato nová, střední Říše měla bojovat na dvou frontách: Na
východě proti Sovětskému svazu, na západě proti Prusku, protestantské Velké
Británii a republikánské odbojné Francii. V té době byl monsignor Pacelli,
budoucí Pius XII., nunciem v Mnichově, potom v Berlíně a byl důvěrným přítelem
kardinála Faulhabera, hlavního spolupracovníka von Ledóchowského. Plán
Ledóchowského byl snem mladého Pia XII.“ (La Tribune des Nations, 30th of
June 1950).
Byl to však pouhý mladický sen? Tomuto plánu se velmi podobala
„Střední Evropa“, kterou se snažil
zorganizovat Hitler. V celém bloku se mu nehodilo jen luteránské Prusko, ne
příliš nebezpečná menšina, a uznané zóny vlivu, které -možná jenom dočasně -
patřily Itálii. Ve skutečnosti se Führer pokoušel realizovat plán Ledóchowského,
přizpůsobený potřebám doby. Dělal to pod záštitou svatého stolce a za pomoci
France von Papena, tajného papežova komorníka a mnichovského, později
berlínského nuncia, monsignora Pacelliho.
M. Francois Charles - Roux píše: „V současné epoše světová politika nepocítila katolické zasahování více,
než během působení monsignora Pacelliho.“ (F. Charles-Roux: Huit ans a
Vatican, str. 93).
Dále citát od M. Josefa Rovana: „Nyní se katolické Bavorsko ... chystá přivítat a ochránit všechny ty,
kteří rozsévají soužení, všechny ty spiklence a úkladné vrahy de la
Saint-Vehmeho.“ (J.Rovan: Le catholicisme politique en Allemagne, str. 195).
Z těchto agitátorů padne los německých „obnovitelů“ na Hitlera, který je předurčen k tomu, aby pod korouhví
svatého otce zvítězil nad „demokratickými
chybami“. Samozřejmě je katolíkem a navíc ochotný poslouchat jezuity stejně
jako jeho hlavní spolupracovníci.
„Nacistický režim se
podobá návratu k vládě jižního Německa. Ukazují to jména a původ jeho vůdců:
Hitler je typický Rakušan, Goering je Bavoran, Goebbels je Rýňan atd.“ (Gonzaque
de Reynold: D´ou vient l´Allemagne, Plon, Paříž, 1939, str. 185).
34.12 Vatikán a Hitler
Jak se vyvinul poměr mezi Vatikánem a hitlerovským nacismem?
Přes půl století vládla v Německu podnikatelská katolická Strana středu. Střed
se také účastnil svými delegáty každé vlády od prosincové revoluci 1918 až do
roku 1933, kdy se vlády zmocnili fašisté.
V prvním Hitlerově kabinetu byl Střed zastoupen jedním ze svých
vůdců, jezuitou von Papenem. V této straně byli všichni ti, kdo pomohli
Hitlerovi k moci: Uhlobaroni, bankéři, silní akcionáři, rýnští průmysloví
magnáti a velkostatkáři, drobní podnikatelé, vlivní úředníci, knížata a baroni.
Kromě těchto pravicových složek měla strana i složku levicovou - drobné
zemědělce, prosté dělníky a úředníky. Pod vedením von Papena, hlavního
akcionáře začal Střed plně spolupracovat i s německým fašismem. Předsedou
katolických odborových svazů byl katolický kněz Haas, papežův důvěrník. Střed
byl tedy podporován Vatikánem všemi prostředky. Není proto také ani divu, že r.
1919 Střed rozdrtil německou marxistickou revoluci, aby se stal hlavní silou v
zemi. Strana středu připravila cestu německému fašismu a současně i Hitlerovi k
moci. (Zeitschrift für Sozialismus, Karlovy Vary, č. 9, 1934: Dass
Dritte Reich und die Kirchen).
29. prosince 1919 přijel Pacelli do Berlína. Zde tlumočil
papežovy sympatie Německé republice a přání Vatikánu ustanovit s Německem
diplomatické styky. Pacelli byl hlavním poradcem Pia XI., velikým znalcem
Německa a „nejlépe informovanou osobou ve
Vatikánu“ (D. Gwynn: The Vatican and the war in Europe, str. 138).
30. dubna 1920 přijíždí jezuita von Bergen, zvláštní pověřenec
Vatikánu v jehož službách strávil více jak 23 let. Do roku 1933 zastupoval ve
Vatikánu Německou republiku a do roku 1943 hitlerovskou třetí říši.
V roce 1924 podepisuje svatý stolec konkordát s Bavorskem. V
roce 1927 můžeme číst v časopise Cologne´s
Gazette toto: „Pius XI. je určitě ten
nejněmečtější papež, který kdy seděl na trůnu svatého Petra.“
Je to proto, že jeho poradce Pacelli měl „silné germanofilské cítění.“ (L. Lehmann: Behind the dictators, str. 37).
A jako jeho následník se jménem Pius XII. ho o tuto palmu připraví. Zatím však buduje
svou diplomatickou kariéru - spíše však politickou kariéru - v tomto Německu,
ke kterému, jak později řekl Ribbentropovi, „vždy cítil zvláštní náklonnost.“
Byl povýšen na nuncia v Berlíně, kde spolu s Franzem von
Papenem pracuje na likvidaci Výmarské republiky. 20. července 1932 je v Berlíně
vyhlášen stav obležení a ministři jsou vypovězeni „Manu militari“ (rukou
vojenskou). To je první krok k hitlerovské diktatuře. Jsou připraveny nové
volby, které nacistům zajistí úspěch.
„S Hitlerovým souhlasem se
Goering a Strasser spojili s monsignorem Kaasem, stranickým šéfem katolického
Centra.“ (Walter Gorlitz and Herbert A. Quint: Adolf Hitler; Amiont, Dumont,
Paříž, 1953, str. 32).
Kardinál Bertram, arcibiskup z Breslau a primas německý
prohlásil: „My, křesťané a katolíci
nerozlišujeme mezi náboženstvími a rasami ...“ Spolu s ostatními biskupy se
snažil varovat věrné proti „pohanskému
ideálu nacistů.“ Je zřejmé, že tento prelát nepochopil papežskou politiku,
čemuž měl být brzy vyučen.
Časopis Mercure de France
otiskl v roce 1924 výjimečnou studii: „Na
začátku roku 1932 si němečtí katolíci nemysleli, že věc prohráli, ale na jaře
se zdálo, že jejich šéfové jsou poněkud váhaví. Bylo jim totiž řečeno, že »papež
osobně podporuje Hitlera« “.
Nemělo by nás ani překvapit, že Pius XI. projevoval sympatie k
Hitlerovi ... Pro něho se Evropa znovu uklidní jedině skrze německou hegemonii
... Vatikán pomýšlel na změnu Centra. To bylo těžištěm celé říše skrze
Anschluss na dlouhou dobu. V zájmu tohoto cíle tovaryšstvo otevřeně pracovalo
(jednalo se o plán Ledóchowského), a to zvláště v Rakousku. Víme, jak byl Pius
XI. závislý na Rakousku, když dosáhl, jak sám říkal, svého politického
vítězství. Nyní bylo třeba zabránit hegemonii protestantského Pruska, aby říše
byla jedinou nadvládou Evropy. ... Říše měla být přestavěna tak, aby v ní
vládli katolíci ...
34.13 Politika jezuity von Papena
V září 1930 vstoupila vláda katolického Středu v jednání s
fašisty o jejich účasti ve vládě. Jednání byla obnovena v říjnu 1931 s
konkrétní podobou - účastí Hitlera ve vládě. Jednání se vedla prostřednictvím
mnichovského kardinála Faulhabera. V té době se pravicové křídlo Středu na
sjezdu v Harzburgu rozhodlo za účasti fašistických pohlavárů předat moc
Hitlerovi. Předcházel ovšem jednání mezi Středem a Hitlerem prostřednictvím
jezuitské eminence von Papena. Tomu se také podařilo i zlikvidovat všechny
nepohodlné vůdce strany a vlády - konkurenci Hitlera. Vláda vedená Brüningem
byla nucena 30. května 1932 podat demisi. 1. června 1932 na Brüningovo
místo nenastoupil nikdo jiný než sám von Papen. (Ambassador Dodd´s Dairy, New
York, 1941, str. 82).
Von Papen se domáhal otevřené fašistické diktatury. Vládl
mimořádnými dekrety, uzákonil úderné oddíly a vedl jednání o Hitlerově vstupu
do vlády. V lednu 1933 se Hitler stal kancléřem a von Papen vicekancléřem. V
těchto intrikách Vatikánu byl účinně zapojen i předák Středu, kněz Kaas.
Hitlerova vláda byla dílem von Papena, vůdcem pravého křídla katolických
politiků. (J. Steel: The future of Europe, str. 216-217).
V březnu 1933 byla zahájena další část rozhovorů o vstupu
Hitlera do vlády a spolupráce fašistů se Středem. Jednání zprostředkovával
Kaas. Jednou z podmínek podpory Hitlerovského režimu byl Kaasův návrh na
konkordát s Vatikánem. Hitler ochotně souhlasil.
Ve stejné době se němečtí biskupové setkávají na konferenci ve
Fuldě a ke svému prohlášení využili Hitlerův projev z Potsdamu: „Musíme připustit, že nejvyšší zástupce
říšské vlády, který je zároveň hlavou nacionálně socialistického hnutí, veřejně
a slavnostně prohlásil, že je uznávána nedotknutelnost katolického učení, práce
a nezměnitelná práva církve. ...“ (Mercure de France: Pius XI. and Hitler;
15th of January 1934). „...
katolická církev se dříve chovala odmítavě k fašismu v zájmu »čistoty
víry«,
nyní však, po Hitlerově prohlášení odpadají příčiny, které vedly k této
politice.“ (Der katholische Episkopat in der Nationalen Revolution Deustchlands,
Freiburg, 1934, str. 31-32).
Hned druhého dne kardinál Bertram zrušil všechny církevní
zákazy a omezení, které platily pro členy fašistické strany.
Von Papen odjíždí 4. dubna 1933 do Říma. Tento muž, jehož
minulost je velmi potemnělá (byl šéfem německých špionů v Americe před první
světovou válkou, odkud byl roku 1915 pro špionáž vyhoštěn), se stává náhle
zbožným poutníkem s posláním uzavřít s papežem konkordát pro celé Německo.
Držel v ruce Hitlerovu žádost o konkordát s Vatikánem. Bude také muset
napodobit Mussoliniho předběžné dohody s Vatikánem.
Ve skutečnosti se v obou zemích odehrává totéž: V Itálii
zajišťuje Mussolinimu přístup k moci katolická strana dona Sturza; v Německu
dělá totéž pro Hitlera katolická strana Středu monsignora Kaase. V obou
případech tento pakt zpečeťuje konkordát. 20. července byl uzavřený a 26. července
1933 podepsaný. Konkordát s Německem byl prvním mezinárodním dokumentem
uzavřený Hitlerem a Vatikán byl prvním státem, který uzavřením smlouvy s
Hitlerem legalizoval jeho podpis. (J. Steel: The future of Europe, str. 218).
Papež vyznamenává von Papena Velkým křížem řádu Pia a papežského komorníka vysoce hodnotí.
Když splnila své poslání a připravila cestu fašistickému
jezuitskému teroru (inkvizici) na Evropu, prohlásila se katolická strana Středu
(Centrum) dne 5. července 1933 za rozpuštěnou. Současně se rozešla i katolická
bavorská strana lidová. Část jejich politických vůdců přešla ihned k fašistům.
Kaas odjel do Říma k papeži a Brüning do Anglie a pak do USA. Všechno bylo
provedeno za přímé účasti Vatikánu.
M. Josef Rovan píše následující: „Díky von Papenovi, poslanci za Centrum od roku 1920 a majiteli
oficiální stranické publikace »Německo« přišel Hitler k moci
30. ledna 1933. ... Německý politický katolicismus byl nakonec, místo aby se
stal křesťanskodemokratickým, donucen udělit 26. března 1933 veškerou moc
Hitlerovi ... Získat veškerou moc znamenalo získat nezbytně dvoutřetinovou
většinu a v tom byly hlasy Centra nepostradatelné.“ (J.Rovan: Le catholicisme
politique en Allemagne, str. 197, 209).
Ten samý autor píše: „V
korespondenci a v prohlášení církevních hodnostářů za nacistického režimu
budeme vždy nacházet vroucí souhlas biskupů.“ (J.Rovan: Le catholicisme
politique en Allemagne, str. 214).
Tuto jejich vroucnost si snadno vysvětlíme na citátu od von
Papena: „Obecné termíny konkordátu byly
mnohem příznivější než všechny ostatní podobné smlouvy podepsané Vatikánem.
Kancléř Hitler mne požádal, abych papežského státního tajemníka, kardinála
Pacelliho ujistil, že bude bezprostředně umlčovat antiklerikální snahy.“ (Franz
von Papen: Mémories; Flammarion, Paříž 1953, str. 207).
34.14 Fašismus v Německu u moci
Nebyl to slib jen tak do větru. Již během tohoto roku 1933 bylo
v Německu kromě masakru Židů a vražd páchaných nacisty, čtyřicet pět
koncentračních táborů se 40 000 vězni různého politického smýšlení, většinou
však liberály. Franz von Papen, papežův tajný komorník přesně definoval hluboký
význam paktu, který byl uzavřen mezi Vatikánem a Hitlerem: „Nacismus je křesťanskou reakcí na ducha roku
1789.“ Fašisté se prohlašovali za „ochránce
náboženství.“
Jakmile se dostali fašisté k moci, začali zatýkat katolické
kněze zastávající politický katolicismus. Rozbíjeli katolická nakladatelství,
likvidovali katolické noviny. Do koncentračních táborů šlo mnoho
„nespolehlivých“ kněží a mnoho katolických věřících „neochotných ke
spolupráci“. Téměř do posledního muže vyvraždili celou stranu Středu. A Vatikán
mlčel.
Osservatore Romano
psal 18. května 1933, že lze mluvit o spolupráci biskupů s vládou „na obnovení vlasti na křesťanských základech“
a že církev nemá nic společného s politikou opozice proti fašismu.
Jezuitský fašismus dosáhl vítězství totálním pokatoličtěním
Německa. Nastalo povinné vyučování katolického náboženství na všech stupních
škol, zachování a rozmnožení všech církevních škol, zachování Katolické akce s fašistickou podobou,
zachování a rozmnožení práv katolické církve. Německo se ideově chystalo ke své
trestné inkviziční výpravě Evropou. Německý průmysl chrlil jednu zbraň za
druhou. V Afrických pouštích se testovaly nejnovější tanky, obrněné vozy, děla
a pancéřová vozidla. Střelnicemi zněly detonace nových bomb a min, vzdušným
prostorem vládly nové typy letadel - bombardérů a útočných stíhaček.
Koncem května 1933 se konference biskupů usnesla na
profašistickém dokumentu. V něm psali, že zvláštní význam má vůdcova autorita,
což se v zásadě nerozchází s učením katolické církve, protože autorita vůdce má
u ní veliký význam. Biskupové v dokumentu slíbili podporovat Hitlerovu
zahraniční politiku. Děkovali Hitlerovi za jeho pronásledování „bezvěrců“ a žádali, aby „nová německá
síla“ dál takto pracovala a dál byla stavěna na náboženském podkladě. Dokument
vyzýval Hitlera k dalšímu pronásledování a likvidování bezvěrectví a všechny
katolíky k jeho plné podpoře. Dokument byl podepsán kardinálem Bertramem,
Schultem a Faulhaberem a 22 arcibiskupy a biskupy. (Der katholische Episkopat in der
Nationalen Revolution Deustchlands, Freiburg, 1934, kap.III.).
Když Göring ustanovil biskupa Berninga z Osnabrücku
za člena státní rady, katolické noviny Germany
psaly, jak při oslavách Berning ostatní katolické duchovenstvo „stálo se zdviženou pravicí a zpívali
národně-socialistické hymny.“
14. října 1933 vystoupilo Německo ze Společnosti národů a na
ospravedlnění tohoto kroku vyhlásila vláda předčasné volby do říšského sněmu a
plebiscitu. Volby se konaly za zuřivého teroru fašistů. 6. listopadu Bertram
katolíkům nařídil, aby všichni volili fašistický stát.
Vatikán pomohl Hitlerovi připojit v lednu 1935 Sársko, když
nařídil německým a sárským biskupům, aby hlasy při volbách v sárském plebiscitu
byly ve prospěch Hitlera a jeho fašistické vlády.
Vatikán také mlčel, když fašisté rozbili německé dělnické
organizace, se kterými měli jezuité svůj plán a klidně přihlížel i
pronásledování a pogromům Židů v Německu.
V roce 1937 však Pius XI. pod tlakem veřejného mínění musel
„odsoudit“ rasistické teorie jako nesmiřitelné s katolickým učením a zásadami.
Odsouzení sepsal v encyklickém dopise, který jeho obhájci nazývají jako
„hrozný“. Má název Mit brennender Sorge.
Nacistický rasismus je 14. března 1937 odsouzen, není však odsouzen Hitler,
zastánce rasismu: „Distinguio.“
(Tříbitel). A Vatikán dbá na to, aby neodsoudil „výhodný“ konkordát, uzavřený před
4 lety s nacistickou říší. Za pět dní na to vyhlásil Pius XI. další encykliku,
ve které odsoudil komunismus. Kromě jiného v této encyklice také žádal i
zahájení boje proti všem svobodným demokraciím západního světa a USA. Tím se
předchozí téma o fašismu zcela pod návalem dalších odsouzení vytratilo.
34.15 Tichý souhlas Vatikánu
Zatímco v Německu spolupracuje Kristův kříž a hákový kříž,
vydává se Benito Mussolini s požehnáním svatého otce pro snadnou kořist do
Etiopie.
„ ... Vládnoucí papež
neodsoudil politiku Mussoliniho a ponechal italskému duchovenstvu plnou svobodu
ke spolupráci s fašistickou vládou ... Ve prospěch války hovořili církevní
činitelé od knězů na drobných farnostech až po kardinály ...
Jedním z příkladů, který
každému vyrazil dech, pochází od kardinála arcibiskupa milánského, Alfréda
Ildefonsa Schustera (jezuity). Ten šel tak daleko, že toto tažení na Etiopii
nazval »katolickou
křížovou výpravou«.“
„Itálie,“ objasnil
Pius XI., „si myslí, že tato válka je
spravedlivá vzhledem k naléhavé potřebě rozšíření katolického italského lidu.
...“
„O 10 dnů později, když
Pius XI. mluvil k vysloužilým vojákům, vyjádřil přání, aby byly uspokojeny
legitimní požadavky velikého a vznešeného národa, ze kterého, jak jim
připomenul, pochází i on sám.“ (Camille Cianfarra: La Guerre et le Vatican,
Le Portulan, Paříž, 1946, str. 46).
Nadšení kardinála Schustera je pochopitelné proto, že
tovaryšstvo utrpělo stejný osud v Habeši jako v evropských zemích. Za pomoci
usurpátora Seguda, kterého obrátili na svou víru a dosadili na trůn, se
Loyolovi synové snažili rozšířit katolicismus po celé zemi. Vyvolávali povstání
a krvavé represe. Nakonec je však vyhnal Negus Basilides.
Fašistická agrese na velký pátek roku 1939 vůči Albánii se
dočkala stejného „pochopení“, jak nás informuje M. Camille Cianfarra: „Italská okupace Albánie byla pro církev
velmi přínosná ... Z miliónového obyvatelstva, které podlehlo Italům, bylo 68%
muslimů, 20% řeckých ortodoxních věřících a jenom 12% římských katolíků ... Z
politického hlediska bylo připojení této země katolickou mocí provedeno s
úmyslem posílit postavení církve a zalíbit se Vatikánu.“ (Camille
Cianfarra: La Guerre et le Vatican, Le Portulan, Paříž, 1946, str. 47-48).
34.16 Španělská revoluce
Římská kurie nepřestala brát za svou osobní urážku ustanovení
republiky ve Španělsku. „Nikdy jsem se
neodvážil zmínit se Piovi XI. o španělské otázce,“ napsal M. Francois
Charles-Roux. „Pravděpodobně by mi
připomenul, že církevní zájmy v této veliké a historické půdě Španělska jsou
záležitostí jedině papežství.“ (F. Charles-Roux: Huit ans a Vatican, str.
181).
Do revoluce patřila církvi celá třetina všech pozemků,
jezuitský řád zde vládl nad všemi bankami, průmyslem, vysílacími stanicemi a
novinami. Hutě, ocelárny a řada továren a závodů byla výhradním monopolním
vlastnictvím Vatikánu a jezuitského řádu. Po konkordátu s Římem 1851 bylo
katolické náboženství prohlášeno „na
věčné časy za jediné náboženství španělského národa.“
Ale 14. dubna 1931 došlo ke svržení královské rodiny a byla
vyhlášena republika. Utvořila se republikánská vláda v čele s katolíkem Alcalou
Zamorou. V květnu 1931 nastaly demonstrace proti katolicismu a odpor katolíků
proti republikánům. Bylo zadrženo mnoho jeptišek se zbraní v ruce nebo v
okamžiku, kdy přinášely patrony kněžím, střílejícím z oken a střech kostelů. (F.
Pitcarn: Ve Španělsku, 1936, str. 63).
Hlava španělské církve, kardinál Segura vyzval v pastýřském
listě, aby se katolíci sjednotili proti revoluci a bojovali za své náboženství.
Současně také vychvaloval krále Alfonse XIII. a jeho svržený režim jako režim „skvělého křesťana a skutečného Španěla.“
Monarchie za podpory duchovenstva utvořila mnoho
protirevolučních organizací, které v roce 1933 byly sjednoceny do konfederace
C.E.D.A. (Confederación Espanola de Derechas Autónomas = Španělská konfederace
autonomních práv). Do jejího čela byl postaven fašista a jezuita úzce spojený s
Vatikánem a velkostatkáři, Gil Robles. Pod jeho vedením hrála CEDA největší
úlohu v přípravě Francova povstání.
Pokud jde o Vatikán, utlačoval Španělsko svými výhrůžkami,
nehledě na svoji vlastní zásadu, že věrní musí respektovat Vatikánem
ustanovenou vládu.
Mezitím si však revoluční složky rychle uvědomily, že kardinál
Segura a jezuité řídí přípravy na budoucí kontrarevoluci. Jezuitský řád byl
rozpuštěn, jejich majetek konfiskován, Segura vypovězen ze Španělska. Vyšel
zákon o zákazu prodeje a kupování jakéhokoliv církevního majetku. Ostatní řády
měly zakázáno se zabývat průmyslovou, obchodní a vyučovací činností. Byla
provedena odluka církve od státu.
Jezuité, jako vždy v každých dějinách, naplnění vládního zákazu
zdržovali, prodlužovali nebo ignorovali. Tím uchránili téměř veškeré svoje
bohatství. Pius XI. otevřeně monarchistickou kontrarevoluci podporoval. (The
Times, 17./X., 1931). V lednu 1932 vystoupil Pius XI. na obranu
jezuitského řádu.
CEDA pracovala tak rychle, že se již v roce 1933 dostala k moci
Lerrouxova provatikánská vláda v pozadí s Gil Roblesem. Toho bylo docíleno
volebním podvodem. Kněží totiž sami odevzdali hlasy lidí ze svých regionů
Lerrouxovi a volební místnosti uzamkli. (The Times, 17./X., 1931; F. Pitcarn: Ve
Španělsku, 1936, str. 276).
Na protest proti podvodu při hlasování podal ministr
spravedlnosti v prosinci demisi.
34.17 Pomsta Vatikánu za revoluci - Francův režim
Nová vláda zastavila všechny zákony, obnovila dotaci církvi,
jezuitům navrátila majetek a uzavřela s Vatikánem novou dohodu. Vatikán žádal
popravu všech povstalců bez rozdílu.
V květnu 1935 se stal Robles ministrem války. Připravoval
fašistický převrat. Tomuto „hájenému
území“ bude brzy poskytnut diktátor podobný těm, kteří již dobyli úspěch v
Itálii a Německu a jeho vojsko bude likvidovat i republikány i katolíky.
Dobrodružná kariéra generála Franca se začala teprve uprostřed
července 1936. Ale už 21. března 1934 byl zpečetěn Římský pakt mezi Mussolinim a šéfy španělských reakčních stran, z
nichž jedním byl M. Goicoechea, vůdce Obnovy
Španělska. Tímto paktem se italská fašistická strana zaručila zásobovat
vzbouřence penězi, válečným materiálem, zbraněmi a municí. Víme, že dělali
dokonce ještě víc, než slíbili a že Mussolini a Hitler doplňovali zásoby
španělského povstání materiálem, letectvem a „dobrovolníky“. Krvavý Francův
režim se od samého počátku těšil veliké oblibě Vatikánu. Finanční pomoc
poskytoval i tehdejší naftový král Deterding.
Papež vykázal z církve představitele Španělské republiky a
vyhlásil duchovní válku mezi svatým stolcem a Madridem. Potom vydal encyklický
dopis „Dilectissimi Nobis ... Arcibiskup
Goma, nový primas španělský vyhlásil občanskou válku.“ (Andre Ribard: 1960 et le secret
du Vatikan; Libr. Robin, Paris 1954, str. 45).
24. prosince 1936 v tradičním vánočním poselství mluvil papež o
děsivých věcech, které prováděli rudí ve Španělsku a vyzýval celý svět ke „křižáckému tažení“ proti republice.
Vatikán se z intervence Itálie a Německa ve Španělsku radoval. Křižácké tažení
neboli vojenskou intervenci hlásal i Osservatore
Romano. Generální štáby obou zemí prováděly rozsáhlé operace podle pokynů
Vatikánu.
V letech 1936 až 1937 probíhal ve Španělsku fašistický teror.
Nejhrubším způsobem nastolili povstalci a interventi středověk a vnucovali
obyvatelstvu fašisticko-katolickou víru. Byly ničeny kostely a chrámy, mnohá
města byla do základů vybombardována, bylo zbořeno mnoho klášterů, padlo
obrovské množství kněží, jeptišek a prostých katolíků.
Zvláště baskické oblasti zakoušely nejhorší teror. Povstalecké
bandy a tlupy muslimských vojáků mordovali všechny, kdo neměl v domě obraz
Panny Marie a vyvěšeny kříže. Teroru žehnala církevní knížata i papež.
Byla to msta za dřívější přístup baskického obyvatelstva k
lidové frontě a pomsta Španělům za podporu baskickému obyvatelstvu a
komunistům, kteří s katolíky odhalili mnoho dětských obětí konaných na počest
Marii. Jak byli tito Baskové a španělští komunisté nazýváni?
„V současné chvíli ...
musí všichni čestní občané zapomenout na všechny své sváry a semknout se ke
společnému úsilí, aby byli smeteni noví ‘barbaři’ bez vlasti a bez Boha, poté
nechť přijde cokoliv.“ (Civilta Cattolica, 30. listopadu 1937).
Církevní pohlaváři udělali všechno, aby zatajili vraždy
spáchané frankovci. Na „neštěstí“ však byly odhaleny a pranýřovány, kromě
jiného i v časopisech, jež naprosto nebyly s Lidovou frontou spjaty. Například
v časopisu Espana evangelica, 20. srpna
1936; Tablet, červen a červenec 1937;
Light and Truth, World Dominion press, The
Spectator, 1937, atd. Teprve díky těmto novinám jezuité v časopisu Civilta Cattolica, 20. listopadu 1937 neochotně přiznávali, že „španělští nacionalisté možná překročili nebo
překračují v zápalu boje meze zákonné obrany.“ (Alighiero Tondi: Jezuité, str.
88).
Antonio Ruitz Villaplana (velmi vážený soudce, zdaleka ne
komunista, který žil v Burgosu a vykonával tam své soudcovské povolání za války
rozpoutané Francem) píše: „V tomto
úporném boji duchovenstvo nikdy nezapomnělo na svou pomstu. Den co den kněz,
který měl být poslem míru a milosrdenství, který měl být vzdálen bitevní vřavy
a stát nad ní, užíval kazatelny k tomu, aby odtud spílal, štval a podněcoval neblahé lidské vášně nenávisti
a pomsty. Jako hlas válečné polnice zněl hlas toho, kdo měl být pastýřem a
vůdcem lidu: »My
nemůžeme žít vedle socialistických neznabohů ... Válku, krev a oheň! Ať není
pro nikoho ani chvíle klidu, ať není na světě míru, dokud nebude zcela
zajištěno vítězství náboženství a pořádku...« “ (A.
R. Villaplana: Questo é Franco; Roma, 1945, str. 139-140).
V zemi probíhal nejkrutější teror, neboli znovuobnovená inkvizice
a křižácká válka. Krev tekla proudem, zvěrstva se již ani nedala pojmenovat. A
církev žehnala zbraním, nožům, sekerám, italským kulometům i letadlům. (A.
R. Vilaplana: Svědčím, 1934, str. 126-133).
Vyšší duchovenstvo žehnalo prapory svěcenou vodou a slibovalo
odpuštění hříchů všem, kdo budou zabíjet republikány, komunisty a katolické
Basky. Duchovenstvo také sloužilo mše za Francovo vítězství. Jedné mše se
zúčastnil i sám Franco (F. Pitcarn: Ve Španělsku, 1936, str. 276),
který byl v té době už dlouho aktivním svobodným zednářem!
Hlava baskické vlády, katolík Agirre telegrafoval v dubnu 1937
papežovi: „Jako věřící katolík protestuji
proti zavraždění nekonečného počtu katolických kněží povstalci. ... Jménem
baskického lidu prosím svatého otce, aby přerušil mlčení.“ (J.
Trajnin: Baskové v boji za svou samostatnost, 1937, str. 37).
Papež však mlčel.
Francouzský podnikatel J. Pelletier byl v rukou povstalců půl roku. Jak tito
povstalci nakládali s katolíky, jejich rodinami a katolickými kněžími a jakým
způsobem je mučili a vraždili píše ve své knize: Půl roku v žaláři u generála
Franca, 1938.
Preláti jeho svatosti s radostí přijímali hrůzy tohoto
bratrovražedného konfliktu a monsignor Gomara, biskup kartaginský přesně
vyjádřil zrůdné, ďábelské pocity papeženců: „Blahoslavená jsou děla, jestliže v rozvalinách, které způsobí, vyraší
evangelium!“
3. srpna 1937 Vatikán s radostí a uspokojením uznal Francovu
vládu. Bylo to 20 měsíců před koncem občanské války.
Franco po svém vítězství obnovil moc církve a jezuitů. Církev
byla zproštěna téměř všech daní, jezuitští průmysloví magnáti neplatili vůbec
nic. Katolicismus se stal součástí fašistického režimu. Oficiálně byla zrušena
svoboda svědomí jako nejodpornější přežitek protestantismu. Katolická církev byla
uznána jako jediná a monopolní k provádění všech náboženských obřadů. Každý
Španěl musel být povinně katolíkem.
Španělský jezuitský kardinál Goma prohlásil v interview:
„Mezi námi a nacionalistickou
vládou je úplná shoda a vláda neučiní žádného kroku, aniž by se s námi poradila
anebo nás neposlechla.“ (J. McCabe: The Papacy in politics today,
1939, str. 31).
1. dubna 1939 poslal Pius XII. generálu Francovi blahopřání u
příležitosti „katolickou církví
vymodleného vítězství.“ (The Pope speaks, New York, 1940, str. 52).
V projevu 16. dubna 1939 nazývá Pius XII. Francovy povstalce „svými nejmilovanějšími syny“. Svět je
nazývá teroristy, fašistickými vrahy, papež je nazývá „křesťanskými hrdiny“ a připomíná, že již papež Pius XI. žehnal
povstalcům. Francovo Španělsko nazývá „záštitou
katolické víry.“ (The Pope speaks, New York, 1940, str.
134-136).
A mezi nejhorší projevy vřelé náklonnosti Vatikánu k fašismu
bylo r. 1941 vydání instrukcí od papeže, aby byl pořízen podrobný seznam
fašistů padlých v občanské válce, aby je mohl kanonizovat na novodobé „svaté“.
34.18 Katolická akce v Belgii
Katolická akce se
také starala o Belgii a netřeba dodávat, že se jednalo o činnost výhradně
provatikánskou a jezuitskou. Měla být připravena půda pro blížící se invazi
Führerových armád! Pod pláštíkem „duchovní
obnovy“ kázali jezuita monsignor Picard, jezuita otec Arendt, jezuita otec
Foucart a další velmi horlivě hitlerovské fašistické evangelium. Svědčí o tom
mladá Belgie, která se stala jejich obětí podobně jako mnoho dalších.
„V té době již byli
všichni z nás posedlí určitým fašismem ... Katolická akce, ke které jsem
patřil, byla velmi nakloněna italskému fašismu ... Monsignor Picard ze samého
vedení prohlásil, že Mussolini je genius a že vroucně touží po diktátorovi ...
Organizovali se poutě, které měli vést ke kontaktům s Itálií a s fašismem. Když
jsme se třemi sty studenty šli do Itálie, každý na naší zpáteční cestě
salutoval podle římské módy a zpíval »Giovinezzu«.“
(Raymond
de Becker: Livre des vivants et des morts; Ed. de la Toison d´Or, Brussels,
1942, str.72-73).
Další svědek říká: „Po
roce 1928 spolupracovala skupina Leona Degrelleho pravidelně s monsignorem
Picardem ... Monsignor Picard získal podporu této skupiny pro zvláště důležité
poslání - měli zřídit nové vydavatelství v centru Katolické akce. Toto
vydavatelství dostalo jméno, které se brzy proslavilo: »Rex«...
Narůstalo volání po novém
režimu ... S velkým zájmem byli sledovány výsledky této propagandy v Německu. V
říjnu 1933 nám článek v časopise »Vlan« připomíná, že v roce
1919 bylo nacistů jenom sedm. A že je vychoval o několik let později Hitler
tak, že se stali středem pozornosti na veřejnosti, nebylo to však ničeho jiného
než zásluhou jeho talentu ... Na podobných zásadách začal svůj program aktivní
program propagandy v Belgii tým »Rexistů«. Tato shromáždění
brzy přilákala několik set a později tisíce posluchačů.“ (Jacques Saint-Germain: La
Bataille de Rex; Les oeuvres francaises, Paříž, 1937, str. 67, 69).
Je však samozřejmé, že Hitler dal nově zrozenému nacionálnímu
socialismu, stejně jako Mussolini fašismu více než svůj talent. Opíral se o
podporu papežství a jezuitů! Leon Degrelle, šéf organizace Kristus Rex, který byl jenom slabým stínem Mussoliniho a Hitlera, z
jejich podpory velmi těžil, ale úplně pro jiný účel. Jeho prací bylo otevřít
belgickou zemi vetřelci.
M. Raymond de Becker říká: „Spolupracoval
jsem s »Avantgardou«
... Tato publikace, kterou vydal monsignor Picard, měla za cíl prolomit svazky
sjednocující Belgii, Francii a Anglii.“ (Raymond de Becker: Livre des
vivants et des morts; Ed. de la Toison d´Or, Brussels, 1942, str. 175).
Víme, jak rychle německé armády porazily belgickou obranu,
která byla zrazena prokatolickou, církevní pátou kolonou. Možná si také
vzpomeneme, že apoštol skupiny Kristus
Rex, navlečen do německé uniformy, odešel za velké propagace „bojovat na východní frontu v čele své SS
Waffen“, která dělala nábory především mezi mládeží Katolické akce. Včasný ústup mu umožnil dojít až do Španělska. Ale
ještě předtím dal naposledy plný průchod svým „patriotickým“ citům:
M. Maurice de Behaut píše: „Před
deseti lety (v roce 1944) padl přístav Anvers, třetí nejdůležitější přístav na
světě, do rukou britských vojsk. ... V době, kdy obyvatelstvo už začínalo vidět
konec svého utrpení a strádání, dopadl na něj ten nejďábelštější nacistický
nápad: létající bomby V1 a V2. Toto bombardování, nejdelší v historii, protože
trvalo ve dne v noci po celých šest měsíců, bylo pečlivě drženo v tajnosti na
příkaz spojeneckého velení. To je také důvodem, proč se dnes o utrpení měst
Anvers a Liege všeobecně nic neví.
V předvečer prvního
bombardování (12. října) slyšeli někteří lidé na rádiu Berlín alarmující
poznámky zrádce, »rexisty«
Leona Degrelleho: »Požádal jsem svého Führera«,
hystericky řval »o
dvacet tisíc létajících bomb. Ty potrestají idiotský národ. Slibuji vám, že z
Anvers uděláme město bez přístavu nebo přístav bez města.«
... Od toho dne se v
pravidelném rytmu ozývalo bombardování a jejich výsledkem byly katastrofy a
neštěstí, zatímco zrádce Leon Degrelle hulákal do rádia Berlín a sliboval ještě
strašnější zkázu.“ (Rewiew Historia, December, 1954).
Tak znělo poslední rozloučení jeho rodné zemi od tohoto
obludného produktu Katolické akce.
Poslušný žák jezuity monsignora Picarda a jezuity otce Arendta, vůdce skupiny Kristus Rex, jezuita Degrell, se přísně
řídil papežskými pravidly.
„Muži z Katolické akce,“
napsal Pius XI, „by nesplnili svou
povinnost, kdyby se nepokusili, pokud jim to okolnosti umožní, řídit politiku
své oblasti nebo své země.“ (Pius XI´s Letter: Peculari Quadam, quoted
by R.P. Jesuit de Soras, in the Action catholique et action temporelle, Ed.
Spes, Paříž, 1938, str. 105. Imprimatur 1938).
Leon Degrelle skutečně svou povinnost vykonal a výsledek, jak
vidíme, byl úměrný jeho horlivosti.
34.19 Belgický jezuita Degrell
V knize M. Raymonda de Beckerse čteme: „Katolická akce nalezla v Belgii výjimečné muže, kteří rozehráli její
motiv, jako například monsignor Picard (ten nejdůležitější) ... Canon Cardijn,
zakladatel hnutí »Jocist«,
věčně mrzutý vizionář. ...“ (Raymond de Becker: Livre des vivants et des
morts, str. 66).
Zvláště posledně jmenovaný v dnešní době přísahá, že nikdy
„neviděl ani neslyšel“ svého kolegu Leona Degrelleho, takže tito dva vůdcové
belgické Katolické akce, kteří oba
pracovali pod berlou kardinála Van Roeya, se zřejmě nikdy nesetkali! Jakým
zázrakem? Samozřejmě dříve jmenovaný Canon už nám neříká nic o tom, že ho Pius
XII. jmenoval monsignorem a vedoucím jocistického hnutí na celém světě!
Dalším zázrakem je to, že ani během velkého kongresu se
monsignor Cardijn nesetkal s vůdcem skupiny Rex,
který již měl špatnou pověst. Tento kongres popisuje Degrelle takto:
„Vzpomínám si na velký
kongres katolické mládeže v Bruselu v roce 1930. Stál jsem za monsignorem
Picardem, který byl po boku kardinála Van Roeya. Kolem nás pochodovalo sto
tisíc mladých. Celé dvě hodiny zdravily katolické autority shromážděné na
tribuně. ...“ (Leon Degrell: La cohue de 1940; Robert Crausaz, Lausanne, 1949, str.
214-215).
Kde tedy byla schovaná hlava J.O.C., když se vojenské oddíly účastnily gigantického pochodu?
Bylo to zvláštním řízením prozřetelnosti, že bylo těmto dvěma mužům souzeno stát
vedle sebe tak blízko, že se svými rameny dotýkali, aniž by viděli jeden
druhého na veřejných tribunách i ve středisku Katolické akce, které neustále navštěvovali?
Jezuita monsignor Cardijn jde ještě dál. Předstírá, že také
„slovně“ bojoval proti rexismu.
Katolická akce byla
skutečně zvláštní organizací! Nejenže vůdcové jejich dvou základních hnutí J.O.C. a Rex si na chodbách hráli asi na schovávanou, když se neviděli, ale
také mohl jeden nazvat „bojem“ to, k čemu ten druhý měl plný souhlas „hierarchie“!
Tuto skutečnost nelze popřít. Degrelle byl postaven do čela
hnutí Rex osobně monsignorem Picardem
z příkazu kardinála Van Roeya a apoštolského nuncia monsignora Micara. Takže
podle monsignora Cardijna ostře protestoval proti činnosti svého kolegy v Katolické akci, který působil, stejně
jako on sám, pod patronací belgického primase a bezpochyby pro nuncia, svého
ochránce a ctěného přítele, „podle Pia
XII.“ (La Croix: 24th of May, 1946).
Je to poněkud ironické tvrzení. Uvědomíme si to ještě lépe,
když prozkoumáme, jaký postoj zastávali po Hitlerově invazi do Belgie lidé jako
např. monsignor Cardijn a jeho společníci, kteří dnes zavrhují Degrelleho a
rexismus. V knize, která byla hned po vydání „postavena pod kbelec“, oživuje,
jak uvidíme, samotný šéf organizace Rex
vzpomínky. A co řekl, nebylo nikdy vyvráceno.
„Jako horlivý křesťan
jsem byl seznámen s prostupováním duchovních a pozemských záležitostí. Nechtěl
jsem pomyslet na kolaboraci (s Hitlerem) dříve, než se na to zeptám
náboženských autorit své země. ... Požádal jsem o rozhovor jeho eminenci,
kardinála Van Roeya ... Kardinál mne jednoho rána přátelsky přijal v biskupském
paláci v Malines ... Ovládá ho absolutní a bouřlivý fanatismus. ... Kdyby žil o
několik století dříve, vydával by za zpěvu Magnificatu nevěrce meči, upaloval
by neposlušné ovečky ze svého stáda nebo by je nechal vhazovat do klášterních
žalářů. Protože je 20. století, nosí pouze kříž, ale pomocí něho uskutečňuje
veliké dílo. Podle něho je všechno důležité tak dlouho, dokud to slouží zájmům
církve. Jestliže to bude nějak dobré, měli bychom to podporovat, cokoli zlého
však zlikvidovat. A církev má tolik prostředků »služby«!
Jsou to její továrny, strany, noviny, zemědělská družstva, bankovní instituce,
které zajišťují pozemskou moc božského zřízení. ...
Nyní mohu tedy upřímně a
čestně prohlásit, že právě takový význam měla kardinálova poznámka: »Kolaborace
je správná věc, je to vlastně jediná věc, kterou může rozumný člověk udělat.«
Během celého rozhovoru ani nepomyslel na to, že by bylo možné zaujmout také
jiný postoj. Pro kardinála byla válka na podzim roku 1940 skončena. Nezmiňoval
se o slovu English a ani v nejmenším nepředpokládal obnovení činnosti spojenců.
... Kardinál si myslel, že po politické stránce není možné nic jiného než kolaborace.
... Nebyl proti žádnému z mých návrhů a plánů ... Když jsem k němu přišel žádat
o radu, mohl - nebo měl - mě varovat, kdyby se domníval, že mé názory ohledně
politiky se uchylují, kam nemají ... Před odchodem mi dal kardinál otcovské
požehnání...
Také ostatní katolíci na
podzim 1940 vzhlíželi k veliké věži svatého Rombauta. ... Mnozí chodili do
biskupského paláce žádal monsignora Van Roeya nebo jemu blízké o radu ohledně
morálky, užitečnosti nebo nutnosti kolaborace. ...
Více než tisíc katolických starostů,
všichni ministři, ačkoliv byli pečlivě vybráni, se okamžitě přizpůsobili novému
řádu... Všichni ti dobří lidé zajatí nebo uvěznění v roce 1944 se museli v roce
1940 podivovat: Co si myslí Malines? Kdo by však uvěřil, že ani Malines, jejich
biskupové ani jejich kněží nemohli najít klid?
Na deset belgických
kolaborantů připadlo vždy osm katolíků ...
V průběhu těchto
rozhodujících týdnů vydával Malines a ostatní biskupství psané či pronesené
negativní rady mně i všem těm ostatním kolaborantům.
I když to není zrovna
nejpříjemnější, je to strohá a holá pravda. Postoj nejvyššího katolického
představenstva jedině posiloval přesvědčení věřících o tom, že kolaborace se
dokonale slučuje s jejich vírou. ... Ve Vichy se nejvyšší francouzští preláti
nechali vyfotografovat spolu s maršálem Petainem a Peirrem Lavalem po rozhovoru
Petaina s Hitlerem. Kardinál Baudrillart veřejně prohlásil, že je kolaborant.
V samotné Belgii kardinál
Van Roey jednomu z nejznámějších flanderských knězů - svému největšímu katolickému
intelektuálovi - abbé Verschaevemu 7. listopadu 1940 na slavnostním zasedáním
senátu dovolil prohlásit za přítomnosti německého generála, prezidenta Raedera
toto:
»Povinností
kulturní rady je postavit most, který sjednotí Flandry s Německem...«
29. května 1940, den po
kapitulaci, popsal kardinál Van Roey invazi jako jakýsi dar z nebe:
»Buďte ujištěni,«
napsal věřícím, »že
jsme svědky okamžiku výjimečného zásahu božské prozřetelnosti, která projevuje
v těchto velkých událostech svou moc.«
Po tom všem se tedy zdálo,
že Hitler není ničím jiným než očistným nástrojem, prozřetelně trestajícím
belgický lid.“
(Leon
Degrell: La cohue de 1940, str. 213).
Něco velmi podobného se stalo ve Francii, kde bylo francouzům
neustále připomínáno, že „porážka je
větším přínosem než vítězství,“ stejně jako před rokem 1914 byla Francii
přána očista „vykrvácením“.
Také v těchto vzpomínkách, které zapadly - nebo byly spíše
zahozeny do hlubin - nalézáme některé velmi zajímavé podrobnosti o „Boerenbondu, obrovské, politické a finanční
katolické mašinérii kardinála Van Roeya, která ze značné části financovala
vlámské oddělení univerzity v Louvain...“ (Leon Degrell: La cohue de 1940,
str. 216).
„Tiskárna Standard
zabezpečovala svoji výrobu tím, že tiskla ty nejkolaborantštější výzvy V.N.V.
(vlámské nacionalistické strany). Tento obchod vzápětí začal vynášet velké
peníze. ... Vedoucí Standardu byli katolíky na 200% a byli podpůrnými sloupy
církve ve Flandrách. Na kolaboraci nepomyslili až do chvíle, dokud jí kardinál poprvé
neudělil své jasné a jednoznačné požehnání.
Totéž bylo řečeno o celém
katolickém tisku...“ (Leon Degrell: La cohue de 1940, str. 219).
34.20 Rozpad Belgie
Všechny toto snahy neměly za cíl nic jiného než rozpadnutí Belgie,
jak nám připomíná jiný katolický spisovatel, M. Gaston Gaillard:
„Vlámsky mluvící katolíci
a autonomní katolíci z Alsaska omlouvali svůj postoj tím, že německou
propagandu vždy tiše a mlčenlivě podporoval svatý stolec. Když vypravovali o
památném dopise, který poslal Pius XI. svému tajemníkovi, kardinálovi
Gasparrimu 26. června 1923, dali se snadno přesvědčit, že jejich politika má
souhlas Říma a ten samozřejmě neudělal nic pro to, aby jim to nějak rozmlouval.
Cožpak nuncio Pacelli (budoucí Pius XII.) nepodporoval obratně německé
nacionalisty a nedodával sebedůvěru tak zvaně »utlačovanému«
obyvatelstvu Hornoslezska? Neobdržely intriky autonomního Alsaska,
Eupen-Malmedyho a Slezska církevní souhlas, který jim nebyl dán vždy jenom
tajně? Pro Vlámy bylo potom snadné ukrývat své úklady proti jednotě Belgie za
nařízení Říma...“ (Gaston Gaillard: La fin d´un temp; Ed.
Albert, Paříž, 1933, II, str. 141).
Také v roce 1942 požádal papež Pius XII. svou nunciaturu v
Berlíně, aby při úmrtí kardinála Baudrillarta předala do Paříže kondolence.
Tímto současně naznačil, že považuje připojení severní Francie k Německu za
platné. Znovu to také potvrzovalo „tichou
podporu“, kterou svatý stolec, a zejména sám papež, vždy německé expanzi
udílel.
34.20 Vatikánská „nevinnost“
Dnes se můžeme pouze pohrdavě usmívat, když vidíme jezuity jeho
svatosti obcházet něco tak průkazného a zapírat veškerou spoluvinu na páté
koloně, kterou sami zorganizovali, a to zejména spolu s jezuitou Degrellem.
Pokud jde o něho - je ve své skrýši bezpečně schován, protože příliš mnoho ví -
v klidu si může připomínat známé Ovidiovi verše: „Donec eris felix, multos numerabis amicos. Tempora si fuerint nubila,
solus eris.“ (Pokud budeš šťastný, budeš mít mnoho přátel. Ale až se objeví
mračna, zůstaneš sám.)
Smějeme se nad tím, co píše jezuita R.P.Fessard:
„V roce 1916 a 1917 jsme
s velikou netrpělivostí očekávali americkou posilu! V roce 1939 jsme si smutně
uvědomili, že i poté, co byla vyhlášena válka, je Hitlerovi příznivě nakloněna
většina Američanů, a to zvláště katolíků! V roce 1941 a 1942 jsme zase byli
zvědaví, zda Spojené státy budou nebo nebudou intervenovat.“ (R.P.
Fessard S.J.: Libre meditation sur un message de Pie XII., Plon, Paříž 1957,
str. 202).
Takže se zdá, že tento jezuitský otec se na výsledky, kterých v
Americe dosáhli jeho jezuitští bratři, dívá „se smutkem“! Smějeme se těmto
pokryteckým slovům, protože, a to je historický fakt, Křesťanská fronta, katolické hnutí vystupující proti intervenci
Spojených států, bylo vedeno jezuitou, otcem Coughlinem, který byl neblaze
proslulý svou oddaností Hitlerovi.
Této zbožné organizaci nic nechybělo a z Berlína dostávala
spousty propagačního materiálu, který pro ni připravoval Goebbelsův úřad.
„Svou publikací »Sociální
spravedlnost«
a rozhlasovým vysíláním si jezuita otec Coughlin, apoštol svastiky, získal
početnou veřejnost. Pečoval také o tajné »buňky komanda«
v hlavních městských centrech, které byly vedeny podle metod Loyolových synů a
vychovávány nacistickými agenty.“ (Edmond Paris: The Vatican against Europe;
P.T.C., London, 1959, str. 141).
Tajný dokument z Wilhelmstrasse to objasňuje:
„Při studiu antisemitismu
ve Spojených státech si všimneme, že počet posluchačů rozhlasového vysílání
otce Coughlina, známého svým antisemitismem, přesáhl 20 milionů.“ (Tajné
archivy z Wilhelmstrasse, dokument 83-26 19/1, Berlin, 25. ledna 1939).
Je třeba si připomínat činnost jezuitského otce Walshe, agenta
papeže, děkana politických věd na univerzitě v Georgetownu, jezuitské kolébce
americké diplomacie - a nadšeného propagandisty německé politiky?
Tou dobou byl generálem tovaryšstva, jakoby náhodou, Halke von
Ledóchowski, bývalý generál rakouské armády. V roce 1915 nastoupil po Prusovi
Wernzovi.
Také jezuita R. P. Fessard zapomněl, co psal po celou válku v La Croix: „Intervencí vojsk z druhé strany La Manšského kanálu a Atlantického
oceánu nic nezískáme.“ (La Croix, 10. 8. 1943).
Nepamatuje si ani na telegram jeho svatosti Pia XII: „Papež zaslal své požehnání La Croix, hlasu
papeženeckého myšlení.“ (La Croix, 28. 1. 1942).
Přemýšlíme-li o tak obrovské zapomnětlivosti, mělo by nás to
přivést k závěru, že členové tovaryšstva mají velmi krátkou paměť! Nestrpí tuto
výčitku dokonce ani od svých nepřátel! Ukažme si raději, že R.P. Fessard
vyjádřil své patriotické obavy z let 1941-42 teprve v roce 1957. Jeho „svobodné
rozjímání“ nad patnácti lety přineslo nějaké výsledky a on měl čas znovu si
pročíst určité části Duchovních cvičení,
kde se píše, že „jezuita musí být
připraven souhlasit s církví i tehdy, když církev prohlásí, že to, co je černé,
má vidět jako bílé, a to i kdyby mu jeho vlastní smysly říkaly pravý opak.“
(„... siquid quod oculis nostris apperet album, nigrum illaesse definierit
debemus itidem quod nigrum sit pronuntiare.“) (Institutum Societatis Jesus:
římské vydání z roku 1869, sv. II, str. 417).
Pokud se toho týče, zdá se, že R.P. Fessard je vynikajícím
jezuitou!
34.21 Hitlerovy první tahy Evropou
7. března 1936 přivedl Hitler Wehrmacht do demilitarizované
Rýnské zóny a zrušil tím smlouvu z Locarna. 11. března 1938 to byl Anschluss
(sjednocení Rakouska s Německem).
V Rakousku připravoval fašizaci jezuitský kněz, profesor
teologie, monarchista a zastánce obnovení Habsburské říše, Seipel. Do roku 1917
vychovával věřící na vídeňské univerzitě, od r. 1918 se stal ministrem
sociálních věcí Rakouska, pak byl po rozpadu monarchie poslancem Národního
shromáždění, kde dál pracoval pro obnovení monarchie. V květnu se stal
kancléřem a v roce 1930 ministrem zahraničních věcí Rakouska. Velmi úzce spolupracoval
se sudetským Němcem, jezuitským kardinálem Innitzerem. S prezidentem
křesťansko-sociální strany, katolíkem Miklasem pak připravovali změnu rakouské
ústavy pro usnadnění přijetí fašismu.
Dollfussova vláda r. 1932 na Seiplovu práci navázala. Přijala
do svého středu dva fašisty a fašizaci Rakouska s požehnáním prezidenta Miklase
dovršila. Vláda rozpustila 7. března 1933 parlament, zrušila shromažďovací
svobodu, zavedla fašistickou cenzuru, zakázala demonstrace. Pro přesné postupy
jezdil Dollfuss do Říma a k Mussolinimu.
V únoru 1934 Dollfussova vláda žádala od Vídeňanů odevzdání
zbraní. Ti odmítli a provedli naopak povstání, které bylo utopeno v krvi. Papež
chválil hrdinství Dollfussovy vlády.
Dollfussova vláda však celkově měla blíž k italskému fašismu.
25. července 1935 byl proto německými agenty zabit a na jeho místo dosazen
účinný nástroj Vatikánu, jezuita Schuschnigg, který připravil Rakousko pro
Německo. Hlavním poradcem Schuschnigga byl kardinál Innitzer. Veškerou politiku
počínaje Seiplem a jeho nástupců papež nadšeně schvaloval. (Von Lama: Papst und Kurie in
ihrer Politik nach dem Weltkriege, str. 105).
Dollfuss i Schuschnigg jasně prohlašovali, že zfašizování
ústavy je prováděno v souladu s papežovými zásadami. (J. Steel: The future of Europe,
str. 221-222).
Ideální papežský stát je ve skutečnosti katolicko fašistický
model.
29. září 1936 v Mnichově přisoudily státy Francie a Anglie
připojení k Říši sudetského území v Československu. Opět dokonalá práce jezuitů
mezi českými biskupy, katolickými knězi a faráři v pohraničí i v Praze. Vše
bylo přichystáno už dopředu.
Führer přišel k moci díky hlasům katolické strany Středu teprve
před pěti lety, avšak většina plánů, jak je cynicky odhaluje kniha Mein Kampf, již byla realizována. Tuto
knihu, tuto drzou výzvu západním demokraciím napsal jezuita, otec Stämpfle
a Hitler ji podepsal. Protože - a mnozí lidé tuto skutečnost přehlížejí - to bylo
právě tovaryšstvo, které zdokonalilo známý panněmecký program, jak je vyložen v
této knize a jak ho Führer parafoval.
Kapitola 35
Tajné archivy promlouvají
35.1 Jezuité - přepisovači dějin
P |
rostřednictvím exjezuitského
kněze pod nejpřísnější přísahou 4. stupně a nejtajnějším zasvěcením do státních
úkolů, Dr. Alberta Rivery znovu pronikneme a nahlédneme do tajných materiálů
jezuitského řádu. Tyto údaje doplní předcházející kapitoly.
Abychom pochopili, proč Vatikán ke svým křižáckým tažením v
době před hlavní světovou válkou používal ve Španělsku a i jinde islámská
vojska a proč dodnes nenávidí Židy, musíme se seznámit s fakty, které jezuitské
špičky nikdy nedovolili zveřejnit, protože by vznikla proti Vatikánu a
jezuitskému řádu největší světová ofenzíva za účelem zlikvidovat Vatikán. Bojí
se nenávisti vůči Římu.
Mnoho informací z trezorů však přeci jen proniklo v našem
století na světlo, a tak museli jezuitští předáci okamžitě tyto informace zablokovat.
Museli co nejrychleji historická fakta přepsat nebo úplně zlikvidovat, aby ti,
kdo se náhle s původními informacemi setkají, je pod vlivem falešných podvrhů
identifikovali jako nekvalitní a hodné pouze k odsouzení a zavržení.
Ruští komunisté se proto těžko z oficiálních, světových zdrojů
seznámí s tím, že Marxe, Engelse, Lenina, Stalina, Trockého nebo Brežněva
neustále přímo i nepřímo ovlivňoval Vatikán prostřednictvím jezuitů. Čeští
komunisté těžko stráví informaci, že i české komunistické vedení bylo v každé
době důkladně jezuity infiltrováno, včetně jejich tisku a propagace a že
pronásledování katolických kněží bylo jen obětní zástěrkou.
Těžko přijmou katolíci zprávu, že jejich milovaný papež ve
jménu nejvyšší politiky svůj lid po milionech podváděl a předhazoval je svým
dětem - komunismu a fašismu jako obětní maso. A stejně tak těžko přijmou
členové různých světových nekatolických církví a prodemokratických organizací,
nadnárodních spolků a hnutí, že ve všech těchto útvarech má Vatikán pevné
zákulisní postavení a dokonalou jezuitskou kontrolu a řízení.
A už vůbec nepřijmou informace zastánci islámského náboženství,
že islám je jedno z dětí papežského Říma a že i nyní přesně plní rozkazy
Vatikánu stejně jako organizace (ač se to zdá naprosto nemožné) pro sledování
UFO nebo hnutí New Age či Millenia nebo Nového světového pořádku či hnutí
chaosistů a dalších nadnárodních systémů.
Ve všech koutech světa byla a je i nyní armáda kronikářů,
dějepisců, učených historiků a „věhlasných, oblíbených“ teologů, kteří svými
zbraněmi dokonale likvidují prosakující historické údaje a utajovaná fakta o
životě a politické činnosti skutečného papežství a jezuitství. Oficiální tváře
papežských a jezuitských systémů navíc používají jako důkazu o nevinně, mírnosti,
krotkosti, lásce, přátelství a štěstí katolického náboženství.
Rychle přepisují známá fakta, překrucují dějinné významy a
vypouštějí „ožehavé otázky“, a to vždy v souladu s tím, jaké mají pokyny z
církevních kruhů. Kdo si však uvědomuje, že všechny pokyny vychází od černého
papeže? A kdo dnes spočítá, kolik už takových „ožehavých otázek“ bylo
vypuštěno, zamlčeno a navždy utopeno?
Těžko se to kdo odváží říct, ale citlivým indikátorem pro míru
toho, jak se to oněm přepisovačům dějin podařilo, jsou ony samotné utajené
informace, když náhle vyjdou na veřejnost. Čím větší překvapení z těchto
informací a materiálů, tím „dokonalejší“ práci historikové odvedli.
Pochopitelně, že to neplatí u všech historiků a u všech
současných historických údajů. Ale je zajímavé, že jakmile se informace týkají
Vatikánu a jeho řádů, jsme překvapeni téměř pokaždé.
„Jezuité porazili a
zničili mnoho národů. Začínali válkami a vraždili krále a prezidenty, včetně
Abrahama Lincolna. Všemožně usilovali zničit život a vážnost kohokoliv, kdo se
jim postavil do cesty. Byli však vyhoštěni téměř ze všech národů, kromě
Spojených států, kde jsou dodnes velmi aktivní v politice i mezi přistěhovalci.
Jejich úkolem je přimět
každého muže, ženu i dítě na této planetě, aby poklekli a vyznali, že papež je
Ježíšem Kristem na této Zemi a aby se zcela podřídili jeho moci. Jezuitský
generál se nazývá Černým papežem. Řídí Vatikán z jeho zákulisí. A Černého
papeže zase ovládá sám ďábel.
Většina knih popisujících
krvavou historii jezuitského řádu se buď ztratila, nebo tyto knihy nebyly vůbec
zařazeny do tisku. Nejen knihy, ale také bývalí jezuitští kněží se buď ukryli,
ztratili nebo zemřeli. (The Godfathers,
part III., Grusanders, California, 1990).
Než se v těchto informacích dostaneme do dvacátého století,
musíme se napřed ponořit do hluboké minulosti a seznámit se s mnoha
historickými fakty, bez kterých bychom vůbec nepochopili intriky a tahy
dnešních jezuitů a Vatikánu. Střídavě budeme čerpat z různých Riverových
písemností, ve kterých zachycuje své vyprávění. Jedná se hlavně o spis The
Godfathers, part III., Double Cross,
part II., Alberto, part I. a o spis The Prophet, part VI.
Některé údaje doplňujeme o nové poznatky nebo známá historická
fakta.
35.2 Židé a pohanský Řím
Dr. Rivera napřed vysvětluje, proč jsou Židé vždy středem
„zájmu“ Vatikánu:
Pohanský Řím popravil Krista
ukřižováním z politických a mocenských důvodů, a ze stejných důvodů
pronásledoval i jeho učedníky. Věřící prvotní křesťané se tedy rozutekli se
svým poselstvím dokonce až do Afriky, kde zakládali malé sbory. I tam se však
setkávali s tvrdým odporem. Řím proti nim štval domorodé obyvatelstvo a sám je
pomocí svého vojska dále hubil.
Křesťané se pochopitelně
nesetkali s pochopením ani v samotném Římě. Židovská římská vláda pronásledovala
tyto první věřící v Krista ve snaze zastavit Boží hnutí. Proti pohanství Říma
se křesťané stavěli nekompromisně, což nepřátelství Říma jenom zvětšovalo.
Nakonec římská vojska pod vedením generála Tita dobyla roku 70 n.l. Jeruzalém a
zničila veliký židovský chrám, který byl centrem židovské bohoslužby. ... (Na
místě, kde kdysi stál židovský chrám, stojí dnes skalní mešita, druhé největší
místo islámu na světě). Dobytí Jeruzaléma bylo strašlivé krveprolití. Někteří
Židé byli vzati do otroctví, někteří byli zabiti ukřižováním, někteří padli.
Ale mnohým se podařilo utéct.
Židovští utečenci se usadili
a přežili jako kočovníci. Žili ve stanech i v severní Africe. Římští agenti je
však sledovali a pozorovali jejich rostoucí osady a postupně se formující hnutí.
Mezitím se v Římě děly
převratné věci. Pohanští césarové se prohlašovali za Bohy a žádali krev
křesťanů. Kromě toho potřebovali, aby je křesťané uznali jako Bohy. To se
nestalo a strašlivé pronásledování prvních křesťanů jen dokazuje, jak byli
Kristovi učedníci věrní svému pravému Bohu. Křesťanské hnutí nebylo možné
žádným násilím vymýtit.
Bylo proto nutné změnit
taktiku. Jediným způsobem, jak zničit vliv křesťanského hnutí bylo vytvořit falešné
křesťanské náboženství. Řešení bylo v Římě. Římské pohanské náboženství
vycházelo ze starověkého Babylonu. Jediné co potřebovalo, bylo dostat
křesťanskou roušku a zjevit se veřejně světu.
K tomu však nedošlo během
jedné noci. Klíčení začalo ve spisech tak zvaných prvotních církevních otců.
Nastala etapa vytváření falešných spisů a rukopisů biblických textů. Začalo
vytváření náboženského monstra.
Sochy Jupitera byly
přejmenovány na svatého Petra, sochy Venuše na Pannu Marii a další sochy na
další svaté. Bylo nutno vymyslet a tak doplnit chybějící řadu církevních
autorit počínaje sv. Petrem jako prvním papežem. Jeden ze sedmi pahorků zvaný
Vaticanus byl zvolen jako stanoviště nového náboženství. Na tomto místě stál
satanův chrám zvaný Janusův, jako místo duchů.
Nový náboženský systém byl
pojmenován na římské, obecné, běžné náboženství v čele s římskou, obecnou
církví (všeobecný, obecný = lat. catholicus). Vznikl římský, evangelizační
blok, aby zabíjel pravé křesťany, zaváděl falešné náboženství, strojil války
tam, kde se křesťané nechtěli Římu podvolit, nespouštěl Židy z očí a aby nutil
národy pít římské, jedovaté, okultní učení.
Souběžně s tím se ale Římská
říše rozpadávala a nemohla již vydržovat velmi početný aparát římských špionů.
Nová církev proto financování vzala na sebe. Státní policisté organizovaní
Římskou říší měli pokračovat ve špehování Židů a v pronásledování skutečných
křesťanů pod hlavičkou římské, obecné církve. S její pomocí měli římští agenti
Židy a křesťany úplně vyhubit podle přesných plánů. Falešná, náboženská církev
s falešným křesťanstvím převzala úkol zničit pravou křesťanskou církev
odkazující se i na židovské učení Starého Zákona.
V roce 313 n. l. vydává
císař Konstantin svůj toleranční patent, kterým křesťanské náboženství
legalizuje a uznává za celosvětové hnutí. Tím mnoho pravých křesťanů vyšlo z
ilegality a nechalo se pohltit všeobecnou, římskou církví. Římskokatolická
církev dostala legální křesťanský nádech, »náhle«
vyšla najevo celá řada »původních« církevních otců - papežů.
Ale ve skutečnosti sám Konstantin byl první hlavou tohoto nového
římskokatolicko-křesťanského monstra. Sjednotil Baálův kult uctívání slunce a
dalších bohů s učením Ježíše Krista. Z tohoto podivného konglomerátu vznikl
římsko-křesťanský systém bludů, pověr, mysticismu a okultismu. Když Konstantin
odcházel na odpočinek, dal římskému biskupu titul SUMO MAXIMUS PONTIFIX a
ustanovil jej po sobě papežem.
Roku 330 n.l. odchází
Konstantin do tureckého města Byzantium, které po všech stránkách pozvedl a nazval
jej Konstantinopolí. I nadále však zůstal věrný římskokatolickému systému,
sedícímu na sedmi pahorcích Říma.
35.3 Vznik islámu
Dr. Rivera dále říká: „Nejdříve
se s Vámi podělím o poznatky získané ve Vatikánské knihovně a prozradím vám,
jak islám vznikl doopravdy. Budete šokováni!“ A dále pokračuje:
Římský biskup, nový
pontifex, poslal své agenty do severní Afriky a přesně na místech, kde působili
prvotní křesťané nechal zakládat kláštery, které osadil svými římskými
křesťany. Každý klášter měl svého pohlavára a přesnou organizační hierarchii.
Všichni dostali úkol upoutat na sebe pozornost zdejšího obyvatelstva jako na
pravé křesťany. A to se jim skutečně podařilo. Časem potomci Izmaela nečinili
mezi nimi a křesťany žádného vnějšího rozdílu. Falešní křesťané se těmto
izmaelitským kočovníkům dokázali vetřít do přízně.
V roce 354 n. l. porodila v
Alžíru v severní Africe římskokatolická zbožná matka syna a dala mu jméno
Augustin. Ten pak stal biskupem římsko-africké provincie. Byl to velmi vlivný a
bohatý muž s vlastní armádou. Klášteru ve skutečnosti sloužili jako základna
pro práci, při které vyhledával a ničil biblické rukopisy, které vlastnili
původní křesťané. Augustin se stal »svatým«
za věrné služby Matce církvi.
Touhou Vatikánu bylo získat
Jeruzalém za každou cenu kvůli jeho náboženskému významu. Vždycky však tomu
bránili Židé. Další překážkou byli prvotní křesťané v severní Africe, kteří tam
šířili evangelium. Římský katolicismus však nabýval na moci a nemínil tolerovat
žádný odpor. V Římě proto církev potřebovala naleznout nějaký prostředek, který
by vyvolal odboj proti Židům a proti skutečným křesťanům, kteří odmítali
přijmout katolickou víru.
Když římskokatolický
pontifex a jeho pomocníci pozorovali početný národ Arabů v severní Africe, viděli
tyto davy jako zdroj k vykonání svého nečistého, ohavného díla.
A tak sestavili další
mašinérii - podzemní špionážní síť, která byla použita na podávání informací k
vykonání mistrovského díla - plánu na kontrolu velkého množství Arabů, kteří
odmítli římský katolicismus. Vatikán usiloval nalézt pro Araby jejich vlastního
»Mesiáše«,
takového, který by povstal jako jejich veliký vůdce. Musel to být člověk se
schopnostmi, kterého by sami mohli vyškolit a nakonec jeho prostřednictvím
spojit všechny nekatolické Araby dohromady v jednu obrovskou masu - v jednu
armádu, která by pak dobyla Jeruzalém pro papeže.
Tyto všechny informace
podával Riverovi kardinál Bea v rámci jeho naplánovaných tajných úkolů.
Augustin velmi dobře
pochopil, oč běží a sám se nabídl, že pro římský plán s Araby přichystá Římu
půdu. Sepsal dvě knihy: Boží město a Vyznání, které, aniž by je Arabové poznali
a studovali, ovlivnili jejich život a jejich další osudy na celé tisíciletí.
Augustin byl Římem do plánu zčásti zasvěcen, a proto bylo jeho dílo velmi
přísně střeženo a rozmnožováno.
V knize Boží město Augustin
objasňoval, že papež je vládcem světa. To bylo r. 420. V původním latinském
překladu knihy Boží město je tato informace jasně rozebrána, zatímco v
novějších překladech je veřejnosti již odstraněna. Augustin v této knize píše: »On
(papež) je Sluncem. Je Vládcem vesmíru. Je Měsícem. Existují vladaři země,
kteří zrcadlí jeho slávu. Země, to je všechen lid, se před ním sklání.«
Augustin v této knize jasně řekl, že Bůh udělil papeži božské právo jako Ježíši
Kristu na zemi, aby tajně ovládal obyvatele v každé zemi skrze výchovu,
politiku, ekonomiku a vojenskou moc. V Augustinově době byl papež nazýván
biskupem Říma. Je o tom psáno v knize: The other side of Rome, str. 155-159 a
Baal Worship, Crusaders v 9. a 10. čísle a ještě i v některých starších
přehledech o římskokatolické církvi.
Augustin se navíc všemožně
snažil obrátit co nejvíce Arabů na římskokatolickou víru a přivést je i k
uctívání Panny Marie a křížů. Odmítly pouze dva arabské kmeny, které se
neobrátily. Augustin je v Římě přesně popsal, popsal i jejich zvyky a detailně
vyjmenoval jejich rody, jména, významné dny a roky.
Za pomoci Augustina poslal
Řím těmto Nomádům agenty, kteří mezi nimi šířili zvěst, že se jednoho dne objeví
velký vůdce, který všechny Araby sjednotí, a který bude konat divy a zázraky a
bude velikým prorokem. V tomto díle pokračoval po Augustinovi jeho nejbližší
učedník a po něm další Augustinův učedník, kteří byli zasvěceni do římského
plánu a byli vázáni nejpřísnější mlčenlivostí.
200 let po Augustinově
smrti, kolem roku 570 se v Mekce, v Saudské Arábii narodil Mohamed. A tento muž
přesně vyhovoval římským plánům.
V tomto dramatickém příběhu
sehrála úlohu bohatá arabská dáma, věrná papežova následovnice, Khadiah. Svůj
veškerý majetek darovala »Matce církvi« a vstoupila do
kláštera. Když tam pobývala, byla pověřena zvláštním úkolem a byla z kláštera
poslána zpět do světa. Jejím úkolem bylo nalézt vzácného, podnikavého muže,
který měl být použit Římem vy vytvoření nového náboženství nenávidějícího Židy
a který se měl pro Izmaelity stát Mesiášem. Khadiah Mohameda našla, vzali se a
usídlili se blízko bratrance Khadiahy jménem Waraguah, který byl, jako i ona,
věrným katolíkem. Řím jej postavil jako Mohamedova rádce. Vatikán nelitoval
peněz a Mohameda zahrnoval velikým bohatstvím. Kromě toho se mu dostalo
vynikajícího katolického vzdělání, když mu byly posláni ti nejlepší
římskokatoličtí učitelé. Jeho zaškolení probíhalo velmi intenzivně. Základní
osnovou byly právě Augustinovy knihy a pod Waraguahovým vedením se stal věrným
Augustinovým následovníkem. Tak se připravoval ke svému velikému úkolu.
Na příkaz Říma pak začali
římští katolíci rozšiřovat v severní Africe zprávy o velkém člověku, který
povstane z jejich středu jako jejich Bohem vyvolený. Jako chlapec byl Mohamed
vyučován, že jeho největší nepřátelé jsou Židé a že římští katolíci jsou jediní
praví křesťané a že ti další lidé, kteří si tak říkají, jsou bezbožní
podvodníci a děti ďábla, které je nutno zničit. Toto učení je také dodnes
podkladem a základem odporu široké muslimské veřejnosti k Židům a ničí snahy na
přijetí Krista v každém muslimském národu.
Když Mohamed obdržel »božská
zjevení«
v jeskyni na hoře Hira na okraji Mekky, římskokatolický bratranec jeho ženy,
Waraguah začal tato zjevení vysvětlovat a výsledkem byla islámská kniha Korán,
která obsahuje mnoho Mohamedových spisů. Tato kniha také umožnila Muslimům
získání římskokatolické ochrany díky tomu, že obsahuje Mohamedovo zjevení
týkající se přímo Panny Marie. A zde se také ukázalo, jak důležité bylo »misijní«
působení Augustina, když Araby seznamoval s Pannou Marií. Pročpak asi?
I přesto, že Korán obsahuje
veliké množství Mohamedových rad a vidění, nejsou dodnes všechny Mohamedovy
duchovní projevy, zapsané do písemností, zveřejněny úplně. Stále ještě schází
mnohá nepublikovaná Mohamedova díla. Ta jsou dodnes v rukou nejvyššího svatého
muže islámské víry, Ajatolláha.
Když nás kardinál Bea ve
Vatikánu zasvěcoval do této problematiky, řekl: »Tyto spisy se
bedlivě střeží, protože obsahují informace o tom, jak Vatikán vytvořil islám.
Obě strany mají o sobě tolik informací, že kdyby pronikly na veřejnost, vznikl
by skandál, který by znamenal ostudu a záhubu pro obě náboženství.«
Jedním z Mohamedových
zapsaných výroků je i tento: »Satan se dotýká každého Adamova syna v den,
kdy ho matka porodí, kromě Marie a jejího syna.« Proč by Mohamed
(podle arabské oficiální tradice neznalý římského katolicismu) zasahoval do
římskokatolického učení? Není to podivné? Navíc v Kabaa v Mekce byla již za dnů
Mohamedova děda a otce ikona Panny Marie s děťátkem.
Mohamed se nazval poslem
Alláhovým a stal se zakladatelem velikého islámského náboženství. To bylo kolem
roku 600 n.l. Roku 630 dobyl se svým deseti tisícovým vojskem Mekku, odkud
politicky a nábožensky vládl. Zemřel r. 632 n. l. Měl celkem 9 žen a jedna z
jeho dcer se jmenovala Fatima.
Za necelých 20 let po jeho
smrti zničila jeho vojska byzantskou a perskou říši a o něco později jeho
vojska zaplavila Evropu, neboť se jeho náboženství rychle šířilo. Korán uznává
Ježíše jako jednoho z proroků a jestliže je papež jeho představitelem na zemi,
tak také musí být jeho prorokem. Ovšem ve skutečnosti neví, že to způsobil
právě sám římský papež, že se mu mohamedáni koří a uctívají ho jako dalšího
svatého muže. Dodnes nebyl tento veliký podvod papežství prohlédnut.
35.4 Vatikán a islámská vojska
Když papež viděl, jak se
mohamedáni vojensky vzmáhají, jednal nyní rychle. Vydal buly povzbuzující
arabské generály, aby okupovali národy severní Afriky a všech ostatních krajů,
kam se již Arabové dostali a kde se usídlili.
Vatikán pomáhal financovat
vytvoření obrovských islámských armád výměnou za tři speciální, »zanedbatelné
laskavosti«:
1. Vyhlazení Židů a pravověrných
křesťanů, které nazývali bezvěrci
2. Ochrana augustiánských mnichů a
římských katolíků
3. Dobytí Jeruzaléma pro »jeho
svatost«
proroka papeže ve Vatikánu.
A tak začalo dobývání
severní Afriky a ostatních arabských území. Během doby se síla vojska ještě
více rozrostla. Vojsko krutě pobíjelo Židy a pravověrné křesťany a Jeruzalém
padl do jeho rukou. Nikdy však nezaútočilo na římské katolíky ani na jejich
kláštery. Nastal čas účtování. Papež žádal vydání Jeruzaléma. Jenže arabští
generálové se náhle začali vydání bránit a papežovy plány, tak dlouze a pracně
naplňované, se začaly před jeho očima rychle bortit. Pod Waraguahovým vedením
totiž Mohamed zaznamenal do Koránu jednu velikou lež, podle níž Abraham
obětoval Izmaela namísto biblického Izáka. Mohamed zaměnil jména a dokonce měl
i v tomto smyslu několik vidění, která tuto lež jakoby dokázala. Výsledkem této
lži a Mohamedových vidění postavili Arabové v Jeruzalémě právě na místě, kde
dříve stál Jeruzalémský chrám zničený roku 70 n.l. mešitu na počest Izmaela. A
tím se stal Jeruzalém druhým největším místem islámské víry.
Copak nyní mohli arabští
generálové přenechat tak svaté místo a navíc tak těžce vydobyté bez vzpoury?
Když papež zjistil, že stejnou úctu jako jemu prokazují i Izmaelovi, rozčílil
se, protože stavba byla postavena za jeho zády.
Vatikán se cítil uražen a
když navíc ještě arabští generálové přišli do Vatikánu a žádali od papeže buly,
kterými by povolil vpád Mohamedových vojáků do Evropy poznal papež, že válka je
nevyhnutelná. Povolení nevydal a okamžitě postavil křižáckou armádu. Boje s
mohamedány trvaly celá další staletí, ale Jeruzalém se nikdy nedostal do rukou
Vatikánu. Padlo Turecko, islámská vojska napadla Španělsko a Portugalsko. V
Portugalsku pojmenovali jednu horskou vesnici Fatima na počest Mohamedovy
dcery. V té době vůbec netušili, že se jednou stane světově proslulou.
Muslimská armáda obsadila Sardinii a Korsiku a chystala se na vpád do Itálie.
V té době islámští
generálové zjistili, že již nejsou schopni k další expanzi a že přišel čas na
mírové rozhovory. Jedním z vyjednavačů byl František z Assisi. Výsledkem bylo
podepsání smlouvy, podle níž muslimové směli obsadit v »křesťanském«
světě Turecko a katolíci směli obsadit v arabském světě Libanon.
Dále bylo dohodnuto, že
muslimové mohou svobodně stavět v katolických zemích své mešity, pokud bude
římskokatolické vyznání v arabských zemích prosperovat.
Kardinál Bea nám dále
sdělil, pokračoval Rivera, že muslimové se s papeženci dohodli na ničení
společného nepřítele - nekatolických křesťanských misionářů hlásajících
biblické učení. Prostřednictvím těchto smluv bylo tedy dohodnuto duchovní
zničení a zotročení dětí Izmaela. Byla postavena opoziční hráz proti Božímu
Slovu mezi prostým arabským obyvatelstvem. Po podepsání těchto smluv zahájil
nejvyšší muslimský duchovní Ajatolláh prostřednictvím kněží, mnichů a jeptišek
přísnou a tvrdou kontrolu Muslimů.
Vatikán i nadále podněcoval
nenávist mezi Židy a muslimskými Araby. Celé islámské společenství proto dodnes
pohlíží na biblické misionáře jako na ztělesněného ďábla, který přináší jed ku
zničení Alláhových dětí. Jsou dokonce státy, kde vlastnictví Bible svaté se
trestá okamžitou smrtí.
Obětaví misionáři, kteří
působí mezi arabským obyvatelstvem nic neví o tajných smlouvách mezi Vatikánem
a Mekkou, které jejich usilovnou misijní práci důsledně ničí.
35.5 Zjevení Panny Marie - Fatimy
V roce 1910 se Portugalsko
stalo socialistickou zemí. Všude zavládly rudé vlajky a římskokatolická církev
byla postavena před vážný problém. Všude znělo: »Pryč s církví«.
Byl nejvyšší čas, aby se stal nějaký církevní zázrak. Jezuitské špičky
domluvily s temným duchovním podsvětím zjevení Panny Marie. Takový zázrak měl
mít mnohem větší dopad, než jen návrat Portugalska do železného područí Vatikánu.
Bylo dohodnuto, že k tomu dojde ve Fatimě. Jezuité chtěli, aby se také do toho
zapletlo Rusko, a navíc výběr místa zjevení se Panny Marie ve Fatimě mělo
sehrát i důležitou roli v zatažení islámu pod »Matku církvi«.
V roce 1917 tedy došlo ke zjevení
Panny Marie ve Fatimě. Vystoupení »Matky Boží« sklidilo veliký
úspěch, jehož výsledkem byla porážka portugalských socialistů.
Katolíci v celém světě se
začali modlit za obrat v Rusku a jezuité k této příležitosti zavedli zvláštní
devítidenní období, tzv. Novenas Fatimy, které probíhalo po celé severní Africe
pro upravení vztahů s islámskými zeměmi.
Chudí Arabové pochopitelně
považovali tyto svátky za uctívání Mohamedovy dcery a právě toho chtěli jezuité
docílit. Arabové měli za to, že došlo ke zjevení Fatimy. Ihned po fatimském
zjevení nařídil Papež Pius XII. své nacistické armádě jezuitů obsadit Rusko a
další země pravoslavného náboženství a obrátit Rusko na římskokatolickou víru.
O několik let později papež Pius XII. poté, co prohrál druhou světovou válku
ohromil svět falešnou zprávou v novinách o tančícím slunci v rukou Fatimy. Byla
to velká náboženská podívaná, kterou svět opět zbaštil. Nepřekvapuje to však,
protože Pius XII. byl totiž jediný, kdo toto zjevení viděl.
Jezuité plánovali další čtyři
až pět zjevení, a to v Číně, několikrát v Rusku a několik zjevení i v USA. A
lidé to opět zbaštili.
Jaký vliv měla tato zjevení
na islám? Hovoří jezuitský biskup Sheen, ředitel Kongregace pro propagaci víry.
Jeho slova mají pro římskokatolický svět autoritativní váhu:
»Naše zjevení
Panny Marie ve Fatimě znamenalo, co se týče obrácení na křesťanství, zvrat v
životě 347 milionů muslimů, tedy zvrat v nejproblematičtějším ze všech
náboženství. Muslimové po celá staletí okupovali Portugalsko a zanechali tam
svůj vliv. Po smrti dcery Fatimy napsal totiž o ní Mohamed, že je ‘druhou
nejsvětější ženou v ráji po Marii.’ «
Biskup Sheen věří, že Panna
Marie si přála, aby byla známá také pod jménem Fatima na znamení a příslib
muslimům, kteří věří, že Kristus se narodil z Panny, aby uvěřili v Kristovo
Božství. Zdůraznil nám, vypráví dále Rivera, že pohanské
sošky fatimské panny přijali s velikým nadšením muslimové v Africe, Indii a
také jinde a že díky jim začínají muslimové navštěvovat i chrámy
římskokatolické církve.
35.6 Islám ve Španělsku
V poslední polovině 18.
století probíhaly ve Španělsku politické nepokoje. V roce 1868 byly španělská
římskokatolická monarchie a královna svrženy. Španělsko se stalo republikou,
která trvala pouhé dva roky. Pak byla v zemi opět obnovena monarchie, která
trvala do roku 1923. Politické podmínky se stále zhoršovaly a ve Španělsku opět
zavládl chaos. Vatikán se urazil, když se Španělsko opět chtělo stát republikou
a okamžitě pověřil římskokatolickou církev k sabotážím. Během tohoto období se
v letech 1931 - 1936 vystřídalo ve Španělsku asi pět prezidentů.
Španělští římští katolíci
projevili k Vatikánu pohrdavý postoj, aniž by tušili, že toto má Vatikán
vlastně v plánu. Okamžitě církev zdanili a vyřadili kněze a jeptišky z vyučování
na veřejných školách.
»Katolíci ve
Španělsku se postavili proti našemu fašistickému hnutí. Musíme jim dát poznat
sílu Vatikánu. Zničíme je a před světem toto křižácké tažení nazveme tažením
proti komunismu.«
Takový byl verdikt mezi Vatikánem a jezuity v Římě ohledně Španělska.
Přestože někteří z
prezidentů měli španělské vzdělání, bránili se vatikánské moci a diktátu a tím
vlastně Vatikánu nahrávali. Islámští vůdcové byli kontaktováni Vatikánem, aby
nyní splatili svůj dluh vůči Vatikánu za dvojí křivdy: Řím a Jeruzalém. Byla
podepsána smlouva, ve které papeži přislíbili v případě nutnosti pomoci v
sestavení armády.
Nyní nastala vhodná chvíle a
jezuité provedli jeden ze svých dalších plánů. Teď budou španělští katolíci
předhozeni jako oběť. Budou muset trpět. Podle tajných dohod povstala ohromná
armáda Arabů pod vedením generála Franca. Tuto válku financoval Vatikán. A aby
se před světem utajila pravda, jezuitští novináři a zpravodajové a jezuitští
rozhlasoví reportéři vysílali zprávy, že Vatikán bojuje ve svaté válce proti
komunismu, který tyranizuje katolické obyvatelstvo. Ve skutečnosti byla ve
Španělsku jenom hrstka komunistů, která byla navíc rychle v začátku války
popravena. Římskokatolická instituce prolévala krev svých vlastních
následovníků.
Pod korouhví Vatikánu
obsadily muslimské armády Kanárské ostrovy a pak zaútočily na jižní Španělsko.
Španělé byli zaskočeni. Islámskou armádu vedl kardinál Pedro Segura, který svým
vojskem nemilosrdně vraždil římskokatolické muže, ženy i děti. Muslimské kmeny
vedly mstivou odvetu s papežovým požehnáním.
Když mi byli tři roky, jak dále Rivera říká, zažil jsem vpád do našeho domu. Naše
rodina teror přežila. Když inkvizice dosáhla svého cíle, celé Španělsko bylo v
ruinách, zkrvavené a zničené, avšak „bezpečně v rukou Vatikánu“. Papež sám prohlásil, že jen »díky požehnání Panny Marie jsme osvobodili
Španělsko od komunismu.«
Španělsko okupovalo okolo čtyř milionů muslimů jako ochránci římskokatolické
víry. Islám tak splatil dluh papežovi ve Vatikánu.
Jezuité také měli velmi
dobře naplánováno, jak spřátelí Reagana s papežem a přitom ještě víc přimknou
islám k Vatikánu. Vycvičili jednoho muslima, který pak na papeže vystřelil, ale
tak, aby ho pouze ranil. Na Reagana se také někdy střílelo, a tak se oba
politici skrze tento svůj zážitek neobyčejně spřátelili. Stali se věrnými
přáteli. Papež získal celosvětovou popularitu a sympatie všech vůdců. Během
tohoto incidentu se islám více přimknul k Vatikánu. Muslimové se natolik
pokořili, že mysleli, že jeden z nich vystřelil na představitele proroka Ježíše
na této Zemi, takže sám Ajatolláh poslal papeži soustrastný a omluvný dopis.
Papežův vrah, Mehmed Ali
Agca je nyní jedním z populárních mužů v Evropě. Vystřelil z několika málo
kroků. Všechny náboje zasáhly papeže pod pupek. Je tedy vidět, že neměl papeže
v úmyslu zabít. Konal pouze příkaz jezuitů. Když pak svět uviděl, jak papež
odpouští Mehmed Ali Agcovi to, že na něj vystřelil, tu téměř miliarda muslimů
projevila obdiv »jeho
svatosti«
proroku. Bylo to dobře naplánováno. Papež i muslimové vzdali hold Panně Marii
za to, že nezemřel.
Nemůžeme se proto také
divit, že jsou vysílány americké jednotky do Libanonu. Od té doby, co je
president v přátelském vztahu s papežem, přestal vykonávat papežský úřad
nuncius ve Washingtonu D.C. a americká námořní armáda posílá flotily do
Libanonu na ochranu katolického lidu.
Všechno je veliká politická
hra a divadlo. Například podle informací KGB měl svět uvěřit, že komunismus je
nepřítelem papeže. Ale papež Jan Pavel II. byl mnoho let velmi dobrým
komunistou.
Muslimské národy vzhlížejí
ke svému náboženství a k Mohamedovi jako k Bohu. Tělo Mohameda dodnes leží v
Medině. Své vykoupení očekávají muslimové z Mekky. Tento podvod přichází přímo
z Říma jako neodpustitelný zločin.. Ježíš Kristus vůbec není prorokem Koránu,
svaté knihy islámu. Někteří Ajatolláhové, vůdcové islámského náboženství znají
z nepublikovaných Mohamedových prací, že to co jsem zde v této publikaci
napsal, říká
Dr. Rivera, je pravda. Jenomže v zájmu
udržení islámského náboženství si netroufají připustit zklamání islámských
dětí. To, co se dočtete o Ježíši v Koránu, není pravý obraz, stejně jako jeho
pravý obraz nenajdete ani v římskokatolickém náboženství. Skutečný pravý obraz
Ježíše Krista najdete pouze ve Starém a Novém Zákoně dohromady.
35.7 Jeruzalém stále středem pozornosti
Pracují jezuité také ve
dvacátém století? Ano. To, co se nyní dočtete vám doslova vyrazí dech:
Arabové na závěr tajných
dohod s Vatikánem řekli papeži, že budou bojovat za vatikánské zájmy ve Španělsku
jedině v tom případě, že papež nikdy neuzná existenci státu Izrael, i kdyby se
někdy v budoucnosti vytvořil. Papež s tím souhlasil a také do dnešního dne
skutečně Vatikán nikdy oficiálně Izrael za národ neuznal. Kardinál Bea nám
vyprávěl o tom, pokračuje Rivera, jak
ortodoxní Židé a Sionisté bojovali za nezávislost izraelského státu.
Dodnes se však papež snaží
všemi prostředky a za každou cenu získat nadvládu nad Jeruzalémem. Tento jeho
cíl se nezměnil.
Od svého počátku se Vatikán
snažil přestěhovat do Jeruzaléma proto, že v něm vznikla prvotní křesťanská
církev. Zabránili mu v tom ovšem ortodoxní Židé. Proto dodnes na ně římští
katolíci útočí. I dnes však usiluje o Jeruzalém. Proč chce Vatikán raději
obětovat svatopetrské náměstí a svatopetrský trůn v Římě, než aby se vzdal
Jeruzaléma? Copak nebyl Petr ukřižován hlavou dolů mimo Řím, jak nám Vatikán po
staletí tvrdí? Copak se nenacházejí jeho kosti ve Vatikánu?
V posledních letech vyšlo
najevo něco ohromujícího: Ani jeden z hrobů ve Vatikánu nepatří Petrovi. Za to
v Jeruzalémě, v jednom františkánském klášteře v místě nazvaném Domus Flevit
byl nalezen velmi starý hrob jakéhosi apoštola. Po podrobném zkoumání
kosterních pozůstatků se zjistilo, že apoštol byl ukřižován a to hlavou dolů.
Kromě toho je řada dalších důkazů, že skutečně jde o apoštola Petra. Pro
Vatikán to byla těžká rána, kterou nelze lehce utajit.
Před první světovou válkou
se snažila mocná skupina bohatých Židů znovu získat kontrolu nad Jeruzalémem.
To pobouřilo Vatikán. Židé znovu zabránili jeho tajným snahám se do svatého
města přestěhovat. Tito Židé měli v boji proti Vatikánu proto zaplatit za svou
neústupnost.
Jak nám řekl kardinál Bea,
jezuité vymysleli mistrovský plán, který by nejen vyhladil evropské Židy, ale
navíc by obrátil celý svět proti nim. A tak se zrodila další ohavnost. Bylo nám
řečeno, že jezuité navedli určité Židy, kteří zachovali určitou věrnost papeži
k sepsání dokumentu nazvaného Sionistický protokol. Jeho zveřejnění pobouřilo
celou Evropu. (Viz také v L. H. Lehmann: Behind the Dictators, str. 10-15)
35.8 Konstantinopolis
Podívejme se nyní na jiného
vatikánského nepřítele na smrt - na řeckou a ruskou ortodoxní (pravoslavnou)
církev. Toto nepřátelství se datuje od roku 330 n.l. Vzpomeňme si, že
Konstantin odevzdal duchovní a časnou vládu nad novým náboženským útvarem a sám
odešel do ústraní města Byzantia, které povýšil na Konstantinopol.
Jak čas plynul, v římském
katolicismu nastal v učení rozkol mezi Římem na Západě a Konstantinopolí na
Východě. Konstantinopol byla povýšena dále na sídlo ortodoxní (pravoslavné)
církve a vzájemně se mezi římskou a pravoslavnou vírou staly úhlavními
nepřáteli.
Roku 1204 zorganizoval papež
Innocent III. čtvrtou křižáckou výpravu, která zaútočila na Konstantinopol.
Výprava město i s jeho obyvatelstvem zničila a její vojáci ukořistili vše, na
co přišli. Pravoslavní, kteří tažení přežili papeže prokleli a pokračovali v
plenění.
Postupem času se východní
pravoslavné církve dostaly pod ochranu ruského cara a římskokatolické zřízení
se počalo obávat toho, že pokud se car a ortodoxní církev nepodřídí Vatikánu,
mohou být zničeni jako Židé.
(25. prosince 1997 měl ruský prezident Boris Jelcin pozdravné
poselství ke všem věřícím v Rusku. Uvedl, že respektuje náboženskou svobodu u
všech církví a vyznání a zároveň řekl, že v tento den slaví narození Krista ze
140 milionů věřících Rusů 20 milionů, a že ten „zbytek“ oslaví svátek až 7.
ledna podle pravoslavné církve. (Radiožurnál, 25.12.1997, 18.00 a 22.00
hodin) ).
35.9 Roky po I. světové válce
Nyní se vraťme, pokračuje dál Rivera, k přípravě na druhou světovou válku. Učili
jsme se o tom, že díky nesmírnému bohatství mohl Vatikán usměrňovat světovou
ekonomiku, čímž může plánovitě pokořovat národy. Dokonce i Spojené státy, jak
to udělal již v minulosti a jak se to chystá znovu zopakovat. Provede to
prostřednictvím svých iluminátů (Alumbrados - Osvícenců), jejichž členem byl
kromě jiných také Ignác z Loyoly, zakladatel tovaryšstva a kterou pak
infiltroval a postavil ji jako tajnou finanční armádu Vatikánu. Jsou to rovněž
jezuité, ale speciálně vycvičeni na bankovnictví a finanční transakce do těch
největších měřítek a to tak, aby byly schopni podpořit nebo přitlačit ekonomiku
jakéhokoliv státu na světě podle potřeby Říma. Nejvyšší z nich kontrolují
světové bohatství. Nikdo se jim nevyrovná, neboť mají nepředstavitelné možnosti
a drží všechny peníze. Jejich prostřednictvím řídí vatikánské jezuitské špičky
světové bohatství. Dnes to jsou současně i největší světoví počítačoví experti
pro speciální bankovní operace. Ilumináti také spolupracují s hnutím Opus Dei
dohromady se svobodnými zednáři a komunisty.
Řím má totiž také fanaticky
poddané otroky s abnormální genialitou, kteří spolupracují na celém světě v
různých oblastech. Jejich úkolem je odvrátit pozornost od Vatikánu. Proto se
vydává množství knih, popisujících komunismus, sionismus, Svobodné zednáře,
Opus Dei, Římský klub, katolickou Akci, organizace sledující UFO, Kukluxklan,
Ekologii, Ekumenické hnutí apod. jako vždy oddělenou, samostatnou ideologii a
hnutí. Nejtragičtější na tom však je to, že většina spisovatelů těchto knih
zavírá oči před tím, že převážnou část všech organizací a hnutích, stejně jako
organizací bojujících proti nim, založil Vatikán. Je to obrovská a vysoká hra.
Část spisovatelů ji nechápe a část úmyslně zatajuje mnoho důležitých informací.
Těsně po skončení první
světové války se Německo dostalo do hrozné krize. Vatikán nařídil jistým
provatikánským Židům, aby vykoupili zemi z bídy a hladu. Z Vatikánu obdrželi
peníze a zemi koupili poměrně lacino. Německo se tím velmi zadlužilo.
Bylo to však velmi chytře
naplánováno. V příhodný čas využijí jezuité této okolnosti ke střetu a
rozpoutání nenávisti vůči ortodoxním Židům. Budou mít v ruce důkaz, že Židé neměli
nad Němci slitování, když takto uloupili jejich země v době, kdy se Němci
nacházeli v krizi. Oplátkou jim bude válečný pokřik. Brzy nastala příhodná
chvíle k vyrovnání účtů (uměle vyprovokovaných jezuity).
Na konci první světové
války, kdy spojené vítězné mocnosti podepisovaly v červnu 1919 Versailleskou
mírovou smlouvu, byli ve Vatikánu natolik šílení po rozpoutání druhé světové
války, že je odmítli uznat za politickou moc a nepřipustili je ke konferenčnímu
stolu.
Ačkoliv byla celá Evropa
zničená, Francii se však nepodařilo rozdrtit, ale také se nepodařilo rozdrtit
ortodoxní církev v Srbsku. Mladí lidé v Itálii a Německu nevěděli kam se hnout
a tak se z nich stali rebelové. Inflace zachvátila celou jejich zemi.
Komunisté organizovali
revoluční skupiny. Jezuité vytvořili tři fronty.
V roce 1922 zemřel papež
Benedikt XV. na otravu krve jedem. Po něm nastupuje Pius XI. První frontou byla
Itálie. Na scéně se objevuje dosud neznámý, pyšný, ctižádostivý muž, Benito
Mussoliny. Prohlásil se za nového císaře předurčeného pro znovuvybudování
Římské říše. Byl to krutý, arogantní a zvrácený člověk. Jeho nevelká armáda
vojáků nosících černé košile nebyla nic jiného, než-li tlupa hrdlořezů nutících
bitím a násilím všechny odpůrce, aby se podřídili. Černý papež přidělil
Mussolinimu ke spolupráci nejvyššího jezuitu. Jeho knězem a zpovědníkem byl
jezuita jménem Venturi. V katolických volbách řízených přímo Vatikánem
napomohli katolíci Mussolinimu k uchopení moci. Papež Pius XI. nazval
Mussoliniho mužem, kterého nám seslala sama prozřetelnost.
Mussolini, aby se vykoupil z
Vatikánu, musel podepsat Konkordát, to je smlouvu mezi národní vládou a
náboženskou skupinou představující souhlas s jejími duchovními zájmy. Tím
ustanovil římskou církev jako jedinou na území Itálie a jejích kolonií.
Mussolini opět ustanovil politickou moc papeže a jeho duchovenstvu předal moc
nad životy svého národa. A Itálie se pod vedením svého katolicko-fašistického
diktátora Mussoliniho stala mocnou zemí. Mussolini sestavil silnou moderní
armádu a její síly zaměřil proti Etiopii. Itálie potřebovala rozšířit své území
o další země.
Ubozí Etiopané neměli se
svými oštěpy a luky proti Mussoliniho armádě pražádné šance. Proti nim bojovala
letadla, tanky, děla, bomby a jedovatý plyn. Mussoliniho armádě se dostalo
papežské požehnání a milánský kardinál, arcibiskup Ildefonzo Schuster (jezuita)
nazval etiopský masakr »katolickou křížovou výpravou.«
35.10 Vatikán - Německo
Roku 1923 se Německo dostalo
na mizinu. Inflace dosáhla astronomické výše a naprosto znehodnotila peníze.
Němci měli války s jejími útrapami a zabíjením plné zuby. Z této situace
obviňovali císaře a přinutili jej a celou jeho vládu k odstoupení. O získání
moci bojovali i komunisté. Jeden americký dolar měl hodnotu asi čtyři triliony
marek. Německo bylo zničeno. Nová vláda byla velice slabá. Lidé žádali na vládě
republiku. To uráželo papeže. S republikou v žádném případě nesouhlasil.
Vatikánu se protivily dvě věci: Protestantismus a demokracie.
Jezuité poslali ihned dva
muže, kteří měli zastavit vznik nové republiky. A ti ji zcela zničili. Byli to
Franz von Papen a druhý Pacelli. Jejich intrikami se na scéně objevila nová
hvězda římskokatolického germanismu - Adolf Hitler. Jeden z jezuitských otců,
kněz Stämpfle
si pospíšil s napsáním Hitlerovy knihy Mein Kampf. Hitler byl v té době ve
vězení. Tato kniha se stala mistrovským dílem jezuitů a umožnila Hitlerovi
převzít v Německu moc do svých rukou. Tím se zrodila další velká inkvizice,
jejíž členové oblékali místo dominikánských, jezuitských nebo františkánských
sutan - nacistické uniformy. Podstata však zůstala stejná. Tak jako byla
dominikánská středověká inkvizice řízena a vedena jezuity, jakmile jezuité
inkvizici ve svůj prospěch infiltrovali, tak i tato »svatá«
činnost byla věcí teroru ovládaného a podporovaného jezuitským řádem.
Hitlerovy hnědé košile, jak
se nacistům říkalo, s Vatikánem v pozadí, používaly stejné metody jako
Mussolini. Mlátil hlava nehlava každou opozici, včetně římských katolíků. Na
ulicích se odehrávaly krvavé rvačky mezi nacistickými římskými katolíky a
římskými katolíky, kteří byli komunisty. Stejné římskokatolické praktiky se
dějí dodnes v Polsku, v Kanadě, v Salvadoru a dokonce i ve Spojených státech.
Německo se stalo druhou
frontou jezuitů. Založili v něm Třetí říši. Symbolem nové inkvizice se stal
hákový kříž - starý dobrý symbol Svobodných zednářů. Hitlera si již předem
vybral Vatikán. Byl předurčen k triumfálnímu úspěchu. Jeho spolupracovníci měli
s ním vždy to společného, že to byli římští katolíci a v jejich žilách kolovala
židovská krev. To platí také o Pacellim, pozdějším papežem Piem XII. Když se
rozneslo, že Hitlera zvolil Pius XII. a pověřil jej politickou činností v
Německu, zvolili jej římští katolíci r. 1933 k moci. Netušili, že s Hitlerem
volí okultistu, černého mága a především jezuitu pod nejtajnější přísahou,
ovšem se svéráznými představami o naplnění generálových plánů.
Konkordát s Vatikánem,
podepsaný 1933 bylo dílo Hitlera a Pacelliho, kardinála, několika arcibiskupů a
preláta Montiniho, pozdějšího papeže Pavla VI.
14. ledna 1934 pronesl von
Papen tato nestoudná slova: »Třetí říše je první mocenskou organizací,
která nejen pochopila, ale také převedla do praxe nejvyšší principy papežství.«
(Der Volkischer Beobachter, 14.1.1934)
35.11 Horor ve Španělsku
Třetí frontou jezuitů bylo
Španělsko. Tři prezidenti Španělské republiky: Niceto Alcalá Zamora, Manuel
Azaňa a Juan Negrín byli jezuité, kteří se rozhodli jít vlastní cestou. Pět
vydaných zákonů Vatikánu zabraňovaly vměšování se do španělských záležitostí.
Byly to zákony: Znárodnění veškerého majetku, zdanění římskokatolické církve,
vyvlastnění všech škol z rukou kněží, předání všech církevních škol a klášterů
pod kontrolu Španělska, uznání protestantského náboženství.
Byl to důsledek nalezení
dětských tělíček pod ženskými kláštery v Madridu r. 1932, v Seville kolem roku
1934 a v Baskicku v severním Španělsku. To vyvolalo veliké rozhořčení a krvavou
katolickou válku proti Vatikánu. Guvernéři prezidentů Aznara a Manuel Azana
žádali, aby bylo podniknuto národní vyšetřování všech klášterů, všech
římskokatolických škol a přilehlých budov. Při vyšetřování se ukázalo, že
budovy klášterů jeptišek a mnichů jsou spojeny v podzemí tunelem, v jehož
bočních výklencích jsou místa pro uložení dětských mrtvolek. Roku 1936 bylo
nalezeno mnoho takových hrobů nejen ve Španělsku, ale i v Římě. Kromě toho
mnoho římskokatolických pozemků také skrývalo podzemní pohřebiště plné dětských
koster. Následkem toho bylo ve Španělsku rozbořeno násilím mnoho církevních
budov, kde takovéto tunely existovaly. Lékařský nález dětských mrtvolek jasně
dokazoval, že děti byly usmrceny mučením, v nejlepším případě udušením. Celé
davy upřímných římských katolíků se postavili do opozice proti Vatikánu a
začali intenzivně napomáhat komunistům.
Tyto příšerné nálezy a
postoj španělských katolíků urychlily papežovo rozhodnutí a papež najal několik
muslimských generálů pod vedením generála Franca (dobrého zednáře), aby
zabíjeli římské katolíky, Židy a protestanty, kteří byli na straně opozice. A
jelikož komunistické vedení tuto republiku hájilo, tisk v rukou Vatikánu
představil světu tuto akci jako komunistickou revoluci. Celé vedení španělské
vlády papež exkomunikoval a vyhlásil duchovní válku mezi Svatým oficiem
(inkvizicí) a Madridem.
Proto 3. srpna 1937, dvacet
měsíců před koncem války ve Španělsku, Vatikán povolává generála Franca,
pozdějšího římskokatolického španělského diktátora k vykonání války.
35.12 Další tah Vatikánu proti Židům
Mezitím němečtí katolíci
podle příkazu jezuitů a katolických kněží navštěvují protestantské kostely. To
byl kritický bod ďábelského plánu proti Židům. Tito zamaskovaní katolíci
neúnavně pracovali na tom, aby si získali důvěru protestantských pastorů a
jejich členů. A když začalo kruté protižidovské tažení, tito římskokatoličtí
agenti, vydávající se za protestanty veřejně fyzicky napadali Židy a odvlékali
je na gestapo k exportu do táborů smrti. Židé byli velmi překvapeni, neboť
podvod neprohlédli a mysleli, že protestanti, o nichž se domnívali, že jsou na
straně Židů, jsou nyní náhle proti nim. Na druhé straně se jich jakoby katolíci
zastávali, ale činili to jenom naoko, aby Židé nakonec v táborech smrti
skončili.
A tak i dnes Židé věří, že
protestanti jako praví křesťané již nejsou jejich spojenci a že jejich
přátelští spojenci jsou právě římští katolíci.
Jezuité jsou mistry podvodu!
Vatikán například získal přes 1000 římskokatolických Židů, které ukryl během
války pod vatikánskými pahorky. Proč to udělal? Pro případ Hitlerovy prohry. V
tom případě by Vatikán před celým světem prohlásil, že chránil Židy před
Hitlerem. Vatikán se vždycky jistí, kdyby jeho plány nevyšly. I v tomto případě
to byla zvrhlá, špinavá a nečestná hra.
Zatímco Německo, pokračuje dále Dr. Rivera, chystalo a vyvíjelo vojenskou techniku,
připravovali jezuité podmínky v zemích, které měl Hitler napadnout. Ve Francii,
Belgii a dalších zemích připravovali tak zvanou Pátou kolonu. Šlo o tajnou
armádu nepatřící k žádné zemi, která měla za úkol dezorientovat bojující vojska
a přivést je ke kapitulaci před nepřítelem. Páté koloně napomáhali katoličtí
příslušníci těchto zemí.
V Belgii hlásali katoličtí
kněží Picard, Arend a Foucalt pod názvem Duchovní obnovy hitlerovské fašistické
evangelium. Kázali tak přesvědčivě, že posluchači nepochybovali, že fašismus do
země vstupuje Božím řízením.
Tím byla ve skutečnosti
připravena cesta německým tankům. V USA jezuitský otec Coughlin (apoštol
hákového kříže) získal rozhlasovým projevem přes 20 milionů následovníků.
Hlásal, že německá válka je bojem za křesťanství. Vyhledával tajné velitelské
buňky v nejosídlenějších amerických městech, vedené Loyolovými metodami a
vychované nacistickými agenty. Taková byla katolická aktivita ve spojených
Státech v letech 1936 - 1942. (Viz také Encyklopedia Brittanica, sv.III., str.
87)
10. února 1939 zemřel Papež
Pius XI. další záhadnou smrtí. Jeho nástupce Pius XII., jezuita, ale nikoliv generál,
zahájil svou duchovní dráhu modlitbou za vítězství nacistů.
Německou tajnou službu
Gestapo ustanovil Heinrich Himmler podle zásad jezuitského řádu. Loyolovu
organizaci přesně do svého Gestapa přenesl. Vatikán byla největším zdrojem
vojenské zpravodajské služby prostřednictvím svých římskokatolických zpovědníků
na celém světě. I sám Hitler jasně svým přátelům prohlásil, že »na
Himmlera pohlíží jako na našeho Ignáce z Loyoly«.
Mnozí římskokatoličtí kněží
oblékli černou uniformu tajné služby. Jezuitský otec Himmler, strýc Heinricha
Himmlera, byl jedním z nejvyšších důstojníků Gestapa. a nezapomeňme, že Ignác z
Loyoly byl již roku 1622 prohlášen za svatého.
Tato »svatá«
inkviziční organizace přivedla mučením a vražděním k hrůze šest a půl milionů
Židů. Inkvizice Vatikánu byla v plném proudu. A byli popravováni všichni, kdo
se Židům jakýmkoliv způsobem pokoušeli pomoct. »Křesťanské tábory«
neboli vyhlazovací koncentrační tábory chrlily denně stovky a pak tisíce mrtvol
ke spálení.
Vše je tedy připraveno na
zahájení nové »svaté«
světové války pod vedením inkvizice v rukou Ignácových učedníků a mistrů.
Hitlerovým útokem na Evropu začala druhá světová válka.
Kapitola 36
Německá agrese a jezuité,
Rakousko - Polsko -
Československo
36.1 Jezuité a nacismus
O |
spojitosti německého agresivního nacismu s jezuitským řádem nelze
pochybovat.
Sám Hitler uvedl: „Mnoho jsem se naučil od jezuitského řádu. Až
dosud neexistovalo na zemi nic velkolepějšího, než je hierarchická organizace
katolické církve. Hodně jsem z této organizace převedl do své vlastní strany.“
Walter Schellenberg, bývalý šéf nacistické kontrašpionáže,
kterého si vychovali jezuité konstatoval: „Organizaci
SS vytvořil Himmler podle zásad jezuitského řádu. Jeho předpisy a Duchovní cvičení,
jak je sepsal Ignác z Loyoly byly pro Himmlera vzorem, který se snažil přesně
okopírovat. Himmlerův titul nejvyššího šéfa SS měl být rovnocenným ekvivalentem
jezuitského generála a celá struktura SS přesně imitovala hierarchický řád
katolické církve.“
Franz von Papen, další mocný jezuitský nacista, který se
zasloužil o ustanovení konkordátu mezi Německem a Vatikánem řekl toto: „Třetí říše je první světovou velmocí, která
nejenže uznává nejvyšší zásady papežství, ale uvádí je také do praktického života.
... Konkordát mezi Vatikánem a Německem měl pak pro plány jezuitů velmi veliký
význam. Německo, podle pravidel konkordátu, se stalo nyní součástí »Boží«
vlády Vatikánu a Vatikán od té chvíle intenzivně pracoval na stabilizaci
německé vlády, dával Německu božskou ochranu a také ochranu mezinárodní.“
Adolf Hitler řekl: „Osobně
jsem přesvědčen o veliké moci a hlubokém významu křesťanství a nedovolím, aby
se šířilo jiné náboženství, než křesťanství. Proto jsem se odvrátil od
Ludendorffa a proto jsem zavrhl tu knihu od Rosenberga. Napsal ji protestant.
Není to stranická kniha. Nenapsal ji straník. Nechme protestanty, ať se s ním
hádají ... Jako katolík se nikdy necítím dobře v evangelické církvi nebo jejích
institucích. Proto budu mít velké problémy, jestliže se budu snažit regulovat a
omezovat záležitosti protestantských církví. Evangelíci nebo jiní protestanti
mne v každém případě budou odmítat. Ale vy můžete mít jistotu: Budu chránit
práva a svobody farností a nedovolím, aby se jich někdo dotknul, takže nemusíte
mít žádné obavy o budoucnost Církve.“
Hitler také diskutoval s biskupy o svých názorech na židovskou
otázku. „Pokud jde o Židy, zastávám
stejné stanovisko, jaké hlásá katolická církev už patnáct set let, kdy Židy
považuje za nebezpečné a vytlačuje je do ghet. ... , protože církev dobře ví,
co jsou Židé zač. Nevyvyšuji rasu nad náboženství, ale pro církev a stát vidím
v představitelích této rasy velké nebezpečí a svým přístupem k této otázce
prokazuji velkou službu křesťanství.“ (J. S. Conway: The Nazi Persecution of the
Churches; str. 25, 26, 162).
Tři velcí obhájci římskokatolické víry byli: Hitler, Mussoliny
a Franco. Všichni tři měli konkordáty s Vatikánem. Dostali se k moci, aby
dobyli svět a nastolili milénium pro papeže. Pro tento úkol jezuité řídili ze
zákulisí gestapo. Mečem Vatikánu však mělo být výhradně Německo. Proto se mu
dostávalo řady mezinárodních podpor a finančních prostředků pro splnění cílů,
které generál jezuitů Ledóchowskij krok za krokem naplňoval ruku v ruce s
Vatikánem.
To všechno je také fotograficky zdokumentováno v mnoha knihách
od Avro Manhattana, například v knize Vatikánský
holocaust a Katolický teror dnes.
Avro Manhattan je světově proslulou autoritou na otázku římského katolicismu v politice.
Bydlí v Londýně a během druhé světové války pracoval v rozhlasové stanici Rádio Svoboda a psal také politické
komentáře pro BBC. Kniha Vatikánský
holocaust z větší části fotograficky dokumentuje zvěrstva Ustašovců na
Srbech za druhé světové války. O tom bude pojednáno samostatně v následujících
kapitolách.
36.2 Anschluss Rakouska
Podívejme se nyní, jak byl připravován Anschluss.
Především zásluhou „prozřetelné“
synchronizace Mussolini uchopil moc v Itálii díky donu Sturzovi, který byl
jezuitou a šéfem katolické strany, a zároveň se rakouským kancléřem stal
jezuita, monsignor Seipel. Tuto funkci zastával až do roku 1929, včetně
dvouletého bezvládí. Během těchto rozhodujících let vedl rakouskou vnitřní
politiku na zpátečnickou a prokatolickou cestu. Jeho následovníci pokračovali
po této cestě až k pohlcení této země do jezuitského, fašistického, německého
bloku. Krvavé potlačení povstání pracující třídy mu vyneslo přezdívku „Keine Milde Kardinal“ - nemilosrdný
kardinál.
„Počátkem května (1936) začal
von Papen tajná jednání s Dr. Schussniggem (rakouským kancléřem), působil na
jeho slabé místo a ukazoval mu, jak výhodné bude sloučení s Hitlerem, pokud jde
o zájmy Vatikánu. Tento argument se může jevit divně, ale Schussnigg byl
oddaným katolíkem a von Papen papežovým komorníkem.“ (G.E.R. Gedye: Suicide de
l´Autriche; Union latine d´editions, Paříž 1940, str. 188).
Není překvapením, že to byl tajný komorník, který řídil celou
záležitost, která skončila 11. března 1938 rezignací pobožného Schussnigga
(žáka jezuitů) ve prospěch Seyss-Inquarta, šéfa rakouských nacistů.
Následujícího dne německá vojska vstoupila do Rakouska a loutková vláda
Seyss-Inquarta vyhlásila připojení země k Říši. Tuto událost uvítalo nadšené
prohlášení vídeňského arcibiskupa, kardinála Innitzera, rovněž jezuity:
„15. března německý tisk
publikoval toto prohlášení kardinála Innitzera: »Kněží a věřící
musí bez váhání podporovat velký německý stát a Führera, jehož boj o nastolení
německé moci, cti a prosperity je v souladu s přáním Prozřetelnosti.«
Noviny otiskly fotokopii
tohoto prohlášení, aby rozptýlily každou pochybnosti ohledně jeho autenticity.
Kopie byly vylepeny po zdech ve Vídni a v dalších rakouských městech. Kardinál
Innitzer vlastní rukou napsal před svým podpisem následující slova: »Und
Heil Hitler! «
O tři dny později rozeslal
celý rakouský episkopát pastýřský dopis svým diecézím. 28. března otiskly
italské noviny text tohoto dopisu. Jednalo se o otevřenou podporu nacistickému
režimu, jehož ctnosti byly vysoce vychvalovány.“ (F. Charles-Roux: Huit ans a
Vatican, str. 118,122).
Kardinál Innitzer, nejvyšší zástupce římské církve v Rakousku
ve svém prohlášení dále napsal: „Vyzývám
vedoucí mládežnických organizací, aby připravili své připojení k organizaci
německé Říše.“ (Ernest Pezet, bývalý viceprezident Výboru pro zahraniční záležitosti:
L´Autriche et la paix; Ed. Self, Paříž, 1945, str. 149).
Takže vídeňský arcibiskup a kardinál nejenže spolu s celým
episkopátem s největším nadšením spojil svůj osud s Hitlerem, ale předal také
„křesťanskou“ mládež k výchově podle jezuitsko-nacistických metod. Tyto metody
byly „oficiálně odsouzeny“ v hrozném encyklickém listě: „Mit brennender Sorge“!
Časopis Mercure de France
omluvně poznamenal: „... Tito biskupové
nepřijímají rozhodnutí, která se týkají církve jako celku ze své vlastní vůle.
Příkazy jim udílí svatý stolec, který oni už jen poslouchají.“ (Mercure
de France: Rakousko a Hitler; 1. května 1938, str. 720).
To je očividné. Jaké jiné příkazy by se daly očekávat od tohoto
„svatého“ stolce, který přivedl k moci Mussoliniho, Hitlera, Franca a v Belgii
vytvořil Kristus Rex Leona
Degrelleho?
Teď chápeme, proč „angličtí
spisovatelé jako např. F. A. Ridley, Secker a Warburg vystupovali proti
politice Pia XI., která všude obhajovala fašistické hnutí.“ (J.
Tchernoff: Les Demagogies contre les democracies; R. Pichon a Durand-Auzias,
Paříž, 1947, str. 80).
Pokud jde o Anschluss, M. Francois Charles-Roux nám poví, proč
mu byla církev tolik nakloněna: „Spojení
8 milionů rakouských katolíků s říšskými katolíky mohlo vytvořit německý
katolický orgán, který dovedl nechat pocítit svou váhu.“ (F.
Charles-Roux: Huit ans a Vatican, str. 114).
36.3 Polsko
V podobné situaci jako Rakousko bylo Polsko, když Hitler poté,
co do něj vtrhl, anektoval jeho část ve jménu otcovské země. Dalších několik
milionů katolíků to mohlo jedině uvítat, aby posílilo německý kontingent pod
poslušností Římu, kromě toho, že Řím měl rád svůj „milý polský lid“. Ve skutečnosti si Řím nedělal vrásky nad násilným
přeskupování katolíků ve střední Evropě podle plánu jezuitského generála, Halke
von Ledóchowského.
Vyvolení vatikánští obřadníci, kteří nosí kadidelnici svým
čtenářům, neustále připomínali, že Pius XII. „protestoval“ proti agresi v
encyklice Summi Pontificatus. Ve
skutečnosti tento směšný dokument, podobně jako všechny ostatní takové
dokumenty, které mají nejméně 45 stran, obsahuje jedinou větu, a to až na
konci, týkající se Polska utlačovaného Hitlerem. Touto kratičkou narážkou je
rada určená polskému lidu, aby se hodně modlil k Panně Marii! Mezi těmito
několika slovy frázovitého soucítění a lichotivými stranami určenými fašistické
Itálii a vychvalování Lateránské smlouvy je otřesný rozdíl. Tuto smlouvu
uzavřel svatý stolec a Mussoliny, Hitlerův kolaborant, který v době, kdy papež
sepisoval svůj hanebný encyklický dopis, vystoupil se skandálním projevem,
který měl být výzvou světu. Začínal těmito slovy: „Liquidata la Polonia!“
Co však riskují používáním těchto směšných alibi, když kážou
obráceným lidem? Kromě toho, kolik z nich bude mít zájem ověřovat si takové
údaje?
Co uvidíme při studiu této záležitosti, jak se k ní chová
Vatikán? Především uvidíme ve Varšavě nuncia, monsignora Cortesiho, jak naléhá
na polskou vládu, aby se ve všem poddala Hitlerovi, aby mu odevzdala Gdaňsk,
„koridor“ - území, kde žijí německé menšiny. (Cf. Journal 1933-1939, hraběte
Szembecka, Plon, Paříž, 1952, str. 499).
Když se to pak uskuteční, vidíme svatého otce, jak napomáhá
agresorovi, když se snaží o to, aby Paříž a Londýn potvrdily odříznutí velké
části jeho „drahého Polska“. (Cf.
Camille Cianfarra, ... str. 259, 260).
Těm, kteří by byli překvapeni takovým chováním vůči katolické
zemi, budeme citovat známý precedent: „Po
prvním rozdělení Polska v roce 1772, katastrofě, ve kterém jezuitské intriky
sehrály hlavní roli, vyjádřil papež Klement XIV. v dopise rakouské panovnici
Marii Terezii své uspokojení takto: »Napadení a rozdělení
Polska nebylo uskutečněno pouze z politických důvodů. Byly to zájmy náboženské
a nezbytné pro duchovní prospěch církve, aby vídeňský dvůr rozšířil své panství
nad Polskem co možná nejvíce.« “
Je vidět, že nejde o nic nového pod sluncem - zvláště ne ve
Vatikánu. V roce 1939 nebylo potřeba na tomto cynickém prohlášení měnit jediné
slovo, kromě „duchovního prospěchu církve“,
která tou dobou čítala několik milionů polských katolíků, kteří se připojili k
velké Říši. Tato skutečnost jednoduše vysvětluje úspornost papežské kondolence
v summi Pontificatus.
36.4 Československo
V Československu se Vatikánu dařilo ještě lépe. Vatikán poskytl
Hitlerovi jednoho ze svých vlastních prelátů, tajného jezuitského komořího,
který se měl stát hlavou tohoto satelitního říšského státu.
„Anschluss vyvolal v Evropě
veliký rozruch. Od nynějška hitlerovská hrozba visela na Československou
republikou a válka byla ve vzduchu. Ale zdálo se, že ve Vatikánu to nikoho
nezajímalo“.
Poslechněme si M. Francoise Charlese-Rouxe: „Uprostřed srpna jsem se pokoušel přesvědčit
papeže, že by měl promluvit ve prospěch míru - ovšemže spravedlivého míru ...
Moje první pokusy byly neúspěšné. Ale od začátku září 1938, kdy se mezinárodní
krize zhoršovala, jsem začal ve Vatikánu vnímat klidnou náladu, podivně
kontrastující s prudce se zhoršující situací.“ (F. Charles-Roux: Huit ans a
Vatican, str. 127, 128).
„Všechny mé pokusy,“
dodává bývalý francouzský velvyslanec, „dostávaly
od Pia XI. stejnou odpověď: »Bylo by to zbytečné, nepotřebné a nevhodné.«
Nemohl jsem pochopit, jak může tak zarputile zůstávat potichu.“ (F.
Charles-Roux: Huit ans a Vatican, str. 128).
A stejně tak záhadně mlčel Vatikán i v případě mladého
Československa. Mlčení mělo hlubší původ. L.H. Lehmann píše:
„Vatikán nebyl českému
národu příznivě nakloněn po všechna ta léta od roku 1415, kdy Jan Hus, upálený
pro kacířství, zdvihl ve svém lidu ducha odporu proti papežské svrchovanosti.
Nezničitelná touha českého národa po nezávislosti a po svobodě nebyla však
nikdy zlomena přes staletí útlaku a krveprolití, jež byla výsledkem nuceného
spojení s papežstvím.
Nedalo se proto očekávat, že
by Vatikán přál a pomáhal pokroku slibné mladé československé demokracie,
vytvořené po první světové válce. Páter Hlinka, vůdce vatikánské strany na
Slovensku, se pustil ihned zpočátku do práce na podkopávání základů nové
republiky a s pomocí svých Hlinkových gard usnadnil svému nástupci monsignoru
Josefu Tisovi odevzdání republiky v roce 1938 do Hitlerových rukou. Slovenský
lid neměl na vyhlášení nezávislého Slovenska, kterým Československá republika
byla oklestěna a Hitlerem pohlcena, ani nejmenší účasti. Byla to výhradně práce
vatikánských politiků a Hlinkových ozbrojených gard, které zaplavily zemi,
lámajíce s nacistickou krutostí všechny pokusy o odpor.“ (L.Lehmann: Vatican Policy in the
Second World War, str. 26).
Blížily se tedy události, které měly mlčení vysvětlit.
Především to byla anexe sudet k Říši, samozřejmě za podpory křesťanské sociální
strany. Tuto anexi potvrdila Mnichovská dohoda a Československá republika byla
rozdělena. Ale Hitler, který se rozhodl respektovat její územní integritu,
chtěl ve skutečnosti připojit české země nezávisle na Slovensku a vládnout nad
Slovenskem pomocí svého vlastního jezuitského vyslance.
Dosáhnout těchto cílů nebylo těžké, protože většina z hlavních
politických slovenských vůdců byli podle Waltera Hagena katoličtí duchovní (Cf.
Walter Hagen: Le Front secret; Les Iles d´Or, Paříž, 1950). a
mezi nimi jezuitský páter Hlinka, jezuita pod tajnou přísahou, který měl k
dispozici „stráž“ vycvičenou na zásadách nacistické S.A.
Podle katolického kanonického zákona je dáno, že žádný kněz
nesmí přijmout veřejnou funkci nebo politický mandát bez souhlasu svatého
stolce.
To potvrzuje a vysvětluje jezuita R. P. de Soras: „Jak by to mohlo být jinak? Už jsme to řekli:
kněz kvůli charakteru svého povolání, kvůli oficiálním funkcím, které vykonává
v rámci církve, kvůli sutaně, kterou nosí, je nucen jednat jako katolík,
přinejmenším tehdy, když se jedná o veřejnou činnost. Kde je kněz, tam je
církev.“ (R.P. de Soras: Action catholique et action temporelle; Spes, 1938,
str. 96).
V československém parlamentu tedy zasedli členové duchovenstva
se souhlasem Vatikánu. Navíc jeden z těchto knězů, jezuita Tiso, musel mít
souhlas svatého stolce, když ho samotný Führer postavil do čela Slovenského
státu. Později mu Führer udělil nejvyšší hitlerovská vyznamenání: Železný kříž a Černou orlici. I k tomu dával Vatikán souhlas stejně jako k udělení
titulu monsignora a postavení do funkce papežského komořího.
Jak se dalo tušit, 15. března 1939 připojil Hitler zbytek Čech
a Moravy a ustanovil Slovenskou republiku, kterou stvořil jedním tahem svého
pera, „pod svou ochranou“. Do čela
postavil jezuitu, monsignora Tisa, „který
snil o kombinaci katolicismu s nacismem. Byl to veliký cíl a byl snadno
realizovatelný, protože jej uznala německá i rakouská biskupství. Monsignor
Tiso prohlásil: »Katolicismus
a nacismus mají mnoho společného. Pracují ruku v ruce na obnově světa«.“
(Henriette
Feuillet: France Nouvelle, 25. června 1949).
To musel být také současně názor Vatikánu, protože - navzdory
„strašlivému“ encyklickému dopisu Mit
Brennender Sorge, nesmlouval nad vydáním souhlasu pro diktátorského kněze.
„V červnu 1940 oznámilo
rádio Vatikán: »Prohlášení
monsignora Tisa, vůdce slovenského státu, o tom že má v úmyslu vybudovat
Slovensko podle křesťanského plánu, má plný souhlas svatého stolce. Nová státní
organizace bude postavena na korporativním systému, který se ukázal tak
úspěšným v Portugalsku. ... Toto oznámení přicházející tak brzy po prohlášení
maršála Petaina, který chce obnovit Francii na křesťanských základech, je tudíž
dvojnásobně vítáno.« “ (Henriette Feuillet: France Nouvelle, 25.
června 1949 a L.H. Lehmann: Vatican Policy in the Second
World War; str. 26).
To bylo dva měsíce předtím, než s dalším plným souhlasem
„svatého“ stolce vyhlásil Göring na památný den založení tovaryšstva a na
den zasvěcený Panně Marii, na 15. srpen leteckou válku proti protestantské
Anglii s cílem Velkou Británii úplně pokořit a její města vybombardovat do
základů. Jak křesťanské od monsignora Göringa a jak ušlechtilé
a mírové od „svatého“ Říma!
Podobné „svaté“ kroky už v té době cítili i protestanti na
Slovensku:
„Tisův režim na Slovensku
postihoval zejména protestantskou církev této země, která zahrnovala pětinu
obyvatelstva. Monsignor Tiso se snažil snížit protestantský vliv na minimum a
dokonce ho úplně zlikvidovat a odstranit. ... Vlivní členové protestantské
církve byli posláni do koncentračních táborů.“ (Reforme, 17. srpna 1947).
Mohly se počítat za ty šťastné, když zvážíme vyhlášení pruského
jezuitského generála Wernze (1906 až 1915): „Církev může odsoudit kacíře k smrti, protože jakákoliv práva, která
mají, mají díky naší shovívavosti.“
36.5 Tiso
Nyní se podívejme, jak byl diktátorský prelát Tiso apoštolsky
zdvořilý vůči Židům: „V roce 1941 dorazil
do Osvětimi první kontingent Židů ze Slovenska a Hornoslezska. Hned od začátku
byli ti, kteří nemohli pracovat, posíláni do plynové komory, do místnosti v
budově, kde byly umístěny kremační pece.“ (Lord Russell z Liverpoolu: Sous
le signe de la croix gammes; L´Ami du livre, Ženeva, 1955, str. 217).
Kdo to napsal? Svědek, kterého nelze odmítnout. Lord Russell z
Liverpoolu, soudní poradce při soudech válečných zločinců.
Takže svatý stolec „nepůjčil“ jednoho ze svých prelátů
Hitlerovi jen tak nadarmo. Jezuitská hlava slovenského státu odváděla dobrou
práci a je pochopitelné, že rádio Vatikan nad ní vyjádřilo uspokojení. Tiso byl
prvním, kdo přispěl do Osvětimi! Jaká to čest pro tohoto „svatého“ muže a pro
celé tovaryšstvo!
„O spojení mezi
katolickou církví a nacismem nebylo v případě Hitlerova loutkového slovenského
státu nikdy pochyby. Podle zprávy Newyorských Times z Bratislavy dne 28. srpna
1940 prohlásil ministerský předseda Vojtěch Tuka veřejně, že »slovenský
vládní systém bude v budoucnosti kombinací německého nacismu a římského
katolicismu«.
Monsignore Tiso sám pak řekl, že »katolicismus a nacismus mají mnoho společného
a pracují ruku v ruce, aby reformovaly zemi«.
Bezohledný antisemitismus
byl jednou z prvních reforem. V interview s redaktorem německého týdeníku Neue
Ordnung dne 22. prosince 1941 Tiso prohlásil, že slovenský antisemitismus je
zdůvodněn »láskou
k našemu vlastnímu lidu« a je v zájmu nacismu. »Vše,
co podnikáme proti Židům,« pravil, »činíme z lásky k
našemu vlastnímu lidu. Láska k bližnímu a láska k vlasti se vyvinuly v plodný
boj proti nepřátelům nacismu.«.“
Tento památný výrok slovenského jezuity zaznamenalo mnoho historiků.
Tiso ho při různých příležitostech opakoval. I Feuillet píše: „Vše, co děláme proti Židům, děláme z lásky
ke svému národu. Láska k našim bližním a láska k naší zemi se rozrostla do
tohoto plodného boje proti nepřátelům nacismu.“ (Henriette Feuillet: France
Nouvelle; 25. června 1949).
„Už v roce 1941 se mohlo
Tisovo Slovensko chlubit tím, že je první zemí na světě, která je prosta Židů.
... Ze zvláštního pozdravu, který zaslal papež Pius XII. na Nový rok 1943
monsignoru Tisovi, je zřejmé, že Tiso a jeho nacistický loutkový stát zůstávali
i nadále v přízni Vatikánu. Tentýž monsignore Tiso, kněz-prezident Slovenského
státu, to také byl, který podepsal vyhlášení války své země Spojeným státům
severoamerickým.“ (L.Lehmann: Vatican Policy in the Second
World War, str. 26-27).
Skutečně mu na slávě nic nechybělo. Při osvobození byl tento
prelát předán Američany do Československa a v roce 1946 byl odsouzen k smrti
oběšením. Pak byl oběšen. Jeho smrt však byla podle jezuitských historiků „vítězná palma“ pro jezuitského „mučedníka“.
Další vysoký hodnostář římskokatolické církve v sousední zemi
mohl na sebe vztáhnout toto vyhlášení monsignora Tisa. Protože, jsou-li
základem slovenského „Božího města“
nenávist a pronásledování podle neochvějné církevní tradice, co potom lze říci
o jednoznačně katolickém státu Chorvatsku? To je výplodem kolaborace vraha
Paveliče a monsignora jezuity Stepinace, vojenského vikáře Ustašovců, za
asistence papežského legáta Marconea!
Kapitola 37
Příprava jezuitského pekla v
Jugoslávii
37.1 Přirovnání k Ustašovcům
S |
nad největší hněv generála
jezuitů Ledóchowského se projevil proti balkánskému pravoslaví. Teror v
Jugoslávii za NDH ve druhé světové válce není pouze věrný obraz jezuitské tváře,
ale přímo celého katolicismu vůbec. V masakrech Srbů se neúčastnila jenom
jezuitská vojska, ale i františkáni, dominikáni, jeptišky a mniši ostatních
řádů. Konali „dílo Boží“ tím, že na
tajný rozkaz Říma a generála Ledóchowského likvidovali svého největšího
církevního konkurenta, pravoslavnou církev.
Kdybychom hledali přirovnání ke zvěrstvům těchto řádových
sester a mnichů, převlečených do nacistických uniforem - Ustašovců, ke kterým
je jezuitští preláti Marconeus, Stepinac a Pavelič nabádali, ale také jim je
přímo nařizovali včetně ostatních šíleně fanatických kněží, těžko bychom v
dějinách našli něco podobného. Pro srovnání bychom se museli vrátit snad až do
doby dobývání Nového světa. Tam by se pravá tvář katolických pohlavárů dala
přirovnat k dobrodružným výpravám Cortese a jeho dravých mnichů nebo k
mořeplaveckým výpravám Vasco de Gamy do Indie a nebo k působení Jeroma Azavida
na Ceylonu v roce 1594. Jak se tito katoličtí „křesťané“ v cizích zemích
chovali?
Zarytý a ctižádostivý portugalský katolík Vasco de Gama se v
roce 1502 již podruhé dostal do Indie. Při první plavbě došlo k obchodnímu
střetu s Araby. De Gamovi se tehdy nepodařilo ovládnout arabské bohaté obchodní
cesty, a to si de Gama, který vždy usiloval o rozšíření náboženské nadvlády papeže,
vysvětloval jako urážku a potupu katolicismu. „Proto byla tato jeho druhá výprava částečně výpravou odvetnou. Jeho
flotila se skládala z 20 plavidel a většina z nich byla ozbrojena. Vezl s sebou
jak velký počet vojáků, tak i své duchovní a taktické poradce - kněží
římskokatolické církve“, kteří s ním podnikali výpravy do zámoří a
drancovali a likvidovali „ve jménu Božím“
vše, co jim jen trochu stálo v cestě. Jeho krutosti proto neznali mezí.
„Když se armáda
přibližovala k indickým břehům, narazila na loď plně obsazenou muslimskými
poutníky, vracejícími se z Mekky. Když si uvědomili svou bezmocnost tváří v
tvář tak hrozivé přesile Portugalců, předali Portugalcům odpovídající výkupné.
De Gama na to odpověděl tím, že jejich loď zapálil! S obdivuhodným úsilím,
které se rodí jen ze zoufalství, se poutníkům podařilo oheň uhasit, ale
bezcitného de Gamu to přimělo pouze k tomu, aby se vrátil a přikázal jejich loď
znovu podpálit. Historik D´Orsey zaznamenává, jak vyděšené matky zvedaly své
plačící děti a prosily de Gamu o smilování. Jejich pláč však pouze rozněcoval
kněze, kteří stáli okolo de Gamy a ujišťovali ho, že tato strašlivá scéna je
pouze předzvěstí jeho dalších úspěchů a velikých činů, které mají ještě přijít.“
(Portugalské
objevy, provincie a misie v Asii a Africe; str. 5).
„Jejich sadistické
předpovědi se brzy naplnily. De Gama pokračoval do Calicutu a po těžkém
bombardování města tam vyslal razii, která dala zděšeným obyvatelům lekci »brutality,
jakou je těžké popsat«.“ (Encyclopedia Britannica; 1953, heslo de
Gama).
„Jerome Azavido, voják,
který neproslul svým hrdinstvím jako spíše svou krutostí, byl vyslán v roce
1594 na Ceylon, aby tam pomstil nepravosti páchané na jeho krajanech... Na
vrcholu svého úspěchu tam nechával stínat matky poté, co je přinutil, aby
vhodily svá nemluvňata mezi mlýnské kameny. ... Vojákům nařizoval nabodávat
děti na kopí ... Přichystal vojsku podívanou, když nechal mnoho mužů shodit z
mostu v Malwane, aby je sežrali krokodýli. A tyto stvůry si na svou potravu
zvykly natolik, že na zapísknutí zvedaly hlavu nad vodu!“ (Ceylon;
sv. 2, str. 33; H. H. Meyers: The Inquisitive Christians, str. 16, 17, 21).
A z tohoto lůna sadismu, tyranie, brutality, krvežíznivosti,
milování teroru a mučení vzešel a ještě více se v těchto vlastnostech rozvíjel
jezuitský řád, a to bez ohledu na dobu, ve které žil. Není proto divu, že i v
dnešní době jsme svědky podobných strašlivých scén.
Vždyť to, co chorvatští jezuitští „vrahové ve jménu Božím“, jak je správně přezdívá M. Herve Lauriere,
prováděli více než čtyři roky, přesahuje veškeré představy. Ani v oficiálních
kronikách římské církve, i když jsou na podobný materiál velmi bohaté, se
nenalézá nic tak ukrutného, jako to, co se dělo v Chorvatsku. V Evropě to nemá
žádný ekvivalent.
Nenávist „svatého“ stolce vůči Srbům a jejich pravoslaví je
nekonečná. Proto s radostí vítal (stejně jako při Bartolomějské noci) vstup
jezuitských tyranů pod fašistickou vlajkou do Jugoslávského království, aby
ihned vytvořili balkánskou baštu katolicismu. Je třeba ještě něco dodávat k
tomu, že důvěrným přítelem krvežíznivého Antona Paveliče byl mimo jiných
jezuitů i jezuita monsignor Stepinac?
37.2 Paveličovi teroristé
Chorvatská teroristická organizace Ustašovců vedená Paveličem již na sebe upozornila francouzský lid
úkladnou vraždou v roce 1934, kdy v Marseille zavraždila jugoslávského krále
Alexandra I. a francouzského ministra zahraničních věcí Louise Barthoua.
„Alexandrova smrt měla
pro budoucnost Jugoslávie nesmírně nešťastné důsledky. Král se velmi zásadně
stavěl proti Hitlerovi. Ve skutečnosti se vydal na svou osudnou cestu do
Francie především proto, aby Francii varoval před nebezpečím, které předvídal z
této strany.“ (Ruth Mitchell: Srbové si zvolili válku, str. 246).
„Protože Mussoliniho
vláda byla očividně zatažena do tohoto zločinu“ (F. Charles-Roux: Huit ans a
Vatican, str. 132), francouzská vláda požadovala vydání Paveliče, který
našel v Itálii azyl. Vůdce Mussolini pečlivě dbal na to, aby k tomuto vydání
nedošlo a soudní dvůr v Aix-en-Provence musel nad hlavou Ustašovců vynést
rozsudek smrti za jeho nepřítomnosti.
Vůdce teroristů, kterého si Mussolini najal, „pracoval“ na
rozšíření Itálie směrem na jadranské pobřeží. Jugoslávie byla zaprodána
Německu.
„...Bratranec (krále
Alexandra I.), princ Pavel, který byl
jmenován regentem dvanáctiletého korunního prince Petra, začal okamžitě
obsazovat úřady proněmecky orientovanými lidmi. Potom vypracoval obchodní
smlouvy s Německem, které, jak prohlásil, posílí rozvoj Jugoslávie, ale které
přivedly zemi jenom do komerčního vazalství Německu.
Chorvaté sledující
narůstající moc Německa se rozhodli obchodovat s Hitlerem. Bylo dosaženo
tajných dohod a Chorvatští politici pochopili, že Německo je bude podporovat.
Poté, co Hitler anektoval v roce 1939 Československo se Dr. Machek, vůdce
Chorvatské rolnické strany, rozhodl, že nadešel čas, aby podnikl první krok
směrem k nezávislosti. Požadoval naprostou vnitřní autonomii pro Chorvatsko »v
rámci hranic Jugoslávského státu«. Žádost podal princ Pavel za podpory mnoha srbských
živlů, kteří otevřeně a přímo byli unaveni z notorické Chorvatské agitace a
podvratné činnosti. 25. března 1941 podepsala Jugoslávie po cíleném nátlaku Dr.
Machka, vicepremiéra Jugoslávie, Vídeňský pakt. Tím dala Jugoslávie souhlas ke
spolupráci s Německem.
Ačkoli bylo v paktu obsaženo
ustanovení, podle kterého neměla německá vojska možnost přechodu přes
jugoslávské území, bylo to samozřejmě čistě pokrytecké, protože Německu se
jednalo především o právo dostat se přes Jugoslávii do Řecka. Jak je dnes
známo, tajné skuliny ve Vídeňském paktu to a ještě další ústupky Němcům
umožnily.
Je jisté, že asi 90%
Chorvatů bylo silně proněmecky orientovaných, zatímco 90% Srbů se orientovalo
ostře proti Německu. Vídeňský pakt znamenal veliký šok pro většinu Srbů, kteří
si dosud neuvědomili, že Jugoslávie už tak dalece pokročila směrem k Ose.
Srbové vystoupili dva dny po
podepsání Vídeňského paktu - 27. března 1941. Srbský generál Simovič za pomoci
téměř všech politických vůdců Srbska zorganizoval státní převrat, přinutil
proněmecké ministry k rezignaci, regenta - prince Pavla - poslal do exilu a
mladého krále Petra dosadil na trůn. Byla to odveta za vyhlášení války na Ose.
Z pohledu zdravého rozumu to byl sebevražedný krok. Srbové však byli
rozhodnuti, že se Němcům nepodrobí, ale že budou raději obětovat své životy i
vše, co mají, než aby ztratili svobodu, kterou získali po staletích urputného
zápasu. 27. března začali Srbové zoufale zbrojit. Na mobilizaci potřebovali 15
dnů a potom by byli 12. dubna připraveni. Německo si to velmi dobře
uvědomovalo, a proto napadlo Jugoslávii 6. dubna 1941.
10. dubna vpochodovala
německá vojska do Záhřebu v Chorvatsku a byla vítána divokým a nadšeným jásotem
lidu, který před pouhými 23 lety stejným způsobem přijímal své srbské »bratry«
a »osvoboditele«.
Dr. Machek, který organizoval intriky s Německem, vydával v rádiu rozkazy všem
svým následovníkům, aby spolupracovali s Osou.“ (Ruth Mitchell: Srbové si zvolili
válku, str. 246-247).
3. dubna, tři dny předtím,
než Německo vyhlásilo válku Jugoslávii odletěl chorvatský úředník jugoslávské
armády, plukovník Kren, do Grazu a předal nacistům válečné plány srbské armády
a mapy pečlivě ukrytých srbských přistávacích ploch v horách, kterých měly
využívat jugoslávské letecké síly. Výsledkem bylo, že Bělehrad, i když byl
prohlášen za »otevřené
město«,
byl 6. dubna bombardován a všechny srbské přistávací plochy byly zničeny.
Chorvatští spisovatelé často
a s pýchou popisují pomoc, kterou Chorvaté poskytovali německým armádám při
jejich útoku na Srby. Uvádíme zde jeden typický příklad z chorvatských novin
Nova Hrvatska (Nové Chorvatsko), z vánočního vydání z roku 1942. Článek nese
titul: Chorvatský voják v současné válce (... následuje dlouhý článek plný chvály na
Chorvaty).
Skutečnost, že se Chorvaté
tak horlivě stali nástrojem cizí mocnosti dokazuje, že národy, které jsou tolik
odlišné svou politickou zkušeností, charakterem a cíli nesmějí už nikdy být tak
úzce svázány dohromady. Cena, kterou museli Srbové prostřednictvím kainovské
zrady Chorvatů zaplatit za sen o velkém jihoslovanském státě byla obrovská.
Žádný Srb ani jakýkoli jiný národ by už nikdy nechtěl takovou cenu podruhé
zaplatit. Chorvatská zrada nebyla pouze pomocí Německu a zároveň smrtelnou
ranou Srbům, ale také obrovským neštěstím Spojených národů. Jenom zázrakem
bojovné tradice trvající celá staletí, věrností jejich srdcí a vojenskou
brilancí svého vůdce obrátili Srbové vojenskou porážku na jaře 1941 v odpor,
který Němci navzdory veškeré síle a lstivosti nebyli schopni nikdy rozbít.
Ale od Chorvatů se měli
dočkat ještě něčeho horšího.“ (Ruth Mitchell: Srbové si zvolili válku,
str. 247-250).
37.3 Vytvoření chorvatského státu
„6. dubna 1941 dal Führer
povel k překročení bulharsko-řeckých hranic a k pochodu do Srbska ze západu,
severu a východu. Tomuto pochodu předcházelo strašlivé bombardování nic
netušícího Bělehradu. Němci z Bulharska se spojili s Italy, táhnoucími z
Albánie a tím vzali Jugoslávcům možnost spojit se nebo přejít do Řecka. ...
armáda ve 12 dnech zdolala nepřipravenou jugoslávskou armádu. Dne 13. dubna
padl Bělehrad. Byl zřízen nový chorvatský stát pod vedením emigranta Ante
Paveliče, spoluosnovatele atentátu na krále Alexandra; jeho králem měl být
italský princ. Itálie zabrala i většinu dalmatského pobřeží a Černé Hory.“ (Otakar
Dorazil: Světové dějiny v kostce; Jeva, 1995, str. 374).
Když tedy v dubnu 1941 Hitler s Mussolinim obsadili a rozdělili
Jugoslávii, byl předstíraný chorvatský vlastenec Dr. Pavelič postaven po
příjezdu se svými ustašovci do čela satelitního státu, který Němci vytvořili
pod Paveličovým názvem Nezávislý stát
Chorvatsko (NDH), jako „navždycky
nezávislého na jugoslávském království“ (Ruth Mitchell: Srbové si zvolili
válku, str. str. 247).
18. května téhož roku nabídl Pavelič v Římě korunu státu
vévodovi ze Spolete, který přijal jméno Tomislav
II. Je samozřejmé, že si dal dobrý pozor, aby nikdy nevkročil na krví
potřísněnou půdu svého pseudokrálovství. „Za
svoji »nezávislost«
Chorvatsko platilo částečně tím, že muselo bojovat na straně Německa, ale nejen
proti Rusku, ale zejména proti Srbům.“ (Ruth Mitchell: Srbové si zvolili válku,
str. str. 247).
„Téhož dne Pius XII.
přijal na soukromé audienci Paveliče a »jeho přátele«.
Jedním z nich byl monsignor Salis-Sewis, vikář-generál monsignora Stepinace,
záhřebského jezuitského arcibiskupa.
Svatý stolec se tedy nebál
potřást si rukou s odsouzeným vrahem, který byl odsouzen za své nepřítomnosti
pro vraždu krále Alexandra I. a Louise Barthoua. Nebál se setkat s vůdcem
teroristů, který měl na svém svědomí ty nejstrašlivější zločiny! 18. května
1941, kdy Pius XII. radostně vítal Paveliče a jeho zabijácký gang, dosahoval
masakr ortodoxních, řeckokatolických Chorvatů ve skutečnosti už svého vrcholu,
současně s tím probíhalo nucené přestupovaní k římskému katolicismu.“ (Cf. Herve Lauriere: Vrahové ve
jménu Božím; Ed. Dufour, Paříž 1951, str. 40).
Mnozí kněží zde dostali za odměnu zvláštní vyznamenání a medaile.
37.4 Srbové a Chorvati v minulosti
Jaký byl stav národní snášenlivosti mezi Srby a Chorvaty, než
přišli Habsburkové a než zesílil katolicismus v Jugoslávii?
„Po celou dobu, až do
velké vnitřní krize, která propukla v habsburské monarchii, byly vztahy mezi
ortodoxními Srby a katolickými Chorvaty většinou tolerantní a korektní. Mluvili
stejným jazykem, dokonce se spolu dělili o stejné kostely se dvěma oltáři, což
si zachovali až do 19. století. Proto tím hlavním a nejvýznačnějším rozdílem
mezi nimi bylo jejich sociální postavení. Pokud někdy došlo ke sporům, nikdy
neměly etnický charakter. Avšak v době, kdy začal sílit katolicismus a Turci se
v 17. a 18. století začali stahovat směrem k jihovýchodu, začalo poprvé
docházet k projevům nesnášenlivosti.
První spory mezi Srby a
Chorvaty nastaly až nárůstem a upevňováním katolické církve v těchto oblastech.
Její drzé úsilí při obracení Srbů na katolickou víru pak daly podnět k výbuchu
bouřlivého sjednocování (obracení Srbů
na katolickou víru). Proti své svobodné vůli byli Srbové nuceni přijímat římsko
katolické náboženské obřady. Část Srbů v Krajině a zejména v severní Dalmácii a
v pobřežní oblasti postupně ztratila svůj etnický charakter a splynula s
chorvatským (katolickým) prostředím. Ti Srbové, kteří se nezřekli své ortodoxní
víry, ale i ti, kteří se sice obrátili, ale ponechali si své etnické, srbské
vědomí, začali být pronásledováni.
To začalo být zdůrazňováno
úměrně k sílícímu chorvatskému etnickému vědomí ve druhé polovině 19. století a
za podmínek oslabování Rakousko-Uherské monarchie a odchodu Turků z Balkánu,
což Srby v Krajině prakticky zbavilo jejich role evropského ochranného štítu.
Kromě tohoto nepříznivého
vývoje historických okolností si Srbové ve vojenské Krajině zachovali svou
spojitou etnickou entitu. Historické události jim napomohly v roce 1918 po pádu
Rakousko-Uherské říše, kdy byla vytvořena první Jugoslávie, kde byl Srbové
velikým přínosem během balkánských osvobozeneckých válek, vyhoštění Turků z
Balkánu a při vítězství v první světové válce.
V této první Jugoslávii však
trval svár mezi Srby a Chorvaty, který postupně nabýval na síle, a to zejména s
příchodem Hitlera k moci v Německu v roce 1933 a při atentátu na krále
Alexandra Karadjordjevice v roce 1934. Těsně před druhou světovou válkou
vyústily spory mezi Srby a Chorvaty za vnějšího tlaku z Německa ve vytvoření
Banoviny Chorvatska.
Po pádu Německa a Itálie a
rozštěpení první Jugoslávie v roce 1941 byl na území Banoviny Chorvatska za
podpory nacistického Německa a fašistické Itálie vytvořen Nezávislý stát
Chorvatsko. Jednalo se zde o loutkový stát, smíšený z ustašovců a fašistů,
který zahrnoval také oblast Srbské (vojenské) Krajiny. Tou dobou začaly první
masové genocidy Srbů a hromadný odchod srbského národa do Srbska.
V základní ustašovské
ideologii NDH měl klíčové postavení program vyhubení Srbů, Židů a Rómů a
vytvoření etnicky »čistého« státu Chorvatska. ...“ (Jugoslávský Bulletin, srpen
1995).
Jak vysvětluje spisovatel Walter Hagen, jednalo se jim o
likvidaci srbské menšiny jugoslávského obyvatelstva. Ale ve skutečnosti
nenávist jezuitských netvorů pocítili na sobě i Židé a všichni protestanti bez
rozdílu.
Papež sám odsoudil ruské ortodoxní věřící jako kacíře, nazval
je Srby a určil je všechny ke smrti. V knize Godfathers je zdokladováno, že Vatikán vytvořil komunistickou
stranu právě proto, aby se zbavil jednoho ze svých největších nepřátel, ruské
ortodoxní církve. Komunisté však papeže podvedli a odmítli zlikvidovat členy
ruské ortodoxní církve. Papež Pius XII. tedy nakonec musel vytvořit novou
mašinérii, fašismus, který by vykonal to, co se nepodařilo udělat skrze
komunisty - vyvraždit všechny členy ortodoxní církve a jejich duchovní.
Současný chorvatský tisk píše: »Jedinou
Paveličovou chybou bylo, že dovolil, aby zmizel tehdejší Chorvatský stát«,
řekl dominikánský kněz Vjekoslav Lasic (Novi
List, 30. prosince 1996) od oltáře kostela Zraněného Ježíše v samotném
centru Záhřebu na Jelacicově náměstí 1. Z toho tedy vyplývá:
Není »chybou«,
že Pavelič 10 let v emigraci pod fašistickou záštitou připravoval své
ustašovce, aby se »jen co zazní rozkaz«, chopili moci
a řídili se heslem, kterého byly plné úvodníky časopisu Ustaša (ustaša znamená Chorvatsky povstání) a pod které se podepsal Poglavnik
(Vůdce). ...Ustašovec nepřestane zabíjet, protože až bude vydán rozkaz prolévat
krev, potečou potoky krve... proto každý ustašovec čeká na rozkaz napadnout
nepřítele, vraždit a ničit... nejdůležitějšími faktory budou horlivost, zbraně,
bomby a ostré nože Chorvatských ustašovců, kteří od zdravého Chorvatského jádra
odříznou všechno, co je zkažené, a očistí je... a potom ať se svět podívá na
pobité a spálené mrtvoly zrádců... NŮŽ, STŘELNÁ ZBRAŇ, BOMBA A VÝBUŠNINY, to
jsou naše modly... Ale ustašovec i kapičku krve změní na krvavé řeky, protože
krev nepřátel bude proudit v řekách a bomby rozpráší jejich kosti jako prach.
To je správné pro osvobození domoviny a Chorvatského lidu. Pro ustanovení
Chorvatské národní svobody a nezávislého Chorvatského státu jsou všechny
prostředky posvěceny, dokonce i ty nejhroznější, protože veliký a posvátný cíl
posvěcuje všechny, a to dokonce i ty prostředky nejstrašlivější ... Zavražděni
by měli být ti, kteří pijí krev Chorvatskému národu, aby se už mezi Chorvaty
nikdy znovu neobjevilo jejich zlo (viz
měsíčník Ustaša z února, července, října a listopadu 1932).
O něco později položila Nacela
Ustaskog Pokreta (Zásady ustašovského hnutí) z roku 1934 základy budoucím
rasistickým zákonům a fašistické státní organizaci, která byla živená
fašistickým totalitním systémem.
Z toho také vyplývá, že není
»chybou«,
že Pavelič bezodkladně v prvním měsíci své vlády vyhodil Dido Kvaternika, Mijo
Babice a Makse Luburice, aby se mohl pustit do uskutečňování svých záměrů tím,
že v Gudovaci poblíž Bjelovaru dal zastřelit 196 Srbů (27. dubna 1941), v
Blagaji poblíž Gliny uspořádal hromadné vyvražďování asi 400 Srbů (8. a 9.
května 1941), v Prekope u Gliny se konala masová vražda 260 Srbů, Židů a
Chorvatských komunistů (12. května 1941) a stejným způsobem pokračoval ještě s
větší intenzitou na mnoha známých i neznámých bitevních polích po celé
Hercegovině, Dalmatinské Zagoře, Lice, Kordunu a Baniji.
Potom založil 26
koncentračních táborů v Chorvatsku a Bosně, ve kterých byli na základě
rasistických zákonů soustředěni všichni Chorvatští a bosenští Romové. V těchto
táborech jako rukojmí nebo jako oběti vojenských soudů zahynulo také asi 26 000
Židů a desetitisíce Srbů, stejně jako i několik tisíc »nevyhovujících«
Chorvatů.“ (Slavko
Goldstein: Pokojné vyvražďování; Feral Tribune, Split, Chorvatsko, 13. ledna
1997).
37.5 Jezuitská přísaha v NDH
Tento počátek Paveličovy ustašovské vlády nebylo nic jiného,
než uskutečňování tajné jezuitské přísahy, které dala země náhlou zákonnou
svobodu a ve které se mimo jiné hovoří: „...
a budu tyto odpadlíky věšet, upalovat, ničit ohněm a pohřbívat zaživa, vařit,
likvidovat, stahovat kůži, škrtit, párat jim břicha a těhotným ženám párat
lůna, zabíjet jejich nemluvňata tím, že je budu vrhat hlavou proti zdi, abych
je roztříštil o zeď za tím účelem, abych zničil navěky toto zlořečené
pokolení...V případě, že to nebudu moci dělat otevřeně, pak to udělám tajně...
To byl přesně vymezený program jezuitských, františkánských, dominikánských a
ostatních mnišských katů z řad mužů i žen, kteří buď vstoupili do jezuitského
řádu nebo s ním sympatizovali a pomáhali mu.
10. dubna 1941 bylo vyhlášeno NDH a již tehdy byl pod záštitou
hitlerovské armády vypracován plán na „definitivní
vyřešení srbské otázky.“ Oficiální Chorvaté, ministři a funkcionáři se
veřejně hlásili k tomu, že se Chorvatsko rozhodlo ze svého území odstranit
všechny ty, kteří se nenarodili jako Chorvati. Vůdce NDH, Ante Pavelič, doktor
medicíny (!), jehož slovo bylo zákonem, 4. dubna 1941 řekl: „Veškerý plevel, který zasadila ruka
nenáviděného nepřítele, bude z nezávislého NDH vykořeněn.“
Milovan Zanjic, jeden z ustašovských zákonodárců řekl na
shromáždění v Nové Gradisce 30. května 1941: „Toto musí být země Chorvatů a nikoho jiného a my jako ustašovci
použijeme jakýchkoliv metod, abychom tuto zemi učinili skutečně chorvatskou a
očistili ji od Srbů.“
Jezuita D. Juricevič, šéf náboženského oddělení vlády NDH ve
svém kázání ve vesnici Staza blízko Sunji uvedl: „V této zemi nemůže žít nikdo jiný, než Chorvaté a každý, kdo odmítne
obrátit se na naši víru, uvidí, co se s ním stane. Dnes není hříchem zabít i
sedmileté dítě, pokud je toto dítě překážkou našemu ustašovskému hnutí.
Nemyslete si, že člověk v kněžském rouchu nemůže vzít do rukou samopal a
sprovodit ze světa. Všechno musí sprovodit, a to dokonce i v kolébce, všechno,
co je proti ustašovskému státu a jeho autoritě.“
Podobné projevy v Banja Luka, Priedoru, Sanskim Mostu, Kotor
Varosu, Prnjavoru, Bosanske Gradisce, Kozarace a na dalších místech měl další
jezuitský kněz Viktor Gutič, kde mimo jiné řekl: „Všechna srbská verbež starší patnácti let bude zlikvidována a mladší děti
umístíme do klášterů a uděláme z nich dobré katolíky.“ Ve svých kázáních
vyzýval k deportacím Srbů bez soucitů k ženám i dětem. (Jugoslávský Buletin, 1995).
„Františkán Ante Klarič,
který se stal prvním ustašovským komisařem a organizátorem ustašovské milice
ostře káral své katolické ovečky během kázání v roce 1941: »Jste
už staré ženy ... a ještě jste nezabily ani jediného Srba. Nemáme zbraně a
nože. Ale měli bychom je stínat kosou a srpem. Takto můžete sekat hrdla Srbů
vždy, když je uvidíte«.“ (H. H. Meyers: The Inquisitive Christians,
str. 98).
Dr. Mile Budak, ministr náboženských věcí a vzdělávání a jeden
z nejvlivnějších lidí z Paveličových lidí prohlásil 8. července 1941 ve
Vukovaru: „Některé Srby zabijeme, jiné
deportujeme a zbytek převedeme na katolickou víru a takto z nich uděláme
Chorvaty.“ A přesně tutéž ideu hlásal 22. července 1941 v Gospiči. Tím
perfektně definoval svoji práci: „zabijeme“,
„deportujeme“, „zbytek dostane nařízení přestoupit na římskokatolické náboženství.“
(L´Ordre
de Paris; 8. února 1947).
A zanedlouho nato tyto tři skupiny dokonce přímo rozdělil na
tři stejné díly a prohlásil, že jedna třetina bude usmrcena, jedna třetina
deportována do koncentračních táborů a zbylá třetina přinucena přestoupit na
katolickou víru.
37.6
Papežovi oblíbenci
Tento program byl naplněn do posledního písmene. Když potom
osvobození Balkánu ukončilo tuto tragédii, bylo již deportováno více než 300
000 Srbů a Židů a přes milion jich byla vyvražděno a umučeno. Nejnižší odhad
vojenského soudu po skončení války činil 750 000 usmrcených Srbů, nejméně 60
000 Židů a 35 000 Rómů. Ale „tímto
způsobem římskokatolická církev rozmnožila své stádo jen o 240 000 ortodoxních
věřících, kteří se však rychle navrátili k náboženství svých předků, jakmile
jim byla zajištěna svoboda.
Jaké hrůzy však dopadly na
tuto nešťastnou zemi, aby Řím dosáhl tohoto absurdního výsledku! V knize Vrahové ve jménu Božím se můžeme dočíst
o příšerném mučení, kterým tito »praktičtí katoličtí křesťané«
týrali své ubohé oběti.“
Masakry a „přestupování“ na katolickou víru se konaly až do
osvobození a náklonnost svatého otce k vrahům se nikdy nezměnila. V chorvatském
katolickém tisku z té doby si můžeme přečíst o tom, jaké komplimenty si
vyměňovali Pius XII. s Paveličem, pohlavárem, kterému monsignor Dr. Sarič,
sarajevský jezuitský arcibiskup a ve volném čase básník, věnoval verše naplněné
strhujícím obdivem.
Tento jezuita také v jednom z katolických týdeníků té doby
napsal: „Ortodoxní církev v Jugoslávii je
hrozbou pro katolickou církev. Vítězství velkého Srbska by znamenalo zničení
katolického Chorvatska a znamenalo by to i zničení věrného františkánského řádu
v Bulharsku. Nastal by konec převádění bulharských albigenských Pavlovců na
správnou, katolickou víru. Tím by nastala zvláštní hrozba v bulharské oblasti,
křesťané by zde začali světit sobotu, a nikoli katolickou neděli, a toto
nebezpečí by se rozrostlo až k nám.“ V tisku i ve veřejných projevech
hlásal, že Ustašovci jsou lidé, kteří kráčejí ruku v ruce s Kristem.
Sarič veřejně nacismus vítal a zval tento systém do Chorvatska,
veřejně psal, aby se nacistické hnutí následovalo.
V jiném katolickém týdeníku z roku 1941 také doslova napsal: „Bůh hovořil k ortodoxnímu papežovi
prostřednictvím kázání a skrze katechismus, skrze křesťanský tisk a skrze
misijní dílo a skrze hrdinské příklady našich svatých. Ale nikdo neslyšel, a
tak se Bůh rozhodl, že použije jiné metody. Připraví úplně nové misie, evropské
misie, světové misie. Tyto misie nebudou vedeny kněžími, ale generály, kteří
budou vedeny Hitlerem. Tato nová kázání pak budou slyšena za pomocí kanónů,
kulometů a bombardérů a jazyk těchto kázání bude mezinárodní.“ Nikdo nemohl
v té době říci, že tomu nerozumí, protože všichni v první světové válce poznali
co je to smrt, zranění, bolesti, nemoci, hlad, strach, otroctví, chudoba,
utrpení a bída.
Ale pro katolické věřící ovečky to zatím byla jen přehlídka
dobrého chování a způsobů: monsignor Stepinac se stává členem ustašovského
parlamentu spolu s dalšími katolickými duchovními, jako byl monsignor Aksamovic
a jezuité Irgolis, Lonacir, Pavunic, Mikan, Polic, Severovic, Sipic, Skrinjar,
Vucetic. Nosí ustašovská vyznamení a řády, zúčastňuje se všech důležitých
ustašovských oficiálních manifestací, na kterých má dokonce i projevy. ... „Můžeme se tedy divit úctě, jakou monsignoru
Stepinaci prokazuje satelitní stát říše Chorvatsko? A nebo chválám, které na
něj pěje ustašovský tisk? Žel je zřejmé, že bez podpory monsignora Stepinace z
hlediska náboženského a politického by Anton Pavelič nedosáhl takového rozsahu
kolaborace katolických Chorvatů.“ (Le Monde, 27. května 1953).
Chceme-li plně pochopit jak probíhala tato kolaborace, musíme
si přečíst chorvatský, katolický tisk: Katolicki
Tiednik, Katolicki List, Hrvatski narod a mnoho dalších publikací,
které se předháněly ve vychvalování vražedného pohlavára potřísněného krví.
Pius XII. byl velmi potěšen tím, že Pavelič se projevuje jako „praktický katolík“. Nejvyšší ocenění
vládnoucího papeže zahrnovalo také jeho komplice.
Noviny Osservatore Romano
nás informují o tom, že 22. července 1941 přijal papež sto členů chorvatské
bezpečnostní policie vedené vůdcem záhřebské policie, Eugenem
Kvaternikem-Didem. Tuto skupinu chorvatské SS, tuto špičku katů a sadistických
mučitelů, kteří působili v koncentračních táborech, přivedl před svatého otce
člověk, který páchal zločiny tak ohavné, že jeho vlastní matka ze zoufalství
nad jeho činy spáchala sebevraždu!
Náklonnost jeho svatosti Pia XII. lze snadno vysvětlit katolickou
misionářskou horlivostí těchto vrahů. Další „praktický katolík“, ministr náboženských věcí, Mili Budak,
duchovní, vyhlásil v srpnu 1941 v Karlovaci: „Ustašovské hnutí je založeno na náboženství. Veškerá naše činnost
spočívá na naší věrnosti k náboženství a katolické církvi.“ (Cf.
Herve Lauriere: Vrahové ve jménu Božím; Ed. Dufour, Paříž, 1951, str. 97).
Razil myšlenku, že Chorvatsko je a bude navždy výhradně jako
římskokatolický, náboženský stát, plně se ztotožňoval s myšlenkami Sariče a
propagoval je i jako svoji vládní politiku.
Je to až neuvěřitelné, ale žádná z mocností se proti těmto
výrokům neozvala v takové míře, aby těmto fanatickým hrůzostrašným zvěstím byl
učiněn konec. Je to však pochopitelné, když si povšimneme chování a reakcí
tehdejšího papeže na dění v Evropě při začátku druhé světové války. „Svaté křížové tažení Evropou“ jak
nazýval Vatikán válečný stav, mělo být ve skutečnosti potrestáním komunismu,
který nesplnil své poslání vyhladit ortodoxní řeckokatolické věřící a
protestanty po celém území Sovětského Svazu a na Balkáně.
37.7 Genocida Srbů
V historii lidstva lze sotva nalézt příšery srovnatelné s
ustašovci, domorodými Chorvatskými fašisty. Stalo se to teprve před padesáti
lety. Bosenské hory i hory srbské Krajiny stále ještě v echu odrážejí výkřiky
stovek tisíců nevinných obětí. Byly zmasakrovány těmi nejpříšernějšími způsoby
jen proto, že byli Srby, Židy nebo Rómy. Zatímco o apokalyptickém utrpení
židovského národa se během dlouhých válečných let jen šeptalo, masakr Srbů v
Chorvatsku nabyl takových rozměrů, že nebylo možné ho skrýt.
Jak říká Edmond Paris již v úvodních větách ke své knize Genocida
v satelitním Chorvatsku (Vydáno
The American Institute for Balkan Affairs, 1961):
„Největší genocida v
průběhu druhé světové války, vzhledem k obyvatelstvu národa, se nekonala v
nacistickém Německu, ale v nacisty vytvořeném loutkovém státě Chorvatsku. Tam
zahynulo v gigantickém holokaustu během let 1941 až 1945 asi k 750 000 Srbů, 60
000 Židů (z celkového množství 85 000 včetně židovských emigrantů z
Německa, Rakouska, Polska a Československa /7 500 jich stačilo uprchnout/) a 26 000 Rómů - mužů, žen a dětí... Rozsah a bestialita těchto zvěrstev nám jen
sotva umožní uvěřit, že taková věc se mohla stát v údajně civilizované části světa.
A přesto i tato kniha se může pokusit vyprávět jenom malou část tohoto příběhu.“
Přibližně 300 stran této knihy se tohoto tématu dotýká pouze
povrchně, neboť dnes už není možné všechno pro rozsáhlost vystihnout.
Ohavnost samotného zločinu je jistě také vysvětlením, proč se o
Chorvatském vyvražďování Srbů dozvěděla americká veřejnost už v roce 1942. ...
V níže uvedeném textu se autor zmiňuje o tom, že bylo vyvražděno asi 300 000
Srbů. To je závratné číslo, když si uvědomíme, že se týká roku 1942 - tedy
pouze jednoho roku poté, co se ustašovci ujali moci (ve které je dnes
Chorvatsko a Bosna)! Tuto šokující pravdu, která je tak lehce a tak záměrně
opomíjena v každodenních médiích, je možné si snadno ověřit v jakékoli větší
encyklopedii.
Celá desetiletí bylo v Encyclopedii Britannice v souvislosti s
druhou světovou válku v Jugoslávii uvedeno: „... v Bosně... začali Chorvatští fašisté vyvražďovat Srby, které ve všech
análech z druhé světové války předčilo svou zběsilostí pouze masové vyhlazování
polských Židů.“ Tuto větu je možné nalézt ve vydáních této encyklopedie z
let 1971 až 1986. Pak věta zmizela.
Encyklopedie Holokaustu, která je tratolištěm krve, si stále
ještě ponechává pro ustašovce ta nejostřejší slova. O vyvražďování Srbů se v ní
říká (Svazek 1, Chorvatsko, str. 323):
„Ustašovský režim v
Chorvatsku a zejména tento směr... vyhladit a ožebračit Srby byl jednou z
nejděsivějších epizod druhé světové války. Ustašovci používali vražedné metody,
který byly neobyčejně primitivní a sadistické: tisíce lidí bylo vrháno z
vrcholků hor, jiní byli ubiti až ke smrti nebo je sťali. Celé vesnice byly
vypáleny, ženy znásilněny, lidé byli uprostřed zimy posíláni na pochody smrti a
ostatní zemřeli hladem...“
Na chvíli však opusťme židovské autory, kteří se usilovně
snažili popsat tento děs. Podívejme se na jinou skupinu šokovaných
pozorovatelů: (Worldmark Encyclopedia of
Nations, vydání z r. 1995, Evropa, Chorvatsko, str. 91): „Ohavnost ustašovského chování šokovala
dokonce i svědomí NĚMECKÝCH VELITELŮ.“
37.8 Titovo mlčení o genocidě Srbů
Válečné dokumenty mohou být nyní vytaženy na denní světlo. Dnes
Srbové a Jugoslávci ukončují padesátileté období mlčení, které si vyžádal a
vynutil Tito, o protisrbské genocidě ve druhé světové válce. Projekt, jehož
cílem je zaznamenat Genocidu proti Srbům,
1991/92, začala slečna Bojana Isakovicová a plně se týká o období 1941 -
1945. Projekt se v současné době soustřeďuje na hromadné zveřejňování
dokumentů, fotografií a artefaktů a stal se tragickým osudným okamžikem pro
odhalené chorvatské a bosenské Srby, kteří přinášejí fotografie nebo zprávy o
chybějících rodinných příslušnících do Muzea aplikovaného umění v Bělehradě.
Proč si J. B. Tito vynutil padesátileté mlčení o srbské
genocidě? Odpověď je více než jednoduchá. Věděl o provázanosti mezi Vatikánem,
komunismem a fašismem. Velmi dobře pochopil, že když zveřejní strašlivé mordy
vatikánské stolice na území Srbska, že Vatikán na oplátku pustí informace o
pravém původu komunismu, jehož skalní představitelé byli mnohdy přímo samotní
jezuité pod tajnou přísahou, jako například jezuitský kněz Fidel Castro, který
provedl komunistickou revoluci na Kubě. A to by znamenalo konec Leninským a
Stalinovským ideovým zásadám k ovládnutí celého světa na základě „spravedlivé“
komunistické vlády.
Poslechněme si proto v následující kapitole autentické
vyprávění, jaké „láskyplné a milosrdné“ způsoby praktikovaly členové a členky
římskokatolických řádů pod vedením jezuitské přísahy, které bylo dovoleno
projevit se veřejně ve své pravé podstatě:
Kapitola 38
Pravá tvář jezuitů -
ustašovské Chorvatsko
38.1 Masakry Srbů
„12. |
dubna 1941, dva dny poté, co se
Chorvatsko stalo nezávislým státem a připojilo se k Ose, byl ve zábřežských novinách
otištěn rozkaz, aby všichni Srbové, kteří nepocházejí z tohoto města, ho do 24
hodin opustili a zároveň zde byla výhružka, že bude zastřelen každý, kdo by
Srby skrýval.
Tento rozkaz Ante Paveliče,
hlavy Nezávislého státu Chorvatska, byl předehrou k masakru Srbů, který co do
brutality a zvěrstev nepředčilo nic v celé strastiplné historii lidského
pokolení. Dokonce i německé masakry Židů, i když to zní nedůvěryhodně, blednou
ve srovnání s nimi. Více než 6 000 000 bezbranných Srbů, kteří již dlouho bydleli
v Chorvatsku - mužů, žen i malých dětí - zemřelo za doslova nevystižitelných
podmínek a dalších půl miliónu jich bylo bez peněz vyhnáno ze svých domovů, aby
cestou umírali hladem.“ (Ruth Mitchell: Srbové si zvolili válku, str. 251).
Hned, jak tedy Německo vyhlásilo Nezávislý stát Chorvatsko,
začal ustašovský masakr a krveprolévání v Srbsku, Chorvatsku, Bosně,
Hercegovině a v dalších satelitních státech Chorvatska. Napřed začalo vraždění
vesnických obyvatel a pak i ve městech. Ortodoxní věřící byli zabíjeni a
vyhlazováni jakýmkoliv způsobem.
Katoličtí kněží v Chorvatsku vyměnili své hábity a mnišské
kutny za uniformy hrůzostrašných ustašovských zabijáckých komand a bez
veškerého studu vedli proti Srbům to nejbestiálnější a nebrutálnější tažení.
Podle jezuitské přísahy prováděli satanské mučení, jaké toto 20. století ještě
nevidělo. Proměnili se v netvory našeho století a nastala římskokatolická
inkvizice moderního věku. Nemluvíme totiž o době před osmi sty lety; mluvíme o
roce 1940! Jezuitská přísaha došla v našem století praktického uskutečnění a
její provedení bylo dlouho utajováno.
Probíhalo veřejné mordování srbského obyvatelstva a nikdo z
katolických kněží se nestyděli. Naopak se ve věrnosti Římu předháněli a vedli k
tomu i všechny ostatní římskokatolické Chorvaty. Například v červenci 1941
jezuita Dr. Srego Perič z Livna kázal v kostele všem věřícím, že všichni Srbové
mají být zmasakrováni včetně jeho vlastní sestry, která si vzala za manžela
Srba. Doslova řekl: „Moji chorvatští
bratři! Jděte a vybijte všechny Srby! Jako první ze všech moji sestru, která se
vdala za Srba. Potom přijďte ke mně a já na sebe vezmu všechny vaše hříchy.
Všichni, kdo se masakrů zúčastní, budou pak čisti od svých hříchů a vin,
protože vražda není hříchem, je-li spáchána v zájmu katolické církve, ale právě
naopak. Takový člověk je pak očištěn a zbaven všech svých hříchů.“
Není možné zde nevidět nic jiného, než stejnou podobnost se
„svatými“ křižáckými taženími ve středověku, která každého účastníka od jeho
hříchů očišťovala, a to i dopředu na dlouhé období.
„Masakry prováděly tři
hlavní skupiny chorvatských sil: Ustašovci, Domovská obrana a řádná armáda. Na
zabíjení prominentních srbských občanů se často podíleli místní chorvatští
úředníci. Většinou to byli lidé, které do těchto funkcí dosadil osobně Dr.
Machek, když sestavoval celou svou autonomní vládu. Téměř celá tato vláda pak
přešla k Ose a pokračovala ve svých funkcích pod Paveličovým vedením. Cíl
masakrů byl důkladně promyšlený a politický: připojením Bosny a Hercegoviny
vytvořit z Chorvatska Velké Chorvatsko, aby v případě, že by snad Spojenci
vyhráli, nežil žádný Srb, který by ve volbách mohl hlasovat, kterou zemi si
vybere.
Masakry po sobě následovaly
takto: Od 12. do 15. dubna a v noci z 31. května 1941 se konalo hromadné
zatýkání v Zábřehu, Sarajevu, Mostaru, Banja-Luce, Travniku, Dubrovniku, Livně
a v dalších městech. K prvním velkému masakru došlo v noci 31. května, kdy byly
za města vyvezeny první skupiny význačných srbských obyvatel a zastřeleny. Tyto
jarní vraždy v samotném Chorvatsku se všeobecně nazývají Glinské masakry.
Nesouvisle pokračovaly až do
listopadu 1945, kdy už bylo vyhlazeno nebo vyvezeno prakticky 1 250 000 Srbů a
Židů. Pozdější masakry se vyznačovaly skutečně hitlerovskou lstivostí Dr. Ante Paveliče.
Dne 22. června 1941 vydal rozkaz, ve kterém se uvádí, že každý, kdo použije
síly proti občanům země, bude přísně potrestán. Záměrem tohoto rozkazu bylo
zbavit Srby ostražitosti. Rozkaz byl vysílán rozhlasem, čten v kostelích a
otištěn v novinách. Souběžně s ním však Pavelič poslal ustašovcům zašifrovaný
telegram, ve kterém jim přikazoval pokračovat v masakrech. To, co následovalo,
může nejlépe říci očitý svědek: “ (Ruth Mitchell: Srbové si zvolili válku,
str. 251-254).
38.2 Jezuitská přísaha veřejně v praxi
„Dokument I.: Dopis,
který napsal Prvoslav Grizogono, Chorvat a římský katolík, člen jugoslávských
diplomatických sborů, vyslanec v Československu a Polsku. Byl adresován Dr.
Aloisiusovi Stepinacovi, římskokatolickému arcibiskupovi ze Zábřehu v
Chorvatsku, dne 8. února 1942. V překladu ho otiskly srbské pittsburské noviny
American Srbobran v U.S.A. 24. února 1943:
»Píši vám jako
člověk člověku, jako křesťan křesťanovi. Zamýšlím to udělat už celé měsíce, ale
doufal jsem, že z Chorvatska už přestanou přicházet ty strašlivé zprávy, abych
mohl dát myšlenky dohromady a napsat vám v klidu.
Posledních 10 měsíců byli
Srbové v Chorvatsku zabíjeni a likvidováni, a to tím nejhrubějším způsobem a
byly zničeny miliardové hodnoty v jejich majetku. Každý poctivý Chorvat se musí
červenat studem a hněvem.
Vyvražďování Srbů začalo
hned prvního dne, kdy byl ustanoven Nezávislý stát Chorvatsko (Gospič, Gudovac,
Bosenská Krajina, atd.) a pokračuje bez ustání až do dnešních dnů.
Tato zvěrstva se netýkají
jenom zabíjení. Jejich cílem je vyhlazení všeho srbského - žen, dětí i starců -
a strašlivě zběsilé mučení obětí. Tito nevinní Srbové jsou zaživa napichování
na kůly a na nahém hrudníku je jim zapalován oheň. Jsou doslova opékáni zaživa,
upalováni ve svých domovech a kostelích, zatímco stále ještě žijí. Dříve než
své živé oběti zmrzačili, polévali je vařící vodou, pak je stahovali z kůže a
pak solili jejich maso. Živým obětem byly vylupovány oči, uřezávány uši a
seřezávány nosy a jazyky. Vousy a kníry kněžích jim byly hrubě strhávány i s
kůží. Usekávali jim pohlavní orgány a cpali jim je do úst. Byli přivazováni k
vozům a vláčeni za nimi. Tloukli jim hřebíky do hlavy a hlavy jim přibíjeli k
podlaze. Obětem byly lámány ruce i nohy a hlavy jim byly propichovány.
Byli vhazováni do hlubokých
studní, nádrží a propastí, kam pak házeli bomby, kde byli doslova roztrháni na
kusy. Hlavy jim rozbíjely sochory. Jejich děti byly vhazovány do ohně, do horké
vody a do rozpálených vápenných pecí. Dalším dětem pak byly utrženy nohy nebo
byly za nohy roztrženy, jejich hlavy byly házeny proti zdi a páteř byla
roztříštěna proti skále a pařezům.
Tyto a mnohé další mučící
metody používali proti Srbům - bylo to mučení, které si normální lidé vůbec
nedovedou představit. Tisíce srbských těl odnášely řeky Sava, Drava a Dunaj se
svými přítoky. Mnohá z těchto těl nesla štítky s nápisem: »Směr
Bělehrad, ke králi Petrovi.« Na jedné lodi na Sávě ležela hromada
dětských hlaviček spolu s hlavou ženy (pravděpodobně matky těchto dětí) s
cedulí: »Maso
pro Janův trh v Bělehradě« (tím byl myšlen srbský trh). Zvlášť
odstrašující je případ Milevy Boziničové ze Stapandzy: Nožem jí vyřízli z těla
ještě nenarozené dítě. Dále byla v Bosně nalezena obrovská hromada opečených hlav.
Našly se i nádoby plné srbské krve. Srbové byli totiž nuceni pít horkou krev
svých zavražděných bratrů.
Bezpočet žen, dívek a dětí
bylo znásilněno, a to matky před dcerami a dcery před matkami, zatímco mnoho
žen, dívek a ještě malých děvčátek bylo předáváno do ustašovských pevností, kde
byly používány jako prostitutky. Znásilňování prováděli záměrně před oltáři
ortodoxních kostelů a nebo přímo na oltářích. V okrese Petrinia byl jeden syn
donucen znásilnit svou vlastní matku. Asi 3 000 Srbů bylo zavražděno v srbském
ortodoxním kostele ve Glině a masakr Srbů před oltářem v Kladuši pomocí
železných palic je něčím, co nemá v historii obdoby...
O těchto neslýchaných
zločinech existují oficiální detailní a původní zprávy. Jsou tak strašlivé, že
šokují dokonce i Němce a Italy. Z těchto masakrů a mučicích orgií byly pořízeny
spousty snímků. ... Italové vyfotografovali nádobu, ve které bylo 3,5 kg
srbských očí, a jednoho Chorvata, který přišel do Dubrovníku ověnčený
náhrdelníkem ze srbských očí, a druhého Chorvata, který do Dubrovníku přišel s
pásem, ze kterého vysely uřezané srbské jazyky.
Ačkoliv my Chorvati nebudeme
nikdy schopni vymazat z dějin tuto hanebnost, kterou jsme si způsobili těmito
zločiny, můžeme alespoň před světem zmenšit svou zodpovědnost a uklidnit
svědomí tím, že pozvedneme hlas proti všem těmto zločinům.
Nadešla poslední hodina, kdy
to ještě můžeme udělat. Po všech velikých zločinech v historii přichází
potrestání. Co se stane s námi Chorvaty, jestliže vznikne dojem, že jsme se
podíleli na všech těchto zločinech až do konce?«
Privislav
Grizigono,
ve
městě At Zemum, 8. února 1942.«
Poznámka: V tomto dokumentu jsou ještě další části popisující
chorvatská zvěrstva, která však už nelze ani otisknout.“ (Ruth Mitchell: Srbové si zvolili
válku, str. 254-255; Gerhard Falk: Vražda - analýza forem, podmínek a příčin,
McFarland & Company, Inc., Publishers Jefferson, Severní Karolína a Londýn,
ISBN 0-89950-478-7, 1990).
„Dokument II.: Ručně
psaná zpráva, která byla poslaná podzemními kanály přes Cairo. Napsal ji Dr.
Theodor Lukac, Chorvat, ředitel oblastní nemocnice v Mostaru v Jugoslávii:
»Mezitím, 24 dnů
po prvním pogromu, to je 2. června 1941 začal skutečný masakr. Blížil se
Vidovdan (srbský národní svátek) a ustašovci otevřeně prohlásili, že na tento
Vidovdan si budou Srbové pamatovat. A tím se dostáváme k nejhroznějšímu
zločinu, jaký ustašovci spáchali. 22. června vydal Pavelič v oficiálních
novinách, v rozhlase i prostřednictvím kostelních kázání rozkaz, že každý, kdo
použije násilí proti obyvatelům státu, bude co nejpřísněji potrestán. Zároveň
poslal zašifrovaný telegram každé ustašovské skupině, kde jim nařizoval, aby
jakýmkoli způsobem, který se jim zlíbí, provedli během dnů před Vidovdanem
masakr a vyhlazení Srbů.
Od 24. do 28 června bylo v
Bosně, Hercegovině, Dalmácii, Lice, Chorvatsku a Sremu zavražděno více než 100
000 Srbů. Všichni to byli nevinní lidé. Při této příležitosti byli vyváženi, a
to ne pod pláštěm noci, ale za plného denního světla. Byli chytáni tak jako
divoká zvířata - na ulicích, na úřadech, ve svých kancelářích. Zemědělce
naháněli na polích. Byli vhazováni do nákladních aut a vyváženi za města, kde
byli zmasakrováni. Mnozí z nich byli ještě před zabitím, hrozně mučeni...
Z 2000 Srbů v Livně jich
bylo zavražděno více než 1900. Uniklo jen několik starých mužů, žen a dětí. V
Ljuboski byli zabiti všichni Srbové do jednoho. Mezi nimi zahynul i velmi
oblíbený doktor Alexandr Lukac.
Ve Stolaci byli usmrceni
všichni Srbové s výjimkou tří starců, kterým bylo přes osmdesát let. V Ljubině
a v údolí Popovo polje bylo zabito více než 8000 zemědělců a byli tam dokonale
vyhubeni všichni srbští venkované.
1200 lidí bylo zabito v
Mostaru, mezi nimi byly některé význačné osoby: sedm knězů, Dr. Valjko Jelašic,
zdravotní úředník, většina významných obchodníků jako např. bratři
Cerekovicovi, Ljuba Sain, Jovo Oborin, Tosa Mjuhic a jeho bratr Dr. Veljko
Mjuhic, ředitel školy, inženýři, soudci a železniční úředníci.
Zbývající Srbové se
zachránili buďto útěkem do lesů nebo do Srbska. Povolení k cestě do Srbska
stálo hodně peněz a kupovalo se na Gestapu...
V Bihači a jeho okolí
nezůstal naživu ani jeden Srb. V předvečer Vidovdanu shromáždili v blízkosti
Bihače zemědělce a během čtyř dnů tam bylo zabito 9000 lidí. Kati pocházeli z
rómsko-muslimské spodiny a ustašovci jim platili 50 dinárů, kilogram skopového
masa a kilogram rakije za jednu hodinu vraždění.
Ale k nejhorší vraždě došlo
ve Glině. Každou noc byli Srbové svazováni a vyváděni z koncentračních táborů do
ortodoxního kostela, kde je podřezávali nožem. Mrtvoly plavaly v krvi a jejich
vrahové se vychloubali, že se procházeli až po kolena v srbské krvi.
V údolí Neretva, od Mostaru
směrem k Metkovici, byli vyhlazeni všichni. V Capljině přežil jen jeden Srb. Ve
vesnicích Klepce a Pribilovci poblíž Capljiny odvedli 300 zemědělců a nalhali
jim, že je vedou do práce. Potom je zavřeli do velikých stodol, které
podpálili, takže Srbové tam umírali ve strašlivém utrpení...
Koncentračními tábory nebyly
kasárny, ale jen otevřené prostranství, které bylo nějak ohraničeno nebo jim ve
stodolách bez střech a bez podlah, kde byli lidé zavřeni tak jako zvířata. K
jídlu dostávali jednou denně misku polévky, což ve skutečnosti byla jenom
vlažná voda s pěti nebo šesti fazolemi. Během tří týdnů zemřela většina z nich
na akutní úplavici. Nejhrůznějších z nich byl tábor v Jasenici na Sávě, kde
zhynulo více než 60 000 lidí.
Nejhorším z ženských táborů
byl Loborgrad. Je nemožné popsat podmínky, jaké zde musely ženy snášet. Nemohly
se umýt a musely ležet ve špíně. Všechny mladé ženy byly znásilněny. I
čtrnáctileté dívky tam byly těhotné. Tábor na ostrově Pag byl dějištěm těch
nejstrašnějších krveprolití. Bylo tam asi 4500 Srbů, 2500 Židů a asi 1500
nacionalistů, komunistů a tzv. svobodných zednářů. Zavražděni byli zvláště
ukrutným způsobem. Když se ustašovci dozvěděli, že Pagu by se měla zmocnit
Itálie, usmrtili na poslední chvíli všechny osoby, jen aby zabránili tomu, aby
je mohli Italové osvobodit...
Pak přišla na řadu města
jako například Sarajevo, Krčina, kde měli ustašovci své nejsilnější zázemí,
Bělehrad, Split, Glina a další. Zabíjení se pak odehrávala vždy od desáté
hodiny večer až do dvou, do tří do rána. Vše se odehrávalo v kostelích nebo ve
stodolách. Z kostelů se ozýval křik obětí, zoufalý pláč žen a dětí. Mordy se
děly potmě, svítilo se pouze na ruce hrdlořezů. Na zemi bylo tolik krve,
vnitřností a části lidských těl, že se v nich vrahové brodili po kolena! Mrtvoly byly hned spalovány a nebo vhazovány
do řek. Pak bylo všechno rychle vyklizeno. Kostely byly od krve umyty, aby
nikdo nic nenašel. Jiní katani stříleli lidi po houfech samopalem tak, aby
postavená řada obětí padala vždy rovnou do proudu řeky. Ve městech ustašovci
nutili židovské ženy z vyšších srbských kruhů, aby umývaly okna na výškových
budovách zvenčí a bez jakékoliv ochrany. Často přitom tyto ženy padaly dolů.“ (Ruth Mitchell: Srbové si zvolili
válku, str. 256-258).
„Díky Ustašovcům se země
proměnila v krvavý chaos ... Smrtelná nenávist nových uchvatitelů byla
nasměrována především proti Židům a Srbům, kteří byli oficiálně postaveni mimo
zákon ... Celé vesnice, dokonce celé kraje byly systematicky vyhlazovány ...
Protože starodávná tradice vyžadovala, aby Chorvatsko a katolická víra na jedné
straně a Srbsko a ortodoxní církev na druhé straně byly synonymní, byli
ortodoxní věřící nuceni přestupovat ke katolické církvi. Toto povinné, násilné
přestupování mělo završit proces »chorvatizace«.“ (Cf.
Walter Hagen: Le Front secret; str. 168, 176, 198, 199).
V červenci 1941 shromáždili chorvatští pohlaváři srbské rodiny
v Livně a Vrlice se slibem, že je přestěhují do Srbska. Více než 300 mužů, žen
a dětí tomuto slibu uvěřilo, ale v koprivnickém lese blízko Bugojna byli
zabiti. Před smrtí je ustašovci ještě brutálně mučili. Uřezali svým obětem ruce
a nohy, vyloupaly oči, stínali hlavy malým dětem a házeli je do klína jejich
matkám. Těhotné ženě Dobrille Bajlové vyřízli z lůna pětiměsíční nenarozené
dítě. Desetiletou Vesnu Mitrovičovou jeden ustašovec znásilnil před její matkou
a před celou rodinou. Podobný osud zažily srbské rodiny ve vesnicích Golinjevo
a Celievic.
„ »559 Srbů, a to
starci, ženy a děti, byli odvedeni do hluboké propasti nazvané Gobibinka,
zmasakrováni a potom ještě vyhozeni do vzduchu. Aby toto dílo bylo skutečně
důkladné, dopadaly na umírající těla ještě ruční granáty.«
Potom následuje seznam šestnácti vrahů, z nichž jeden byl františkánský kněz
Marko Zovko.“ (E. Paris: Přestoupit nebo zemřít, str. 103; H.H. Meyers: The
Inquisitive Christians, str. 98).
„Oblíbenou písní
ustašovců byl tento rým: »My ustašovci nepijeme vína, pijeme krev Srbů
z Knína.«
Knín je město srbské většiny, je to hlavní město provincie Krajina, kterou ve
druhé světové válce nacisté připojili k NDH a po druhé světové válce ji komunistický
diktátor Tito připojil k socialistické republice Chorvatska.“ (Avro
Manhattan: Vatikánský holocaust, Ozark Books, USA).
38.3 Organizátor masakrů
Velkým organizátorem těchto masakrů a povinného přestupování ke
katolicismu byl ministr vnitra Andria Artukovič, který se však přitom „morálně“ obhajoval, jak uvádí jeden
vysoce postavený svědek. Rivera píše: „Po
skončení války odletěl Adria Artukovič do USA poté, co poslal na smrt bezmála
milion lidí, většinou členů ortodoxní církve.“ (The Godfathers, part III. str.
24).
Skutečně, když jugoslávská vláda žádala Spojené Státy, kam
uprchl, o jeho vydání, mluvil jeho jménem někdo jiný: R.P. jezuita Lackovič,
který také žil ve Spojených Státech a byl v průběhu poslední války tajemníkem
monsignora Stepinace, záhřebského arcibiskupa.
„Jugoslávii se téměř
podařilo“, prozrazuje Rivera, „získat
Artukoviče zpět, aby jej povolali k zodpovědnosti za jeho zločiny. Jenomže
římskokatolická instituce (kardinál Spellman), imigrační agentura ve Spojených
státech řízená katolíky a FBI, zabránily vydání Artukoviče Jugoslávii. »Boží
otec«
Pius XII. tím byl velice potěšen.“ (The Godfathers, part III. str. 24).
„Artukovič,“ píše
jezuita „byl laickým mluvčím monsignora
Stepinace. V letech 1941 až 1945 neuplynul jediný den, aniž by on přišel do mé
kanceláře nebo já k němu. Žádal arcibiskupa o radu ve všem, co dělal, pokud jde
o morální aspekt věci.“ (Mirror News, Los Angeles, 24. ledna 1958).
Jestliže víme, co tento kat dělal, můžeme si vytvořit jasný
obraz o tom, jaké „morální“ rady mu
monsignor Stepinac udílel.
38.4 Koncentrační tábory - jezuitské
„pohostinství“
Okamžitě po okupaci Jugoslávského království zorganizovalo
nacistické Německo celý systém koncentračních táborů. Kromě již existujících
věznic a žalářů byly nejznámější: Banjica v Bělehradě, Sajmiste blízko města
Zemun, Crveni Krst blízko Visi, Sabac, Celje a Tezna blízko Mariboru.
Fašistická Itálie také postavila koncentrační tábory na
ostrovech Rab, Molat a Mamula i ve městě Bar a na dalších místech.
Vedení ustašovského klerofašistického hnutí nezůstalo po této
stránce pozadu. ... Okamžitě zřídili tábor Danica v Koprivnici, Kerestinac, Lepoglava, Gospic a popraviště v
Jadovno, Krugscica, Caprag, Loborgrad, Sisak, Jastrebarsko, Tenje, Slana a
Djakovo. Ale největší ze všech byl Jasenovač - Stara Gradiska, s celou řadou
popravišť: Gradina, Jablanac, Ustice, Brocice, Krapje, Mlaka, Dubické vápenné
pece a další místa na celkové rozloze 210 čtverečních kilometrů.
Celý systém těchto táborů měl jediné vedení - ustašovskou
dozorčí službu a od března 1943 měl ústředí pro veřejné rozkazy a bezpečnost
RAVSIGUR.
Jména Paveličových popravčích jako: Ante Pavelic, Andrija
Artukovič, Eugen Kvaternik-Dido, Vjekoslav Luburic-Maks, Juraj Rukavina-Juco,
Bozidar Cerovski, Viktor Gutic, Ivan Herencic, Miroslav Filipovic-Majstorovic,
Ivan Matkovic, Dinko Sakic, Ivica Brkljacic, Hinko Picili, Jakov Dzal a mnoho
dalších, se stala synonymy hrůzy a smrti.
Jak vypadaly tyto koncentrační tábory dětí? Inspekční kontrola
pod vedením Dr. Oskara Turina, vyslance NDH a ministra vnitra Mlhajla
Komunického popisuje:
„V Novsce poblíž
Jasenovače bylo na rozlehlé ploše staré cihelny těžké od sebe rozeznat muže,
ženy a děti, protože byli od hlíny, na které leželi. Ženy s dětmi byly v zoufalém
stavu, očima vyhledávaly soucit. V této cihelně očekávalo na smrt 2 800 lidí a
z nich více než 700 dětí.
Druhý tábor byla Ustica u
Jasenovače a tam byla situace ještě horší. Bylo tam asi 8 000 žen a dětí.
Navštívili jsme také
tábor v Priedoru, který tou dobou patřil k Jasenovači. Zde byly také jenom holé
cihly, na kterých leželo asi 4 000 lidí, z toho asi 2 500 dětí. Byly ve
zuboženém stavu. Oči měly vyplakané a vysušené. Už neměly ani sílu plakat.“
Utrpení dětí vyvrcholilo 12. července 1942, kdy Pavelič
ustanovil tři speciální tábory pro převýchovu srbských dětí v Gornja Rijeka
poblíž Grizevce, v Sisaku a v Jastrebarsku. Byly to jediné tábory tohoto druhu
v Evropě a zřejmě i na světě.
Německý ministr v Záhřebu, Siegfried Kashe podává o plánované
převýchově dětí toto svědectví: „Hlava
státu mi sdělila, že v bývalém italském táboře s kasárnami v Jastrebarsku chce
umístit dětské uprchlíky z hory Kozara po té, co tento tábor vyčistí a připraví
ho pro plánovanou převýchovu dětí.“
Dr. Velimir Dezelič, pracovník chorvatského červeného kříže
popsal 3. září 1945 utrpení dětí z táboru Sisak: „Nejstrašnějším táborem byl dětský tábor v Sisaku. Ustašovci násilím
sebrali děti rodičům a zavřeli je do prostor, kde řádil tyfus. Navíc Anton
Najzer, lékař a zároveň velitel tábora likvidoval ortodoxní děti tím, že jim
píchal injekce jedu. Věděli jsme, že zabíjení dětí je katastrofické, ale
všechny naše intervence byly marné.“
Od 12. července 1942 do konce října bylo do tábora Jastrebarsko
přivezeno po skupinách 31 336 dětí ze Staré Gradisky, Jablanace, Mlaky a Gornij
Rieki. Děti tam přijely v zoufalém stavu, vzpomíná Kamilo Brestler. Vypadaly
jako kostry, zvláště děti z tábora Stará Gradiska. Mnohé byly nafouklé hladem,
měly barvu cementu, vypuklé oči plyny, tváře vysušené, bez zubů, nemocné
infekcemi. V Jastrebarsku během této doby hynulo na tisíce dětí.
38.5 Jezuitská bestialita na dětech
Ustašovci nepáchali zvěrstva pouze na dospělých mužích a ženách
srbské, židovské a romské národnosti, ale dokonce i na dětech a na kojencích.
Je velmi těžké najít vhodná slova k vyjádření takovéto ustašovské jezuitské
bestiality.
Děti byly zabíjeny ve svých postýlkách, nemluvňata byla
napichována na bajonety, řezána noži, žiletkami a sekerami. Upalována ve svých
domovech, v cihelnách a v krematoriu v Jasenovači. Vařili je ve velkých
kotlích, svazovali je dohromady a házeli je živé do řek, do studní, jeskyní,
propastí a do jam, zabíjeli je speciálními noži. Trávili je házením do kyanidu
a leptali je kaustifikovanou sodou nebo louhem sodným. Týrali je k smrti hladem
a žízní a vystavovali je krutým povětrnostním podmínkám.
Nacističtí fašisté a okupace Jugoslávie v roce 1941 tak
umožnily, aby se tato strašlivá smrt desetitisíců děti v NDH stala největší
národní tragédií srbského lidu.
Paveličova NDH, jak dokládají současné události, si tohoto
fašistického ducha uchovávala dlouhou dobu. Od dubna 1941 do dubna 1945 zabili
ustašovci 44 000 dětí od nemluvňat až po čtrnáctileté. U nich se ví jen
oficiální počet. V případě dalších 22 000 mladistvých známe jejich jména,
rodiče, kde a kdy se narodily, kde a kdy byly zavražděny a čí ruce držely dýku,
která jim vzala jejich mladý život. Mimo Jasenovač bylo zabito okolo 70 000
dětí tím nejbrutálnějším způsobem. Téměř všechny byly srbského původu.
38.6 Filipovič - hrdlořez dětí
Františkánský kněz Filipovič u soudu, když byl po skončení
války zajat za zvěrstva, která na Srbech páchal, uvedl, že jeho první „svatá“
oběť za katolickou víru bylo malé dítě - nemluvně, když je křtil. Okolo byli shromážděni
Ustašovci, kterým kázal o likvidaci a nebo převedení Srbů na katolickou víru.
Pak vzal malé dítě z rukou matky, pocákal je vodou, učinil mu na čele křížek a
přitom řekl: „Toto dítě křtím na
katolickou víru. Ale já je křtím znovu pravým křtem a vy následujte mého
příkladu u všech Srbů“, vzal nůž a dítě před zraky všech zamordoval.
Římskokatolický kněz, mnich Miroslav Majstorovič Filipovič byl
později vůdcem ustašovského koncentračního tábora v Jasenovač. Filipovič tomuto
táboru velel po čtyři měsíce. Tento koncentrační tábor byl horší než Osvětim a
Dachau. V počtu obětí byl hned za nimi, tedy na třetím místě.
Filipovič se zde projevil jako skutečná příšera a dostal zde
přezdívku Bratr satan nebo Mnich satan právě pro počet lidí, které
sám zmasakroval a nebo jednoduše zabil a pro způsoby zabíjení. Organizoval
masakry a mučení i v okolních vesnicích.
U soudu pak podle vlastního doznání přiznal, že nařídil vraždy
asi 20 000 až 40 000 mužů, žen a dětí bez rozdílu věku, které také zabíjel a
mučil sám osobně. U vlastnoručních vražd však přiznal jen 100 lidí: „Osobně jsem zabil asi 100 vězňů z Jasenovače
a Staré Gradisky.“ Soudem mu však bylo dokázáno, že byl zodpovědný za
mnohem větší číslo. Když byl jednou v táboře, poznamenal: „I kdybych jich (Srbů) mělo být více než nás (Chorvatů), všechny je
podřežu!.“
Tento jezuitský tyranosaurus sprovodil ze světa celkem více jak
100 000 lidí. Ještě předtím a i potom totiž organizoval masakry v mnoha okolních
vesnicích poblíž Jasenovače, kde se aktivně na zabíjení sám podílel. Netajil se
tím, že podniká „trestné, křížové výpravy“
na očištění „šlechetné“ římské víry.
38.7 Jasenovač - jezuitské peklo
Chorvatský prezident Franjo Tudjman, když si byl jist svou mocí
v nově obnoveném státě Chorvatsko r. 1990, podnikl okamžité opatření, aby
zahladil všechny stopy a vzpomínky na koncentrační tábor právě v Jasenovači,
který byl založen v srpnu 1941 na bažinatém území Lonjsko Polje na soutoku řek
Uny a Sávy. Jasenovačský koncentrační a pracovní tábor, jak je oficiálně znám,
vzkvétal až do roku 1945 a měl pobočky podél řeky Sávy od Krapji a Gradiny na
západě až ke Staré Gradisce na východě. Rozkládal se na ploše 210 kilometrů
čtverečných a skládal se z 10 menších táborů, z nichž každý měl svůj vlastní
systém pro individuální a hromadné vraždění vězňů.
Hned po druhé světové válce, kdy byly v Jasenovači ještě
čerstvé stopy po činnosti ustašovců zjistila Komise pro vyšetřování zločinů
spáchaných okupačními silami a jejich domorodými pomocníky, že tam bylo
zavražděno v průběhu 1335 dnů a nocí přes 700 000 lidí. Byli to Srbové (700
000), různí protestanti (přes 20 000), Židé (20 000) a Rómové (15 000) a
všichni, kteří odmítali teror a násilí.
Vůdcové masakrů a vykonavatelé poprav v Jasenovači byli
katoličtí kněží, kteří popravy prováděli ručně, protože střeliva na tyto masové
popravy bylo málo. Jejich jediným náčiním k popravám byly nože a sekery,
speciálně ostřené a upravené tak, aby oběti co nejvíce trpěli. Tyto nože se
dováželi z Německa, kde se právě pro tento účel vyráběly. Ustašovští vrazi
používali také mučící a další nástroje přizpůsobené tak, aby oběti při mučení
prožívaly co největší bolesti. Jak popisuje 6. svazek, stejné metody používali i
ustašovci v roce 1991 až 1995.
Asi 360 000 obětí
zemřelo ve vesnici Gradina, kde se vraždilo většinou pomocí otrav, vyhladovění
nebo zpopelňování. Nejméně 20 000 gradinských obětí byly děti mladší čtrnácti
let. Zděšení z toho byli dokonce i Němci: „Jedná
se o tábor toho nejhoršího druhu, který se dá přirovnat k peklu od Dante
Alighieriho,“ napsal Arthur Hofner ve své zprávě z 18. listopadu 1942.
Průměrný věk dětí byl v táboře 6 a půl roku.
Podle svědectví jednoho Žida ze Sarajeva, Hamaricka Blooma, se kněz
jménem Brecallo právě vracel ze svých každodenních poprav. Na sobě měl kněžské
roucho úplně prosáklé krví lidských obětí. A tento Žid viděl, jak v tomto
krvavém rouchu šel kněz přímo do kostela na mši, aniž by si ho sundal. Po celou
dobu mše byl do něho oblečen.
Jasenovačský tábor byl zrušen 22 dubna 1945, kdy 1073 vězňů
splnilo příkaz ustašovské gardy k sebevraždě. Svého osvobození se dožilo jenom
84 vězňů. Z dětí ani jedno. Na popravišti v Jasenovači pak bylo jmenovitě
identifikováno 10 340 chlapců a děvčat, které se podařilo objevit dřív, než
byly smazány nebo chemicky rozleptány jakékoliv stopy k jejich identifikaci.
38.8 Jezuitská ideologie v duchu přísahy
Vzpomeňme na slova mnicha Dionizia Juriceviče, vedoucího
náboženského oddělení vlády NDH v roce 1941. Válečné jugoslávské dokumenty
zveřejněné v Jugoslávském Bulletinu v letech 1995 až 1997 a také na internetu v
roce 1997, ze kterých stále citujeme, přináší i další „křesťanské“ proslovy
tohoto vysoce postaveného jezuity, vedoucího ministerstva náboženství v NDH,
které pronášel v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině. Jeho kázání byla stále
stejná:
„V této zemi nesmějí už
žít žádní jiní lidé než Chorvati, protože to je chorvatská země a my si budeme
vědět rady, co máme udělat s každým, kdo nebude ochoten dát se obrátit. V
tamtěch krajích jsem udělal všechno pro to, aby byly očištěny. Zařídil jsem,
aby bylo očištěno úplně všechno, počínaje od kuřete až po starce. A kdyby to
bylo nutné, udělám to zde taky, protože dnes není hříchem zabít i sedmileté dítě,
jestliže stojí v cestě našemu ustašovskému řádu.“
„My všichni musíme být
nyní Chorvaty a musíme se rozšířit a až se rozšíříme a zesílíme, vezmeme si,
pokud to bude nutné, od ostatních ještě víc. Nedbejte na mé kněžské roucho,
neboť byste měli vědět, že vždy, když vyvstane nutnost, vezmu do rukou samopal
a odstraním každého od dospělého až ke kolébce, každého, kdo se bude protivit
ustašovskému státu a vládě.“
Nevěstka ze Zjevení v 18. kapitole ukázala své tesáky, trhala a
rvala své nepřátele na kusy a vychytrale utajovala své zločiny. To všechno je
zdokumentováno i v mnoha jiných knihách, včetně knihy od Avro Manhattana: Katolický teror dnes, ze které jsou
opsány i následující citáty:
„Nekatolické obyvatelstvo
katolického Chorvatska (to je Jugoslávie) dostalo na vybranou dvě možnosti:
přestup k římskokatolické církvi, nebo smrt. Jejich církevní budovy byly
zavřeny, sborové dokumenty zničeny, shromažďovací budovy (sbory) vypáleny.
Ortodoxní věřící byly častokrát vězněni ve svých vlastních kostelích a v jejich
prostorách čekali na svůj osud: nucený přestup ke katolicismu, koncentrační
tábor nebo popravy. O tom, zda přežijí nebo ne častokrát rozhodoval svévolný
chvilkový rozmar a nálada ustašovských velitelů nebo katolických kněží, kteří
je doprovázeli.“
„Většinou na venkově byly
masové vraždy, ale ty doprovázely vraždy jednotlivců a jejich mučení. Velmi
často Ustašovci používali ty nejprimitivnější zbraně, jako jsou vidle, rýče,
kladiva a pily, aby své oběti ještě před popravou mohli mučit. Lámali jim nohy,
stahovali jim kůži a trhali vousy, oslepovali je tím, že jim nožem vyřezávali
oči a nebo jim je z očních důlků dokonce vytrhovali a vydlabávali.“
To všechno je ve výše uvedené knize dokumentováno dobovými
fotografiemi a svědectvími těch, kteří přežili.
Nikdy při razii neušetřili ani ženy a děti. „Ve vesnicích mezi Vlasenicou a Kladanjou
objevila nacistická okupační vojska děti, které Ustašovci napíchali na kůly.
Jejich malé, drobné údy byly zkroucené bolestí.“
Katoličtí kněží toto
zabíjení dětí obhajovali až do konce druhé světové války a existují dokumenty,
že i v dalších letech. „Dokumenty a
fotografie katolických koncentračních táborů, katolických masových poprav a
katolických násilných konverzí jsou dochovány v archivech jugoslávské vlády,
ortodoxní církve, Spojených národů a dalších oficiálních institucí.“ (Avro Manhattan: Katolický teror
dnes, předmluva).
Pochopitelně se dá očekávat, že časem budou všechny tyto
materiály z oficiálních míst staženy, jak to dělá jezuitský řád v případě
ostatních usvědčujících materiálů a dokumentů.
38.9 Jeptišky v akci
Na území Jugoslávie byl jako jediný také i koncentrační tábor
výhradně pro děti, který byl veden a spravován římskokatolickými jeptiškami. V
roce 1946 v Mostaru, kde se vedl válečný vojenský soud, proto předstoupily před
tento tribunál i jeptišky.
Jedna z jeptišek, která přiznala vraždu mnoha stovek srbských
dětí od pěti do dvanácti let, byla předsedou soudu tázána: „Sestro, jak jsi to mohla učinit? Vždyť
tvrdíš, že patříš Kristu. Nemáš ve svědomí pocit viny?“ A ona jen velmi
tiše odpověděla: »Ne nemám. Já
vůbec nemám ve svědomí pocit viny. Já jsem na zabíjení kacířů zvyklá«.“
Nejhorší zvěrstva, ať se to zdá divné, prováděli příslušníci
inteligence. Jedním z nejneuvěřitelnějších v této kategorii je nepochybně
případ Petera Brzica. Peter Brzica studoval práva na františkánské koleji v
Siroki, Briegu, v Hercegovině a byl členem katolické organizace Křižáků. V noci
29. srpna 1942 byl v koncentračním táboře Jasenovač vydán rozkaz k popravám.
Popravčí mezi sebou soutěžili a sázeli se, kdo popraví nejvíce vězňů. Peter
Brzica sťal hrdla 1360 vězňů speciálně naostřeným řeznickým nožem. Soutěž
vyhrál a byl zvolen králem hrdlořezů. Za odměnu dostal zlaté hodinky, stříbrný
příbor, opečené sele a víno.
38.10 Psychologické mučení dětí
Zvěrstva Ustašovců se však netýkala pouze mučení fyzického.
Jejich oběti byly týrány také duševně. Příklad nevídané brutality je zaznamenán
ve svědectví několika svědků následující události:
„V Nevesinje Ustašovci
uvěznili jednu srbskou rodinu, která se skládala z otce, matky a čtyř dětí.
Matku s dětmi oddělili od otce. Sedm dní je mučili hladověním a žízní. Potom
matce s dětmi přinesli obrovskou pečeni a hodně vody na pití. Tito nešťastníci
byli tak hladoví, že snědli celou pečeni. Když skončili, Ustašovci jim řekli,
že jedli maso ze svého otce.“
Anglický žurnalista J. A. Voigt napsal: „Chorvatská politika se skládá z masakrů, deportací nebo přestupování na
víru. Počet těch, kteří byli zavražděni dosahuje statisíců. Masakry byly
doprovázeny tím nejbestiálnějším mučením. Ustašovci vydlabávali a vytrhovali
svým živým obětem oči a dělali si z nich věnce, které nosili na krku nebo je
ukazovali jako pozůstatek po obětech.“ (Devatenácté století a potom, Londýn, srpen,
1943).
Katolický týdeník z té doby psal následující: „My tyto všechny metody vyhlazování a
likvidace ortodoxní církve schvalujeme. Vše je děláno pro slávu Boží.“
Jeden italský novinář navštívil Antona Paveliče a když s ním
hovořil, všiml si zvláštní dózy, která byla na stole Paveličovy pracovny. Dóza
byla úplně plná jakési slizké hmoty. Novinář se zeptal, zda to jsou mušle z
dalmatského pobřeží. Pavelič odpověděl, že je to dáreček od jeho věrného
ustašovce - 20 kg lidských očí, které byly vytrhány z hlav ortodoxních věřících.
38.11 Schválení Vatikánu
„V Chorvatsku jezuité
zavedli politický klerikalismus.“ (Herve Lauriere, Assassins au nom de Dieu,
Edit. La Vigie, Paříž,1951, str. 82).
To je „dar“, který toto proslulé tovaryšstvo nabízí bez výjimky
všem národům, které jej přijmou.
Spisovatel M. Herve Lauriere dále píše: „Se smrtí významného chorvatského hlasatele Radiče, ztrácí Chorvatsko
svého hlavního odpůrce politického klerikalismu, který se týká misie Katolické
akce, jak ji definuje Friedrich Muckermann. Tento německý jezuita proslulý již
před příchodem Hitlera s Katolickou akcí seznamuje již v roce 1928, v knize,
jejíž předmluvu napsal monsignor Pacelli, v té době ještě apoštolský nuncio v
Berlíně. Muckermann se vyjádřil takto: »Papež vyzývá k novému
tažení Katolické akce. On je strážným, který drží prapor Kristova království
... Katolická akce představuje shromáždění světového katolicismu. Katolicismus
musí zažít svůj nový věk velkolepého rozmachu. Novou epochu lze pro Krista
získat jedině za cenu krve.“ (Herve Lauriere, Assassins au nom de Dieu,
Edit. La Vigie, Paříž,1951, str. 84, 85).
Za deset let potom, co byla tato slova napsána, seděl člověk,
který psal předmluvu ke knize jezuitského otce Muckermana, na svatopetrském
trůně a v době jeho vlády doslova tekla po Evropě „krev pro Krista“, Chorvatsko však trpělo těmito zvěrstvy „nové epochy“ nejvíce.
Kněží nejenomže obhajovali z kazatelen celá tato jatka, ale
někteří dokonce pochodovali v čele zabijáků. Ostatní, kromě svého kněžského
zaměstnání „posvátné služby“,
zastávali oficiální funkce náčelníků nebo šéfů ustašovské policie. Dokonce i
velitelů koncentračních táborů, kde se prováděly ještě větší hrůzy, než v
Dachau nebo Osvětimi.
K této krvavé listině „papežem
poctěných“ patří jména: Abbe Bozidar Bralo, kněz Dragutin Kamber, jezuita
Lackovic a abbé Ivan Salič, tajemníci monsignora Stepinace, kněz Nikolas
Bilogrivic a další a bezpočet františkánů, z nichž jedním z nejukrutnějších byl
bratr Miroslav Filipovič, hlavní organizátor těchto masakrů, vrchní velitel a
popravčí koncentračního tábora Jasenovač, nejodpornějšího a nejhnusnějšího z
těchto pozemských pekel.
Osud bratra Filipoviče je shodný s osudem monsignora Tisa na
Slovensku. Když došlo k osvobození, byl oběšen v kněžské sutaně. Mnoho z jeho
rivalů, kteří netoužili po podobné palmě mučedníka uprchlo do Rakouska a
přimísili se tam k vrahům, kterým dříve také pomáhali.
Co dělalo představenstvo církve, když vidělo krvežíznivou,
ďábelskou posedlost tolika svých podřízených?
Představenstvo nebo biskupství a jeho představení, jako
například monsignor Stepinac, hlasovali v ustašovském parlamentu pro zákony
týkající se přestupu ortodoxních věřících ke katolicismu, vysílalo své
„misionáře“ k vystrašeným zemědělcům, pastevcům a k chudému, prostému lidu.
Pouhým obratem, jakoby nic, obracelo celé vesnice na katolickou víru (v diecézi
monsignora Stepinace, v Kamensku se jediného dne vrátilo nazpět do
římskokatolického stáda 400 věřících). 12. června 1942 oznámilo Rádio Vatikán
tyto hromadné přestupy na víru a uvedlo, že byly „spontánní a bez jakéhokoli nátlaku ze strany občanských nebo
duchovenských úřadů.“
Vatikán se zmocňoval majetku srbské ortodoxní církve a bez
přestání pěl chvály a blahořečení na pohlavára, který přesně kopíroval příklad
papeže Pia XII.
Jeho „svatost“ Pia XII. v Záhřebu osobně zastupoval jeden
významný mnich, R. P. Marcone. Tento Sancti
Sedis Legatus (Posel svatého stolce), jezuita, dostal čestné místo při
všech obřadech ustašovského režimu a sám se nechal pokrytecky fotografovat v domě
vůdce všech zabijáků Paveliče s jeho rodinou, která ho přijala za svého
přítele. Rovný rovného si vždy hledá, vrána k vráně sedá.
Ve vztahu mezi vrahy a duchovenstvem tedy panovala vždy ta
nejupřímnější srdečnost. Je ovšem také pravda, že mnoho duchovních zastávalo
obě tyto funkce a vůbec se za to nestyděli. „Účel světí prostředky“.
38.12 Paveličův útěk po válce
Když Pavelič a jeho čtyři tisíce ustašovců - ke kterým patřili
mimo jiné i jezuita arcibiskup Sarič, biskup Garič a čtyři sta duchovních -
opustil dějiště svých hrdinských činů, prchali nejprve do Rakouska, potom dál
do Itálie, a přitom po sobě zanechali značnou část svých „pokladů“: Filmy,
fotografie, nahrávky projevů Antona Paveliče, truhly plné šperků, zlatých
mincí, zlata a platiny ze zubů, náramků, svatebních prstenů a celých umělých
chrupů se zlata a platiny. Tato kořist od umučených chudáků, kteří byli
zavražděni, byla ukryta v arcibiskupském paláci, kde byla posléze nalezena.
Pokud jde o uprchlíky, využili „papežský výbor pro pomoc“, vytvořený výhradně pro záchranu
válečných zločinců. „Dobročinná“ organizace ukrývala válečné zločince v
klášterech hlavně v Rakousku a Itálii a poskytovala jim falešné pasy, převleky
a další, které jim umožnily cestovat do „přátelských“ zemích, kde jim bylo
umožněno v bezpečí užívat plody svých loupeží. Kromě toho zde bylo i několik
operací, které v zájmu Vatikánu pomáhaly ukrývat válečné vrahy. Například o
nechvalně známé operaci Ratlines (Krysí cesty), která záchranu válečných
zločinců provozovala a pomáhala je ukrývat ještě dlouho po válce, a to pod
ochranou CIA, hovoří podrobně kniha Operace
RATLINES od autorů Marka Aaronse a
Johna Loftuse (Bohemia, Praha, 1994)
).
Tímto způsobem ukryli jezuité pod ochranou katolické církve
přes třicet tisíc válečných zločinců, které jezuité poschovávali do Jižní
Ameriky, do Severní Ameriky a do Austrálie. A zde se tito váleční „hrdinové“
rozptýlili, změnili svou identitu, mnohdy i svou tvář a pod rouškou dobrých
skutků pronikli do všech kruhů společnosti, aby se tak navždy ztratili evropské
veřejnosti. To se stalo i v případě Ante Paveliče, který byl odhalen až v roce
1957 v Argentině.
V očích Vatikánu byl Ante Pavelič dobrým katolíkem a učinili z
něho věrného syna církve katolické. Jako odměnu za jeho „praktické křesťanství“ a „neúnavné
apoštolství“ opustil v roce 1946 pod ochranou ustašovského pomocníka Dokena
Rakousko, kam se zprvu dostal do uprchlického tábora a utekl do Říma. Oba byli
převlečeni do kněžského roucha. V Římě byl na papežův příkaz ubytován v
papežském letním sídle, hradu Gaudalfov. Pak byl roku 1947 ubytován v klášteře
dominikánských mnichů, pak znovu pod papežskou ochranou odešel bydlet do
jednoho z tajných papežových domů a odtud v přestrojení jako otec Gonus
odcestoval do Španělska, kde mu jezuité již přichystali útěk do Argentiny. Tam
v utajení prožil vetší část svého poválečného života. V roce 1957 byl však
odhalen a při pokusu o atentát na něj byl zraněn.
V té době navíc zkrachoval diktátorský režim v Buenos Aires, a
Pavelič, chráněnec presidenta Perona, stejně jako samotný president Peron,
proto musel opustit Argentinu. Nejprve odešel do Paraguaye a potom do
Španělska, kde 28. prosince 1959 zemřel v německé nemocnici v Madridu. Při této
příležitosti připomněl francouzský tisk jeho krvavou kariéru a velice opatrně
také upozornil na „mocné spojence“,
kteří mu umožnili uniknout potrestání. V časopise Le Monde čteme ve článku nazvaném Bělehrad marně požaduje jeho vydání toto: „Stručná informace z tisku probudila toto ráno v jugoslávském lidu
vzpomínky na minulost naplněnou utrpením a hořkostí k lidem, kteří utajováním
Antona Paveliče téměř patnáct let bránili vykonání spravedlivé odplaty.“ (Le
Monde, 31. prosince 1959).
Noviny Paris-presse
také poukazují na to, kam byla uložena rakev s tímto teroristou sice krátkou,
ale výstižnou větou: „Skončil ve
františkánském klášteře v Madridu.“ (Paris-Presse, 31. prosince 1959).
Odtud byl ve skutečnosti Pavelič do nemocnice také převezen. V
nemocnici splácel dluh přírodě - ne však spravedlnosti, které se tito mocní
spojenci, jež je snadné identifikovat, vysmívají.
(Vzpomeňme například na trapnou soudní frašku s válečným
zločincem Erichem Priebkem na jaře r. 1997, který ve svých 80 letech byl soudem
nakonec„odsouzen“ k doživotnímu „vězení“ jednoho františkánského kostela, kde
je nyní velmi dobře zaopatřen, lépe než v domově důchodců).
38.13 Stepinac za odměnu kardinálem
Monsignor Stepinac, který měl, jak říkal, „čisté svědomí“, zůstal v Záhřebu, kde byl souzen v roce 1946. Byl
odsouzen k těžkým pracím, ve skutečnosti to však znamenalo, že byl přinucen
zůstat ve své rodné vesnici. Odplatu lehce snášel, ale církev potřebuje
mučedníky. Arcibiskup ze Záhřebu byl potom jmenován členem svaté kohorty a Pius
XII. si pospíšil, aby ještě za jeho života mu byl udělen titul „kardinál“ jako uznání za jeho „apoštolství, který odráží ten nejčistší jas.“
Seznamme se se symbolickým významem kardinálského purpuru:
Člověk, který jej vezme na sebe, je ochoten vyznávat svou víru až do poslední
kapky krve. „Usque ad sanguinis
effusionem“. Nelze popřít, že by prolévání krve bylo v Chorvatsku opravdu
nedostatek, a to právě během apoštolátu tohoto „svatého muže“, avšak krev, která zde tekla v mohutných přívalech
nepatřila prelátovi! Na to papež asi zapomněl. Byla to krev ortodoxních
věřících a Židů. Zde vidíme, jaká panuje u římskokatolické církve
„překroucenost zásluh“.
Pokud sama katolická církev takto překrucuje své vyhlášené
zásluhy a je to vše podle ní v pořádku, pak tedy nelze monsignoru Stepinacovi
upřít právo být kardinálem. „V diecézi
Gornji Karlovac, v části jeho arcibiskupství se ze 460 000 ortodoxních
věřících, kteří tam žili, stačilo ještě ukrýt do hor 50 000, 50 000 jich bylo
posláno do Srbska, 40 000 jich bylo teroristickým režimem násilně obráceno na
katolickou víru. A 280 000 jich bylo zmasakrováno.“ (Cf. Jean Hussard: Vu en
Yougoslavie; Lausanne 1947, str. 216).
19. prosince 1958 čteme v časopise Katolická Francie toto: „U
příležitosti vyvýšení velikosti a hrdinství jeho eminence kardinála Stepinace
se bude 21. prosince 1958 ve čtyři hodiny v kryptě Sainte-Odile, 2, Avenue
Stephane-Mallarme, Paris 17, konat velké shromáždění. V jeho čele bude kardinál
Feltin, pařížský arcibiskup. Shromáždění se také zúčastní senátor Ernest Pezet
a reverend otec Dragoun, národní rektor chorvatské misie ve Francii. Jeho
excelence monsignor Rupp bude celebrovat mši a přijímání.“
Tímto způsobem obohatila galerii velkých jezuitů nová postava,
a v žádném případě ne bezvýznamná, kardinál Stepinac.
38.14 Kniha na obranu Stepinace
Shromáždění v kryptě Sainte-Odile 21. prosince 1958 mělo ještě
jeden účel. Mělo „uvést“ knihu,
kterou napsal sám reverend Dragoun na obranu záhřebského arcibiskupa. Předmluvu
napsal monsignor Rupp, koadjutor kardinála Fertina. Nemůžeme na tomto místě
provést úplnou analýzu knihy, řekněme si pouze něco.
Kniha nese název: Kádrový
profil kardinála Stepinace, což čtenáři zdánlivě slibuje objektivní pohled
na proces v Záhřebu. Ve skutečnosti v tomto svazku o 285 stranách najdeme v
plném znění projevy ze dvou arcibiskupových obhajob, které jsou doprovázeny
rozsáhlými poznámkami autora, ale nikde není ani nejmenší zmínka o samotném
obvinění ani o soudním stíhání.
Zdá se, že R.P. Dragoun ignoruje francouzské přísloví: „Každý příběh má dva konce.“ - i když ho
samozřejmě velmi dobře zná! Ať už to bylo jakkoli, toto systematické
zahlazování opačné strany mince stačilo na to, aby se ukončila diskuse na toto
téma.
Avšak zvažme, jaké důvody byly použity k tomu, aby byl
záhřebský arcibiskup osvobozen. Nejprve je tu otázka: Byl monsignor Stepinac
skutečně metropolitou Chorvatska a Slovinska? Na tuto otázku kniha R.P.
Dragouna neodpovídá. Na 142. straně této knihy čteme tento zajímavý úryvek ze
zprávy Stepinace, jejichž autenticitu autor takto popírá: „V textu kopie je arcibiskup popsán jako »metropolita
chorvatský a slovinský«, ale arcibiskup není metropolita a nikdy se
za něj nevydával.“ To by celou věc objasnilo, kdybychom na straně 114
nečetli vlastní prohlášení monsignora Stepinace před tribunálem:
„Svatý stolec často
zdůrazňoval, že malé národy a národnostní menšiny mají právo být svobodní.
Neměl bych já, jako »biskup a metropolita« mít právo o
tom diskutovat?“
Čím více čteme tuto knihu, tím méně tomu rozumíme. Ale to je
právě záměr.
Ovšem to nevadí! Protože znovu a znovu je nám připomínáno, že
monsignor Stepinac nemohl žádným způsobem ovlivnit chování svého stáda a
duchovenstva.
Lidem, kteří přinášeli články z katolického tisku vychvalující
vražedné zásluhy Paveliče a jeho najatých vrahů, je dávána tato pokrytecká
odpověď: „To je prostě směšné, dávat
monsignoru Stepinaci zodpovědnost za vraždy, o nichž psali noviny.“
Takto tomu bylo i v případě novin Katolicki list, nejvýznamnějšího katolického tisku v Záhřebu, v
diecézi monsignora Stepinace!
Za těchto podmínek se musíme zmínit také o časopisu Andjeo Cuvar (Strážný anděl) patřícího
františkánům, dále o příloze Glasnik sv.
Ante (Hlas svatého Antonína) patřící jeptiškám a mnichům z novin Katolicki tiednik (Katolický týdeník) ze
Sarajeva a biskupu Saričovi a samozřejmě o časopisu Viesnik pocasne straze srca Iusova (Věstník čestné stráže srdce
Ježíšova) patřícího jezuitům!
Takže se tvrdí, že monsignor Stepinac, „sporný metropolita“,
neměl na tyto noviny žádný vliv, ačkoliv stál v jejich čele a ačkoliv se
neustále snažily předhonit jedny druhé v pochlebování Paveličovi a jeho
krvavému režimu.
Nebyl ani nadřízeným, jak to noviny tvrdí, ustašovských biskupů
Sacrice, Garice, Aksamovice, Simraka atd., kteří chrlili chválu na pohlavára a
tleskali jeho zločinům, ani nebyl nadřízeným „křižáků“ z Katolické akce, těchto pomocníků ustašovských „obracečů“ na víru,
ani františkánských vrahů ani záhřebských jeptišek, které pochodovaly s rukama
vztyčenýma hitlerovským způsobem.
Co je to za podivuhodnou „hierarchii“, která není nadřízená
ničemu a nikomu?
Skutečnost, že seděl s deseti dalšími katolickými kněžími v
Saboru (Ustašovském parlamentu), arcibiskupa nezkompromitovala - nebo, a to
musíme předpokládat, byla tato skutečnost jednoduše opomíjena.
Neměli bychom ho ani kárat za předsednictví v Episkopálních
konferencích ani ve Výboru pro naplnění Dekretu o přestupování ortodoxních
věřících. V této obhajobě je plně a velmi dovedně vyložena „humanitární“
záminka pro násilný vpád katolické církve. Dočítáme se o tom, když monsignor
Stepinac stojí před „hrozným dilematem“: „Jeho
pastýřskou povinností bylo zachovávat nedotčenost kanonických zásad, ale na
druhé straně odpadlíci, kteří odmítali přijmout katolicismus, byli masakrováni;
tak zmenšil přísnost pravidel.“
Ještě více budeme ohromeni, když budeme číst o kousek dál: „Snažil se tuto dramatickou alternativu
vyřešit oběžníkem z 2. března 1942, ve kterém nařizuje kněžím přísně sledovat
záminky, které vedou k obrácení.“
To je skutečně podivná metoda, jak „oslabit přísnost pravidel“ a vyřešit „dramatickou alternativu“!
Otvíral monsignor Stepinac falešným obráceným dveře
římskokatolické církve, nebo je zavíral? Bylo by absolutně nemožné to zjistit,
kdybychom to chtěli objasnit jenom tímto projevem. Zdá se, že obhájci
arcibiskupa si zvolili tu možnost, že dveře „zavíral“, když prohlásili: „... V oblasti záhřebského biskupství bylo velice
málo novým křtů.“ (R.P. Dragoun: Fascikl kardinála Stepinace;
Nouvelles Editions Latines, Paříž, 1958, str. 46 a 163).
Ironicky můžeme konstatovat, že jaksi naneštěstí nám statistiky
říkají něco jiného, jak jsme už uvedli dříve: „... V samotné diecézi Gornji Karlovac, což je součást záhřebského
biskupství, bylo znovu pokřtěno 40 000 lidí.“
Je jasné, že takových výsledků mohlo být dosaženo jedině díky
hromadným přestupům celých vesnic jako např. Kamensko v tomtéž arcibiskupství
monsignora Stepinace, kde se v jediný den navrátilo do římskokatolického stáda
400 „ztracených“ ovcí, a to „spontánně a
bez jakéhokoliv nátlaku ze strany občanských nebo církevních úřadů.“
Proč tedy tato čísla tajit? Jestliže jich chorvatské katolické
duchovenstvo skutečně dosáhlo „blahovolným
porozuměním“, a ne cynickým teroristickým vykořisťováním, pak by na ně měli
být právem hrdí. Pravdou je, že rouška přehozená přes tyto hanebnosti ve snaze
je ukrýt, je průhledná a nedostatečně široká. K zakrytí Stepinace museli být
odkryti: biskup Saric, Garic, Simrak, kněží Bilogrivic, Kamber, Bralo a jejich
pomocníci - františkáni a jezuité a nakonec svatý stolec!
Mohli bychom ponechat tohoto podivného arcibiskupa, aby se ze
svého „čistého svědomí“ těšil. Tohoto chorvatského primase pravděpodobně
zbaveného jakékoli autority, nazývajícího se „metropolitou“, když jím nebyl a který, aby tento paradox završil, otevírá
dveře, když je zavírá. Ale po boku tohoto neskutečného preláta byl někdo jiný,
a sice důsledný a tlustý jezuita R.P. Marcone, osobní zástupce Pia XII.
Byl tento „Sancti Sedis
legatus“ také zbaven veškeré autority nad chorvatským duchovenstvem? Nikdo
neví! Protože „sbírka dokumentů“, dokonale zcenzurovaná, o této velké osobností
nečiní jedinou zmínku. Mohli bychom dokonce na jeho existenci zapomenout,
kdybychom neměli jiné informace, ke kterým patří fotografie, na nichž slouží
mši v záhřebské katedrále, předsedá ustašovskému generálnímu štábu a dokonce se
účastní hostiny v rodině Paveliče, „praktického“
katolíka, který organizoval masakry.
Ve srovnání s tímto dokumentem není překvapením, že přítomnost
papežského zástupce byla „vymazána“; mystikové by to nazvali „prosvětlenou
temnotou“! Ale těchto několik řádek ze „sbírky dokumentů“ vrhá ještě více
světla:
„Samotný prokurátor ve
své trestní žalobě jmenuje státního tajemníka svatého stolce, kardinála
Maglioneho, který v roce 1942 poradil arcibiskupu Stepinaci vytvářet srdečnější
a upřímnější vztahy s ustašovskými úřady.“ (R.P. Dragoun: Fascikl kardinála
Stepinace; Nouvelles Editions Latines, Paříž, 1958, str. 32).
To vše dostatečně ukončí jakékoli další obcházení pravdy.
Je také dostatečně jasná i tajná dohoda mezi Vatikánem a
ustašovskými vrahy. Samotný „svatý“ stolec naléhal na monsignora Stepinace, aby
s nimi kolaboroval a osobní zástupce Pia XII. tím, že se posadil k Paveličovu
stolu naplňoval do písmene pokyny papeže: upřímnost a srdečnost vůči vrahům
ortodoxně věřících a Židů.
To nás nepřekvapuje!
38.15 Postoj jezuitů
Ale co si o tom všem myslí jezuité, když zatvrzele dodnes
tvrdí, že soustavná spolupráce, které se diktátorům dostává od prelátů jeho
svatosti, je „rozhodnutím“ zcela osobním, a nikoli diktovaným z Vatikánu?
Když kardinál Maglione posílal již zmíněné doporučení
záhřebskému arcibiskupovi, bylo to jeho „osobní
rozhodnutí“, které vyjádřil pod pečetí úřadu státního tajemníka?
Konec této kapitole učiní důkaz spoluviny svatého stolce a
ustašovců od R.P. Dragouna.
Zde se jedná o nové potvrzení evangelického cítění, kterému se
dařilo a stále ještě daří mezi věrnými příslušníky chorvatské katolické církve
vůči ortodoxním Srbům.
„Federace chorvatských
pracujících ve Francii“ zaslala na ústředí „Generální konfederace křesťanských dělníků“ v Paříži pozvánku na
slavnostní shromáždění organizované v neděli 19. dubna 1959 na oslavu 18.
výročí založení ustašovského chorvatského státu!
Na pozvánce stálo: „Obřad
začne svatou mší, která bude pronesena ve chrámu Notre-Dame-de-Lorette.“
Čtenář, povznesený tímto zbožným začátkem, však brzy s úděsem narazí na strohou
výzvu: „SMRT SRBŮM...!“ (Cf.
Le Monde, 19. dubna 1959).
Tento nepatrný dokument tedy vyjadřuje lítost nad tím, že
nebylo zabito více těchto „bratrů v Kristu“.
Kniha R. P. Dragouna, rektora chorvatské misie ve Francii, také
ukazuje, že francouzští katolíci nevítali chorvatské utečence s nějakou
zvláštní vřelostí. Na straně 59, 60 a dále na straně 280 a 281 se autor zmiňuje
o „bolestivém zklamání“, které tito utečenci zakusili, když „narazili na
naprosté neporozumění ze strany svých „bratrů
ve víře.“
Když uvážíme dříve zmíněný dokument, zdá se toto „neporozumění“
pochopitelné. Jsme rádi, že naši francouzští spoluobčané navzdory velkolepým
pozvánkám prokázali nepatrný zájem o jakousi formu zbožnosti, při níž výzva k
vraždění jde ruku v ruce se „svatou mší“ v té nejlepší římskokatolické a
ustašovské tradici. Byli bychom však ještě raději, kdyby nebylo v samotné
Paříži dovoleno tisknout a rozšiřovat takové krvežíznivé letáky.
10. února 1960 zemřel neblaze proslulý záhřebský arcibiskup
Alois Stepinac ve své rodné vesnici Karlovice, kde byl přinucen se usadit. Jeho
smrt dala Vatikánu příležitost zorganizovat jednu ze svých pompézních
manifestací, kterými se vychloubá.
Při této příležitosti muselo být vykonáno hodně pro to, aby
mnoho katolíků nemělo žádné iluze, pokud jde o případ Stepinace. Svatý stolec
tedy překonal sám sebe, aby dal tomuto zbožnění všemožnou okázalost. Noviny Osservatore Romano a všechen katolický
tisk věnoval mnoho sloupců strhujícímu vychvalování tohoto „mučedníka“, jeho „duchovnímu odkazu“ a projevům jeho svatosti Jana XXIII. V nich
papež vyjadřoval „svou úctu a
nadpřirozenou náklonnost“, která bylo pohnutkou k tomu, aby poctil tohoto
kardinála. Ten však ještě nepatřil ke Kurii, slavnostní služebností u svatého
Petra v Římě, kde měl on sám udílet všeobecné rozhřešení. Proto na završení
této glorifikace tisk oznámil, že brzy započne blahořečení této proslulé osobnosti!
Musíme přiznat, že za svou „svatou
poslušnost“ si skutečně zasloužil velikou chválu a dokonce i svatozář, když
do písmene naplňoval pokyny „svatého“ stolce týkající se „srdečnosti a upřímnosti“ vůči ustašovcům.
Avšak doufáme, že i mezi katolíky se najdou někteří, kteří na
pozadí oslav budoucího svatého a na pozadí pohřbu pod květinami z krvavých
suvenýrů jeho apoštolátů, rozpoznají pokus Vatikánu zakrýt svůj vlastní zločin.
Kapitola 39
Jezuitské hnutí ve Francii
před válkou
a během ní (1939-1945)
39.1 Diplomacie jezuitů ve Francii
V |
iděli jsme, jak Katolická akce v čele s Leonem Degrellem
a jeho společníky připravovala Hitlerovi cestu v Belgii pod hlavičkou Kristus Rex. Stejná podvratná činnost
probíhala ve Francii. Začala, když přišel Mussolini k moci, a skončila v roce
1940 zhroucením národní obrany. Pokud jde o Belgii, byly to, jak se nám
namlouvá, „duchovní hodnoty“, které
bylo třeba obnovit pro „dobro“ země.
F.N.C. (Národní katolická federace) se zrodila a byla uvedena
pod správu generála de Castelnaua. Připojilo se k ní tři miliony příznivců.
Volba jejího vůdce byla chytrá: jednalo se o generála, o význačnou vojenskou
postavu, v té době ve věku 78 let, která měla svůj osobní věhlas - ale
samozřejmě, že nevěděla o intenzivním programu nábožensko-fašistické
propagandy.
F.N.C. stejně jako celá Katolická
akce byla skrz naskrz jezuitská, to je jasné každému. Ale víme také, že
ctihodní otcové (Reverendus Pater = R.P.), jejichž neodbytným hříchem je pýcha,
rádi přikládají svůj podpis na výtvory svého génia. U FNC to učinili tehdy,
když tuto katolickou armádu posvětili nejsvětějšímu Ježíšovu srdci, což je
obřad, který ustanovilo jejich tovaryšstvo a jehož bazilika stojí na pahorku
Montmartre, odkud se Ignác z Loyoly a jeho společníci vydali dobývat svět.
Kniha o FNC, ke které napsal předmluvu R.P. Janvier, zachovává
pro budoucí generace zákon o proměňování hostie, který čte „u oltáře“ starý
generál. Citovat budeme jen několik vět:
„Posvátné Ježíšovo srdce!
Vedoucí a představitelé francouzských katolíků nyní před tebou padající na tvář
se shromáždili a zorganizovali Národní katolickou federaci (F.N.C.), aby znovu
zavedli tvoji vládu nad touto zemí... My všichni, kteří jsme přítomní, i ti,
kteří jsou nepřítomní, jsme vždycky nebyli bez úhony... Neseme břemeno zločinů,
které proti nám napáchal francouzský národ... Dnes ti tedy předkládáme s
vyhlídkou na nápravu a odpykání vin naše touhy, záměry a jednomyslné odhodlání
znovu zavést nad celou Francií tvé posvátné a královské svrchované panství a
osvobodit duše jejích dětí od svatokrádežného učení... Už nikdy necouvneme před
tímto bojem, pro který jsi nás povolal do zbraně. Chceme, aby všechno bylo
soustředěno na tvou službu a jí oddáno...
Posvátné Ježíšovo srdce! Snažně
tě prosíme skrze Pannu Marii, abys přijalo čest... (atd.). (Georges
Viance: La Federation nationale catholique; předmluva od R. P. Janviera,
Flammarion, Paříž, 1930, str. 186, 187, 188).
Pokud jde o „zločiny
francouzského národa,“ tentýž katolický spisovatel je vyjmenovává:
Osudová slova a obecná nařízení; v nich je: zavržen
socialismus... zavržen liberalismus... Lev XIII. ukázal, že neodpustitelná je
svoboda bohoslužby. Papež také ukázal, že nemůže být spravedlivě udělena
svoboda projevu a vyjadřování... Takže svobodu myšlení, tisku, vyučování a
bohoslužby, které někteří považují za přirozená práva člověka, není možné státu
dovolit...
„Musíme,“ řekl Pius
XI., „znovu nastolit tato učení a
církevní nařízení.“
To je hlavním cílem FNC pod vedením hierarchie, která je
zajištěna decentralizací diecézních výborů.
„V Katolické akci, jako
ve válce, stále zůstává v platnosti známé heslo generála de Castelnaua: »Vpřed.«
“ (Georges Viance: La Federation nationale catholique; předmluva od R. P.
Janviera, str. 78).
To je určitě jasně a výslovně řečené. Potom už víme, co lze
očekávat, když čteme od Pia XI.: „Katolická
akce je apoštolát věrných...“ (Dopis kardinálovi Van Roeyovi, 15. srpna
1929).
Podivný apoštolát, sestávající ze zavržení všech svobod,
kterých si vysoce cení civilizované země. Apoštolát, který má být ochráncem
totality namísto evangelia! Jedná se o „právo
předávat ostatním lidem poklady vykoupení?“ (Pius XI.: Non abbiamo bisogno).
V Belgii rozšířil Leon Degrelle a jeho přátelé, hrdinové Katolické akce, okolo sebe tyto „poklady vykoupení“..., které zrevidoval
a zmodernizoval jezuitský otec Stämpfle, tajný autor knihy Mein Kampf.
Totéž se stalo ve Francii, kde se laičtí apoštolové „připojili k činnosti hierarchického
apoštolátu“ (Pius XI.: dixit) a měli plné ruce práce sestavováním další
„kolaborace“. Přečtěme si, co o tom napsal Franz von Papen, papežův tajný
komorník a Führerova pravá ruka:
„Naše první setkání se
uskutečnilo v roce 1927, kdy německá delegace, ke které jsem měl tu čest
patřit, přijela do Paříže na »Společný týden katolického institutu,«
pod vedením monsignora Baudrillarta.
Byl to opravdu plodný první
kontakt, neboť vyznačil začátek dlouhé výměny návštěv mezi významnými
osobnostmi z Francie a Německa.
Z francouzské strany byli na
těchto konferencích přítomní R.P. Delattre (jezuita), de la Briere (jezuita) a
Denset (jezuita).“ (Franz von Papen: Vzpomínky; Flammarion, Paříž, 1953, str. 91).
Dále tento „ctnostný apoštol“ dodává, že občas „tato konference katolíků dosáhla nadlidských
výšin velikosti.“
Tato „velikost“
dosáhla svého vrcholu 14. června 1940, tedy přesně toho dne, kdy nad Paříží
vítězně vzplála vlajka vyzdobená hákovým křížem. Víme, že Goebbels, šéf
hitlerovské propagandy, toto datum určil před třemi měsíci, 14. března, a že
německá ofenzíva začala teprve 10. května.
Přesnost této předpovědi není takovou záhadou, jak by se mohlo
zdát.
„Toto je tajná zpráva
agenta 654 J.56 pracujícího pro německou tajnou službu, který poslal Himmlerovi
tato zjištění: »Paříž,
5. července 1939. Mohu prohlásit, že ve Francii je nyní situace v našich rukou.
Všechno je připraveno pro den J a všichni naši činitelé jsou na svých místech.
Během několika týdnů se policejní a vojenský systém zhroutí jako balíček karet.«
Mnoho tajných dokumentů vypráví,
že zrádci byli vybráni již dlouho předem. Byli to lidé jako Luchaire, Bucard,
Deat, Doriot... a Abel Bonnard (z Francouzské akademie ).“ (Andre Guerber: Himmler et ses crimes; Les Documents Nuit et Jour,
Paříž, 1946, str. 101).
Posledně jmenovaný uprchl při osvobození do Španělska. Do
Francie se vrátil 1. července 1958, vzdal se, ale byl okamžitě prozatímně
propuštěn předsedou nejvyššího soudu spravedlnosti!
Nesmírně dobře zdokladovaná kniha M. Andre Guerbera vypisuje
podrobnosti o platech, které přidělovala německá SS těmto zrádcům. Byly to
skutečně zasloužené peníze, neboť jejich práce přinášela mnoho, protože byla
velmi účinná.
Kromě toho byla nyní připravena atmosféra na dlouhou dobu. „Obrození“ země podle přání Katolické akce, celého šiku začátečnických
diktátorů, podle modelu Leona Degrelleho měli zosnovat lidé jako Deat, Bucard,
Doriot, který byl - podle M. Andre Guerbera - agentem č. 56 německé SS. Z celé
této pestrobarevné skupiny byl také tím nejlepším, na kterého arcibiskupství a
lidé jemu naklonění pomýšlelo... a samozřejmě také Hitler, který mu dal později
v Sigmaringenu plnou moc.
Doriot byl vycházející hvězdou, ale pro blízkou budoucnost a na
opatrný přechod po předzvěděné a chtěné porážce bylo potřeba jiného muže,
vysoce uznávaného vojenského velitele, který by byl schopen vystrojit pohromu a
předvádět ji jako „národní uzdravení“.
39.2 Snaha o katolizaci Francie
V roce 1936 kanovník Coube skutečně napsal: „Pán, který povolal Charlemagneho a hrdiny
křížových tažení může stále probouzet spasitele... Mezi námi určitě musí být
lidé, které si označil svou pečetí a kteří budou odhaleni, až nadejde čas...
Mezi námi musí být lidé povolaní za dělníky na velké národní obrodě. Ale jaké
nezbytné podmínky potřebují k tomu, aby uskutečnili svoje poslání? Přirozené
nadání inteligence a charakteru, ale také nadpřirozené vlastnosti, tedy řekněme
poslušnost Bohu a jeho zákonu je právě tak nepostradatelná, jako je i tato
politická práce nade všechno morální a zbožná. Těmito spasiteli jsou lidé se štědrým
srdcem, kteří pracují pouze ke slávě Boží...“ (Kanovník Coube: Sainte Therese
de l´Enfant Jesus et les crises du temps present; Flammarion, Paříž, 1936, str.
165; Imprimatur: 11. ledna 1936).
Když Loyolův učedník přednášel tyto politické a náboženské
úvahy, věděl, kdo bude tímto zbožným „spasitelem“,
protože jeho jméno nebylo mezi duchovenstvem a fašisty tajemstvím. To nám
potvrzuje M. Francois Ternand:
„Začala chytrá a vytrvalá
propagační kampaň ve prospěch Petainova diktátorství...
V roce 1935 vydal Gustave Herve brožurku, kterou si
prověříme... Je nadepsána „Potřebujeme
Petaina“... Předmluvu tvoří nadšená obhajoba „italského uzdravení“ a „ještě
úžasnějšího uzdravení Německa“ a také vyvýšení podivuhodných vůdců, kteří
byli původci těchto uzdravení. „A co na
to náš francouzský lid?... Je tu muž, kolem něhož se můžeme semknout... Máme
také muže prozřetelnosti... Chcete znát jeho jméno? Je to Petain.“
„Potřebujeme Petaina,“
protože vlast je v nebezpečném postavení a nejenom vlast, ale i katolicismus: „Křesťanská civilizace je odsouzena k záhubě,
pokud nebude ve všech zemích nastolen diktátorský režim...“
Poslouchejte: „V době
míru může být režim smeten jedině pučem, ať už má nebo nemá podporu armády a
vládních úřadů. Operace může mít úspěch jedině pomocí války, a zejména porážky.“
(Francois
Tenand: L´Ascension politique du Marechal Petain; Ed. du livre francais, Paříž,
1946, str. 40).
Cesta k opětnému „pokřesťanštění“
Francie byla tedy jasně vytyčena již v roce 1935. Musel být odstraněn režim a
nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout bylo utrpět vojenskou porážku, která by
Francii přivedla pod německý chomout. V roce 1943 to potvrdil jezuita Pierre
Laval, papežův hrabě a prezident vlády ve Vichy:
„Doufám, že Německo
zvítězí. Může se zdát divné slyšet člověka, který je poražen, jak si přeje
vítězství vítěze. Je to proto, že tato válka není stejná jako ty předchozí. Je
to opravdová válka náboženská! Ano, válka náboženská.“ (Národní Rádio, 2. ledna 1943).
To si skutečně církev přála, i když to bylo nepříjemné pro
zapomnětlivého jezuitu Fessarda, o kterém jsme se zmínili již dříve, který
nechtěl vědět nic víc, než co říkal na americkém rádiu pro 20 milionů
posluchačů „Křesťanské fronty“ jeho
loyolovský bratr otec Coughlin: „Německá
válka je bojem o křesťanství.“ (Národní Rádio, 7. července 1941).
Totéž říkal ve stejné době v okupované Francii kardinál
Baudrillart, rektor katolického institutu v Paříži. Poslechněte si ho:
„Hitlerova válka je
vznešeným počinem, podniknutým na obranu evropské kultury.“ (Národní
Rádio, 30. července 1941).
Evropská kultura rovná se římskokatolická církev! Takže na obou
stranách Atlantického oceánu, jako ostatně po celém světě, prozpěvovaly hlasy
duchovních chvály vítěznému nacismu.
Ve Francii dal všem diecézím příklad plné „kolaborace“ kardinál
Suhard, pařížský arcibiskup, a jezuitský nuncio monsignor Valerio Valeri.
Po osvobození vláda požádala Vatikán, aby znovu povolal ne méně
než třicet biskupů a arcibiskupů, kteří se těžce zkompromitovali. Nakonec
souhlasila pouze se třemi z nich.
„Francie zapomněla...,“
napsal M. Maurice Nadeau. „La Croix,
nejnebezpečnější orgán ve službách kolaborace zaujal své místo mezi publikacemi
osvobozené Francie. Preláti, kteří naváděli francouzskou mládež, aby pracovala
pro vítězství Německa, nebyli ani předvolaní před soud.“ (Předmluva
k: L´Eglise a-t-elle collabore? od Jeana Cotereaua; Spartacus, Paříž, květen
1946).
V Artabanu ze 13.
prosince 1957 čteme:
„V roce 1944 byl La Croix
pronásledován za to, že byl příznivě nakloněn nepříteli a byl přiveden před
Dvůr spravedlnosti v Paříži. Případ se dostal do rukou soudce Raoulta, který
zamítl jeho projednávání. O této aféře se diskutovalo v Komoře 13. března 1946 (viz J.O. Parlamentní debaty, str. 713-714)
a ukázalo se, že M. de Menthon, ministr spravedlnosti, který byl velmi důkladný
při očistě francouzského tisku; mluvil ve prospěch La Croix.“
Ve skutečnosti „hlas
papežského myšlení“ - jak jej nazval Pius XII. v roce 1942, když mu zasílal
své požehnání - byl jediným tiskem, který nepodléhal všeobecným opatřením,
která byla přijata k potlačení všech novin publikovaných během okupace, ačkoliv
Artaban nám připomíná:
„La Croix dostával pokyny
od německého místodržitele Sahma a ve Vichy od Pierre Lavala.“
Je samozřejmé, že „papežské
myšlení“ a hitlerovské pokyny byly náhodou ve vzácném souladu. To se
potvrzuje při studiu výtisků těchto vážených novin z válečného období.
39.3 Přepisování francouzské historie
Jednou z funkcí jezuitů, a to vůbec ne zanedbatelnou, je dohled
nad veškerým katolickým tiskem. V nejrůznějších novinách přizpůsobených
potřebám čtenářů vyzdvihuje podle potřeby různé odstíny tohoto „papežského myšlení“, které nicméně i za
těchto ztížených podmínek spěje neúprosně ke svému cíli. Neexistují ani jedny
„křesťanské“ noviny nebo časopis, které by se neradovaly z kolaborace nějakého
- nenápadného - jezuity.
Tito otcové, kteří jsou „všechno
všem“ samozřejmě vynikají ve hře na chameleóny. To, jak víme dělali a po
osvobození jsme s údivem sledovali, jak všude přicházejí otcové, „kteří patřili k odboji“ (ale přidali se
k němu později než ostatní!) a kteří svědčili o tom, že francouzská církev
NIKDY, NIKDY „nekolaborovala“.
Články z La Croix a
dalších katolických novin vešly v zapomnění. Byly odstraněny nebo záhadně zmizely
právě ty texty, které otiskovaly biskupská zplnomocnění, pastýřské listy,
oficiální zprávy ze shromáždění kardinálů a arcibiskupů, exhorty kardinála
Baudrillarta vyzývající francouzskou mládež, aby si oblékla nacistickou
uniformu, sloužila v L.V.F. a samozřejmě i složila přísahu věrnosti Hitlerovi!
To vše už byla minulost, to vše už bylo zapomenuto!
„Historie je román,“
řekl rozčarovaný myslitel. Historie naší doby přesně odpovídá této definici:
román je psán před našima očima. Podílí se na něm spousta „historiků“, náležitě
připravených duchovních i laiků a můžeme mít jistotu, že výsledek bude poučný:
samozřejmě, že vznikne katolický román. Příspěvek jezuitů je rozsáhlý, stejně
jako důstojných dědiců otce Loriqueta, jehož Historie Francie podává velmi podivný obraz Napoleona.
Ve srovnání s tímto dovedným výkonem bylo zamaskování
kolaborace mezi duchovními a německým okupantem v letech 1940 až 1944 velmi
jednoduché a stejně obratně se jejich kolaborace rozplynula do ztracena.
To se odehrává neustále. Za ta léta bylo v novinách,
časopisech, knihách napsáno tolik článků pod hlavičkou „Imprimatur“, které prozpěvovaly chválu neprávem odsuzovaným
supervlastencům, jako např. Suhardovi, Baudrillartovi, Duthoitovi, Auvityovi,
Du Boisovi, de la Villerabelovi, Mayol de Luppeovi a dalším! Jaké spousty stran
byly začerněny, aby byl oceněn postoj - velmi hrdinský - biskupství během
válečných let, ve kterých Francie zažila „situaci,
která přivedla francouzské biskupy k tomu, že se stali »obránci města«!“
jak píše ironický šprýmař. (R. P. Deroo: L´Episcopat francais dans la
melee de son temps; Bonne Presse, Paříž, 1955, str. 103; Imprimatur 1955).
„Pomluvy a znovu pomluvy!
Je nutné něco vynechat,“ radil Basile, tento dokonalý typ jezuity. „Přetřít na bílo a znovu přetřít na bílo,“
říkají jeho nástupci, velcí pisatelé „historických
románů“.
A toto přetírání na bílo probíhá v obrovském rozsahu.
Budoucí generace, zaplavené přívalem nadsazených překroucenin,
budou s vděčností rozjímat - alespoň doufáme - o těchto „obráncích“ města, o těchto hrdinech římskokatolické církve a
vlasti, „oděných bezelstnou poctivostí
bílého plátna“, a to zásluhou svých apologetů, z nichž někteří byli dokonce
kanonizováni!
39.4 Konec války
25. srpna 1944 jezuitský kardinál Suhard, pařížský arcibiskup
již od 11. května 1940 a vůdce kolaborantů z řad duchovenstva chladnokrevně
rozhodl, že u příležitosti vítězství u Notre-Dame bude slavnostní „Te Deum“. Této nemístné frašky jsme byli
ušetřeni jedině díky „mohutnému protestu
kaplana F.F.I.“
Ve France-Dimanche z
26. prosince 1948 čteme: „Jeho eminence,
kardinál Suhard, arcibiskup pařížský, u příležitosti svého uvedení do kněžského
stavu právě obdržel vlastnoručně psaný dopis od jeho svatosti Pia XII., který
mu gratuluje kromě jiného za úlohu, kterou sehrál během okupace. Víme, že
chování kardinála v průběhu tohoto období bylo po osvobození vážně kritizováno.
Když se v srpnu 1944 vrátil do Paříže generál de Gaulle, odmítl se sejít s
kardinálem při Te Deum v Notre-Dame. Tou dobou byl prelát otevřeně obviněn z »kolaboračních
sklonů«.“
Potom lze pochopit i gratulacím svatého otce. Ale Te Deum nám skýtá ještě jiný příběh
daleko poučnější!
Po vylodění spojenců trpělo město Rennes v bojích, které následovaly,
a zahynulo hodně civilních obyvatel, protože velící důstojník německé posádky
je odmítl evakuovat. Když bylo město osvobozeno, mělo zaznít tradiční Te Deum, ale arcibiskup a primas
bretaňský, monsignor Roques absolutně odmítl, nejen se ho sám ujmout, ale
dokonce i dovolit, aby se tento obřad konal v jeho katedrále. Děkovat nebi za
osvobození jeho města bylo v očích tohoto preláta nesnesitelným pohoršením. Za
tento postoj ho francouzské autority uvěznily v arcibiskupské rezidenci.
Taková věrnost „papežskému
myšlení“ volá po odpovídající odměně. Ta přišla z Říma brzy nato v podobě
kardinálského klobouku.
Zesnulého Pia XII. můžeme vinit za mnohé věci, ale musíme
uznat, že vždy „se znal ke svým vlastním“.
Poslal lichotivý dopis kardinálu Suhardovi, význačnému kolaborantovi,
kardinálský purpur monsignorovi Roquesovi, hrdinovi... německého odboje. Tento
„veliký papež“ prováděl spravedlnost,
při níž přísně vyměřoval každému stejným dílem.
Jeho svitu samozřejmě tvořili lidé, kteří mu mohli co nejlépe
poradit: dva němečtí jezuité, R.P. Leiber a R.P. Hentrich, „jeho dva osobní tajemníci a příznivci“. (La
Croix, z 10. října 1958).
Jeho zpovědníkem byl německý jezuita Bea. Na jeho domácnost
dohlížela a navíc ještě vařila sestra Pasqualina, německá jeptiška. Dokonce i
kanárek, reagující na něžné jméno „Dumpfaf“,
byl dovezen z Porýní.
Ale cožpak svrchovaný pontifex neoznámil Ribbentropovi poté, co
Hitler vtrhl do Polska, že „měl vždycky
zvláštní lásku k Německu?“
(V Documentation catholique z 15. března 1959: »Pokud se týče
nanejvýše váženého německého národa, budeme se řídit příkladem, který nám dal
náš předchůdce (Pius XII.), podepsán Jan XXIII. Duch spojitosti je jednou z
charakterických vlastností Vatikánu«).
Kapitola 40
Gestapo a Tovaryšstvo
Ježíšovo
40.1 Hitler, Himmler
J |
estliže nikdy neochabla
dobrá vůle a přátelskost Pia XI. a Pia XII. vůči Führerovi,
kterého přivedli k moci, pak musíme uznat, že Führer naplnil všechny
podmínky paktu, kterým byl vázán k Vatikánu. A protože výslovně zaslíbil, že „zardousí“ antiklerikály, byli to tedy
antiklerikálové, kteří hned po liberálech a Židech putovali právě do
koncentračních táborů.
Víme také, jak šéf Třetí říše rozhodl o osudu Židů: Buďto byli
prostě zmasakrováni, nebo v lepším případě přinuceni k práci až k vysílení a
potom likvidováni. V tomto případě bylo „konečné
řešení židovské otázky“ pouze oddáleno.
Podívejme se však nejprve na to, jak obzvláště „povolaná“ osoba - Franco, kníže Kristova
řádu, výslovně potvrdil tajnou spikleneckou dohodu mezi Vatikánem a nacisty.
Podle časopisu Reforme otiskl tisk
španělského diktátora Franca 3. května 1945, v den Hitlerovy smrti toto:
„Adolf Hitler, syn
katolické církve, zemřel při obraně křesťanství. Proto je pochopitelné, že
nelze najít žádných slov k nářku nad jeho smrtí, když se našlo tolik lidí,
kteří vyvyšovali jeho život. Nad jeho tělesnými pozůstatky stojí jeho vítězná
morální postava. S palmou mučedníka Bůh dává Hitlerovi vavříny vítězství.“ (Reforme,
21.7.1945).
Smuteční proslov nacistického šéfa, výzva vítězným spojencům,
je podle francovského tisku hlasem samotného Ducha svatého. Je to komuniké
Vatikánu, vydané přes Madrid.
Je jisté, že chybějící hrdina si právem zasloužil vděčnost
římskokatolické církve a oni se to nesnažili zakrývat. Sloužil jí věrně:
všichni lidé, na které mu církev ukázala jako na své protivníky, na sobě
pocítili následky. A tento dobrý „syn“
ochotně přiznával, za co vděčí své Nejsvětější Matce a zvláště těm, kteří se
ustanovili jejími vojáky na světě.
„Mnoho jsem se naučil od
řádu jezuitů,“ řekl Hitler... „Až
dosud nebylo na zemi nic velkolepějšího než hierarchická organizace katolické
církve. Hodně jsem z této organizace přejal do své vlastní strany... Hodlám se
s tebou podělit o tajemství... Zakládám řád... V mých řádových »vesničkách«
vychováme mládež, která bude otřásat světem... Potom Hitler skončil s tím, že
už nemůže říci více.“ (Hermann Rauschning, bývalý nacionálně
socialistický šéf vlády Dantzigu: Hitler m´a dit, Ed. Co-operation, Paříž, 1939,
str. 266,267,273).
Další vysoce postavený hitlerovec Walter Schellenberg, bývalý
šéf německé kontrašpionáže, po válce dokončil toto důvěrné sdělení Führera:
„Organizaci SS vytvořil
Himmler podle zásad jezuitského řádu. Jejich směrnice a Duchovní cvičení
předepsaná Ignácem z Loyoly byly vzorem, který se Himmler snažil přesně
kopírovat... »ReichsFührer
SS«
- titul Himmlera jako nejvyššího šéfa SS - byl ekvivalentem »generála«
jezuitů a celá struktura vedení byla věrnou napodobeninou hierarchického uspořádání
katolické církve. Poblíž Paderbornu ve Westfálsku byl rekonstruován středověký
hrad a nazván »Webelsbourg«.
Stal se zařízením, které by se dalo nazvat klášterem SS.“ (Walter
Schellenberg: Le Chef du contre-espionnage nazi vous parle; Julliard, Paříž,
1957, str. 23-24).
40.2 Jezuitský postoj
Ta nejlepší teologická pera horlivě ukazovala na podobnost mezi
katolickým a nacistickým učením. A vůbec nejhorlivějšími z nich byli synové Loyoly.
Na příklad se podívejme, jak Michaele Schmaus, jezuitský teolog, publikoval na
veřejnosti sérii studií na toto téma:
„ »Říše a církev«
je soubor spisů, které měly napomoci při budování Třetí říše, protože spojují
nacionálně socialistický stát s katolickým křesťanstvím... Nacionálně
socialistické hnutí je tím nejživějším a nejmasovějším protestem proti duchu
19. a 20. století... Kompromis mezi katolickou vírou a liberálním myšlením je
nemožný... Nic nestojí v rozporu s katolicismem tolik jako demokracie... Znovu
oživený význam »striktní
autority«
znovu otevřel cestu opravdovému výkladu církevní autority... Nedůvěra ke
svobodě je založena na katolické doktríně o původním hříchu... Nacionálně
socialistická přikázání a přikázání katolické církve mají stejný cíl...“ (Begegnungen
zwichen Katholischen Christentum und nazional-sozialistischer Weltanchaunung,
od Michaele Schmause, profesora z teologické fakulty v Mnichově; Aschendorf,
Munster 1933).
Tímto cílem byl „nový
středověk“, jaký Hitler slíbil Evropě. Existuje nápadná podobnost mezi
zuřivým antiliberalismem tohoto jezuity z Mnichova a rovnocenným fanatismem,
který byl vyjádřen v „zákoně o posvěcení
F.N.C. v bazilice Montmartre.“ Během okupace R.P. Merklen napsal: „V těchto dnech se zdá, že si už svoboda
nezaslouží žádnou úctu.“ (La Croix, 2.9.1951).
Podobných citátů by mohlo být na tisíce. Není tato nenávist ke
svobodě ve všech jejích podobách samotným charakterem římskokatolického Pána?
Také není těžké pochopit, jak spolu mohly tak dobře ladit „doktrína“ katolická
a „doktrína“ nacistická. Nikoho neudiví, že člověka, který tento soulad obratně
předvedl, „jezuita Michaele Schmaus“, kterého deset let po válce La Croix nazval „velkým teologem Mnichova“ (La Croix, 2.9.1954), ustanovil Pius
XII. „kardinálem neboli církevním
knížetem“.
Co se za těchto okolností stane se „strašlivým“ encyklickým dopisem Mit
brennender Sorge od Pia XI., o kterém se předpokládalo, že odsoudí
nacismus? Žádný překrucovač se ještě nepokusil nám to vysvětlit...., což je
přirozené!
„Velký teolog“
Michaele Schmaus měl mnoho rivalů, jak píše jeden německý spisovatel, který v
knize Katolisch-Konservatives Erbgut
vidí tu nejstrašlivější knihu, jakou kdy vydalo Německé katolické
nakladatelství:
„Tato antologie, která
spojuje dohromady texty vůdčích německých katolických teorií od Gorrese až po
Vogelsanga, nás přesvědčuje, že nacionální socialismus se zrodil z katolické
myšlenky.“ (Gunter Buxbaum - Les Catholiques en Europe centrale; Mercure de
France, 15.1.1939).
Při psaní této knihy si její autor určitě neuvědomoval, že to
tak popisuje naprosto přesně a dokonale.
Další dobře informovaný člověk, hnací síla paktu mezi svatým
stolcem a Berlínem a tajný papežův komorník, Franz von Papen, byl dokonce ještě
výstižnější:
„Třetí říše je první
světovou mocností, která nejenom uznává, ale také uvádí do života hlavní zásady
papežství.“ (Robert d´Harcourt z Francouzské akademii: Franz von Papen, l´homme a
tout faire; L´Aube, 3.10.1946).
K tomu doplňme výsledek tohoto „uvádění do života“: 25 miliónů obětí koncentračních táborů - to je
oficiální údaj Organizace spojených národů!
Nyní považujeme za nezbytné dodat ještě něco pro bezelstné
mysli, pro ty, kteří si nemohou přiznat, že organizované masakry byly jednou z
„vysokých zásad“ papežství. Samozřejmě
je vytrvale prosazována naprostá nezaujatost: „Takové barbarské skutky patří minulosti!“
To říkají věrní apoštolové prostým lidem, zatímco pokrčují
rameny před nekatolíky „pro které stále
ještě hoří ohně svaté inkvizice.“ (Temoignage chretien, 6.12.1957).
Takže tak to je! Odložme však stranou více než dostatečná
svědectví o dravosti duchovenstva dřívějších let a sledujme nyní 20. století.
Nebudeme už připomínat „hrdinské
výkony“ mužů jako Stepinace a Marconea v Chorvatsku ani Tisa na Slovensku,
ale omezíme se na prověření pravověrnosti určitých „vysokých zásad“, které tak dobře a „prakticky“ uváděli do života.
Jsou skutečně už dnes zastaralé tyto zásady - zapřené „osvíceneckým učením“, oficiálně zavržené
svatým stolcem spolu s dalšími chybami temné minulosti? To je snadno
zjistitelné.
Otevřme si například „Velkou
apologetiku“ od abbé Jeana Vieujana, která může být stěží popisována jako
středověká, protože je to datována rokem „1937“.
Co čteme?
„K přijetí zásady inkvizice
člověk potřebuje pouze křesťanské smýšlení, ale právě to mnoho křesťanů
postrádá.... Církev žádnou bázlivost nemá.“ (Abbé Jean Vieujan: Grande
Apologetique; Bloud et Gay, Paříž, 1937, str. 1316).
Nikdo by to nedokázal vyjádřit lépe.
Je potřeba ještě další důkaz, neméně pravověrný a moderní?
Poslechněte si R.P. Janviera, známého konferenčního mluvčího v Notre-Dame:
„Na základě své nepřímé
moci nad časnými záležitostmi neměla by snad církev mít právo očekávat od
katolických států, že budou utlačovat kacíře až k smrti, aby je úplně
odstranila?
Odpovídám takto:
»Zastávám tento
názor až k smrti!... Opírám se především o praxi, potom o učení samotné církve
a jsem přesvědčen, že žádný katolík neřekne opak, aniž by smrtelně zhřešil.“ (Konference z 25. března 1912).
Tohoto teologa nelze omlouvat tím, že mluví v hádankách. Jeho
řeč je jasná a přesná. Méně slovy by se nedalo říci více. Je tam všechno, co se
týče práva církve osobovat si vyhlazování lidí, jejichž přesvědčení neodpovídá
jejímu: „učení“, které ji odsuzuje; „praxe“ legalizovaná tradicí a dokonce „výzva ke křesťanským státům,“ jejímž
dokonalým příkladem bylo hitlerovské křižácké tažení! Všechna tato slova jsou
stále platná a nikdy nebyla nikým odvolána.
Ani následující slova, vůbec ne tajemná, nebyla vyslovena v
temném středověku:
„Církev může kacíře
odsoudit ke smrti, protože jakákoli práva, která mají, mají díky naší toleranci
a tato práva jsou zdánlivá, nikoli skutečná.“
Autorem těchto slov byl jezuitský generál Franz Wernz (1906-1915)
a to, že byl opět Němcem, dodává jeho prohlášení ještě větší váhu!
Také v průběhu 20. století kardinál Lepicier, v neblaze
proslulé církevní kníže, napsal: „Jestliže
někdo veřejně prohlašuje, že je kacíř, nebo se snaží svou řečí nebo příkladem
svádět ke zlému ostatní, nemůže být pouze exkomunikován, ale také spravedlivě
zabit...“ (De stabilitate et progressu dogmatis, 1. část, čl. VI. 9. I.;
Typographia editrix romana, Řím, 1908); (Viz Sol Ferrer-Francisco Ferrer: Un
Martyr au Xxe siecle; Fischbacher, Paříž).
Pokud se zde nejedná o typickou výzvu k vraždění, mohl bych být
také „proměněn na mlýnek na pepř“,
jak uvedl zesnulý Courteline.
Žádáte si také příspěvek od svrchovaného pontifika? Zde je. Od
moderního papeže, kterého kritizovali radikální duchovní za jeho „liberalismus“, jezuitský papež Lev
XIII.: „Klatba na toho, kdo řekne: Duch
svatý po nás nechce, abychom zabíjeli kacíře.“
Jaké vyšší autority bychom se ještě mohli dovolávat,
odmyslíme-li autoritu Ducha svatého?
40.3 Jezuité Goebbels a Himmler
Ačkoliv se to nemusí líbit těm, kteří vytvářejí kouřovou clonu
(to je odkaz na lidi, kteří v průběhu volby papeže vypouštějí kouřové signály)
- těmto konejšitelům rozrušeného svědomí, stále platí: papežské „vysoké zásady“ zůstávají nezměněné a
kromě jiného je vyhlazování pro víru dnes platné stejně tak jako v minulosti.
To je „nejosvícenější“ závěr - když
použijeme slovo tak drahé mystikům - když uvážíme, co se odehrávalo v Evropě od
roku 1939 do roku 1945.
„Hitler, Goebbels,
Himmler a většina členů strany »staré gardy« byli katolíci,“
napsal M. Frederic Hoffet. „Nebylo
náhodou, že díky náboženství svého šéfa byla nacionálně socialistická vláda tou
nejkatoličtější vládou, jakou kdy Německo mělo... Tato spřízněnost mezi
nacionálním socialismem a katolicismem nás nejvíce ohromí při podrobném studiu
propagačních metod a vnitřní organizace strany. O tom nás nic nepoučí lépe než
práce Josepha Goebbelse. Byl vychován na jezuitské koleji a dříve než se oddal
literatuře a politice, byl knězem v jezuitském semináři... Každá strana, každý
řádek jeho spisů připomíná učení jeho mistrů; na poslušnost klade takový důraz
..., že pohrdá pravdou. »Některé lži jsou užitečné stejně jako chleba!«
prohlásil na základě mravní relativity vyňaté ze spisů Ignáce z Loyoly...“ (Frederic
Hoffet: L´Imperialisme protestant; Flammarion, Paříž, 1948, str. 172).
Svému jezuitskému šéfovi propagandy neudělil Hitler (na rozdíl
od Himmlera) palmu jezuitství. Svým blízkým však o šéfovi Gestapa říkal: „Himmlera vidím jako našeho Ignáce z Loyoly.“
(Adolf
Hitler: Libres propos; Flammarion, Paříž, 1952, str. 164).
Když to takto řekl, musel pro to mít Führer nějaké
odůvodnění. Předně si povšimněme, že Kurt Heinrich Himmler, Reichsführer
SS, Gestapa a německé policie, byl, jak se zdá, člověkem nejvíce prosáklým klerikalismem mezi katolickými členy
Hitlerova doprovodu. Jeho otec byl ředitelem katolické školy v Mnichově, potom
vychovatelem bavorského prince Ruprechta. Jeho bratr, benediktinský mnich, žil
v klášteře Maria Laach, jedné z panněmeckých výšin. Měl také strýce, který
zastával důležitou funkci: Kánon při bavorském dvoře, jezuitu Himmlera.
Německý spisovatel Walter Hagen odhaluje také tuto tajnou
informaci: „Jezuitský generál, hrabě
Halke von Ledóchowski, byl ochoten organizovat na základně antikomunismu
kolaboraci mezi německou tajnou službou a jezuitským řádem.“ (Walter
Hagen, op. cit., str. 358).
V důsledku toho byla uvnitř německé tajné služby vytvořena
organizace, v jejíž hlavní funkce zastávali katoličtí kněží nosící černé
uniformy SS. Jezuita, otec Himmler byl jedním z nadřízených důstojníků SS.
40.4 Himmlerovo a Hitlerovo zákulisí
Po kapitulaci třetí říše byl jezuitský otec Himmler zajat a
uvězněn v Nurembergu. Jeho slyšení na mezinárodním tribunále by bylo
pravděpodobně velmi zajímavé, ale „prozřetelnost“ byla na stráži: strýc
Heinricha Himmlera se před soudem nikdy neobjevil. Jednoho rána byl nalezen
mrtev ve své cele a veřejnost se nikdy nedozvěděla, co bylo příčinou jeho
smrti.
Nechceme napadat památku tohoto duchovního tím, že bychom
předpokládali, že ochotně ukončil svůj život, navzdory závažným věroučným
zákonům katolické církve.
Nicméně jeho smrt byla stejně náhlá a přesně načasovaná jako
smrt jiného jezuity o něco dříve. Jednalo se o otce Stämpfleho,
neuznaného, avšak opravdového, tajného autora knihy Mein Kampf. To je skutečně zvláštní náhoda... !
Vraťme se však ke Kurtu Heinrichu Himmlerovi, šéfovi gestapa,
což znamenalo, že ve své ruce třímal opratě moci celého režimu. Vynesly mu tak
vysoké postavení jeho osobní zásluhy? Viděl v něm Hitler mimořádného génia,
když ho přirovnal k zakladateli jezuitského řádu? Rozhodně to nepotvrzují
svědectví lidí, kteří ho znali, protože v něm neviděli nic nadprůměrného.
Nezasvítila tato hvězda s vypůjčenou září? Byl to skutečně Kurt
Heinrich Himmler, údajný šéf, kdo skutečně vládl nad gestapem a tajnými
službami? Kdo posílal miliony lidí, odvlečených z politických důvodů, a miliony
Židů na smrt? Byl to synovec s plochou tváří, nebo jeho strýc, bývalý Kánon u
bavorského dvora, jeden z oblíbenců von Ledóchowského, jezuitský otec a
naddůstojník SS?
Může to vypadat riskantně a dokonce až opovážlivě, dovolit si
takový netaktní pohled za zákulisí historie. Divadlo probíhá na jevišti, kde
září světla z rampy, reflektorů a kde září obloukové světlo. To platí pro
každou podívanou a člověk, který chce nahlédnout za rekvizity, může být
považován za otravného a nevychovaného.
Avšak veškerá omamná přitažlivost herců, na nichž spočívá zrak publika,
pochází ze zákulisí. To je více než zřejmé, když prozkoumáme tyto „svěcené obludy“ a uvědomíme si, že ani
zdaleka nejsou lidmi, které by rádi představovali.
Zdá se, že to byl případ Himmlera. Ale nepřináleží totéž říci o
člověku, kterému byl jeho pravou rukou, o Hitlerovi?
Když jsme viděli Hitlera, jak gestikuluje a slyšeli, jak řve
své hysterické projevy, neměli jsme dojem, že se díváme pouze na špatně
seřízený automat s přetaženými péry? I jeho nejjednodušší pohyby nám
připomínaly mechanickou loutku. A co potom jeho tupé a vypouklé oči, ochablý
nos, nafoukaný výraz, jehož vulgárnost nemohla zakrýt ani známá ofina a
kartáčový knír jakoby přilepený pod nosními dírkami.
Byl tento „zlý pes“ na veřejných shromážděních skutečně šéfem?
Byl opravdovým pánem Německa, byl autentickým státníkem, jehož génius měl
převrátit svět vzhůru nohama?
Nebo byl pouze špatnou náhražkou toho všeho? Nebyla to
vychytrale nafouknutá zástěrka, nebyl to demagog a přízrak k zastrašení davů?
On sám to přiznal, když řekl: „Já jsem jenom amplión.“ M. Francois-Poncet, tehdejší francouzský
velvyslanec v Berlíně potvrzuje, že Hitler pracoval velmi málo, vůbec nečetl a
nechal své spolupracovníky, aby si dělali, co chtějí.
Stejným dojmem prázdnoty a neskutečnosti působili i jeho pomocníci.
První z nich, Rudolf Hess, který uprchl v roce 1941 do Anglie, vypadal na svém
soudu v Norimberku jako úplný cizinec a nikdy jsme se nedozvěděli, jestli byl
úplně duševně vyšinutý nebo jenom blázen. Druhým byl groteskní Goering,
marnotratný a obézní, který nosil ty nejokázalejší operetní uniformy, žrout,
lupič obrazů a k tomu všemu navíc narkoman morfia.
Ostatní významné stranické osobnosti vypadaly podobně a na
procesech v Norimberku k jednomu z největších překvapení novinářů, o kterém
museli podat zprávu, bylo zjištění, že kromě jejich vlastních konkrétních
nedostatků postrádali tito nacističtí hrdinové rozum, charakter a byli více či
méně bezvýznamní.
Jediným, kdo se tyčil nad touto vulgární chátrou - díky své
vychytralosti, nikoli však morální hodnotě - byl Franz von Papen, komorník jeho
svatosti, „člověk pro všechno“...,
který byl spoután, aby byl zproštěn viny.
Jestliže nám Hitler vychází jako vynikající loutka, byl potom
člověk, podle něhož byl modelován, zásadovější? Připomeňme si směšné chování
tohoto „Césara vhodného na karneval“,
koulícího velkýma černýma očima, kterými chtěl blýskat zespod podivného
klobouku zdobeného záclonovými třásněmi! Takové byly fotografie určené pro propagandu,
snímky pořizované od jeho nohou a zobrazující pouze jeho čelisti vysunuté proti
nebi. Měl to být podivuhodný muž, měl být jako nehybná skála - měl být symbolem
vůle, která nezná žádné překážky!
40.5 Mrtvoly v rukou generála řádu
Co to však bylo za vůli! Z důvěrných sdělení některých jeho
společníků dostáváme obraz muže zmítajícího se nerozhodností; tento „hrůzu nahánějící muž“, který se chystal
„přepadnout všechno“ s „primitivní vojenskou silou“ (abychom
použili výraz kardinála Rattiho, budoucího Pia XI.), neodolal lákavým nabídkám,
které mu činil jezuita, kardinál Gasparri, státní tajemník ve prospěch
Vatikánu.
Jenom několik tajných setkání přesvědčilo revolucionáře, aby se
dal se vším všudy naverbovat pod korouhev svatého otce, aby se vydal cestou
oslnivé kariéry, kterou tak dobře známe, a aby mohl proslulý dřívější ministr
Carlo Sforza napsat:
„Jednoho dne, kdy čas
utlumí hořkost a nenávist, bude, jak doufáme, uznáno, že orgie krvavých
násilností, které změnily Itálii na dvacet let ve vězení a na trosky ve
válečných letech 1940-1945, měly svůj původ v téměř unikátní historické
události: naprostá disproporce mezi legendou uměle vytvořenou okolo nějakého
jména a skutečnými možnostmi chudáka, který nosil toto jméno, člověka, kterému
nepřekážela kultura.“ (Hrabě Carlo Sforza: L´Italie telle que je
l´ai vue; Grasset, Paříž, 1946, str. 158).
Tato dokonalá definice se hodí na Hitlera stejně jako na
Mussoliniho: stejná disproporce mezi legendou a možnostmi, stejný nedostatek „kultury“ u těchto dvou průměrných
dobrodruhů s téměř identickou minulostí; jejich bleskovou kariéru lze vysvětlit
jedině jejich nadáním pronášet bombastické projevy k davům. Bylo to nadání,
které jim vyneslo pozlátko veřejného zájmu, to je publicity.
Je zřejmé, že tato legenda byla „uměle vytvořenou“, právě dnes, kdy víme, že retrospektivní záběry Führera
na plátnech německých kin vyvolává pouze ohromný smích.
Nebyla nápadná méněcennost těchto „mužů prozřetelnosti“ právě
tím důvodem, pro který byli vybráni, aby byli povzneseni k moci? Skutečností
je, že tentýž nedostatek osobních kvalit lze najít u všech, které papežství
vyvyšovalo jako své zastánce.
V Itálii a Německu byli někteří „skuteční“ státníci, „skuteční“
šéfové, kteří byli schopni chopit se kormidla a vládnout, aniž by se museli
uchylovat k tomuto šílenému „mystikovi“. Byli však přespříliš inteligentní, a
ne dostatečně poddajní. Vatikán, a zejména černý papež, von Ledóchowski, je
nemohl držet „ve své ruce jako obušek“
a přinutit je sloužit svým cílům za každou cenu, až do katastrofického pádu.
Viděli jsme, jak revolucionáře Mussoliniho převrátili náhončí
svatého stolce, kteří mu slibovali moc, naruby jako rukavici.
Prokázalo se, že tvrdohlavý Hitler byl právě tak tvárný.
Původně bylo plánem Ledóchowkého vytvořit federaci katolických národů ve
střední a východní Evropě, kde by mělo přednostní postavení Bavorsko a Rakousko
(pod vládou jezuity Seipela). Bavorsko muselo být odděleno od Weimarské německé
republiky a jakoby náhodou byl tehdy bavorským separatistou agitátor Hitler.
Ale vhodných příležitostí k uskutečnění této federace a
postavení Habsburka do jejího čela ubývalo, zatímco monsignor Pacelli, nuncio,
který odešel z Mnichova do Berlína, si začal více uvědomovat slabost Německé
republiky díky slabé podpoře spojenců. Ve Vatikánu se tehdy zrodila naděje
chopit se Německa jako celku a podle toho byl upraven plán:
„Muselo být zabráněno
hegemonii protestantského Pruska a protože Říše měla vládnout Evropě - aby
zabránila federalizaci Němců - musela být Říše reorganizována tak, aby v ní
panovali katolíci.“ (Mercure de France: Pius XI. a Hitler,
15.1.1934).
To stačilo. Hitler, který byl do té doby bavorským
separatistou, se se svými „hnědými
košilemi“ úplně obrátil a přes noc se stal inspirovaným apoštolem Velké
Říše.
Kapitola 41
Tábory smrti a protižidovské
tažení
41.1 Tajemství Vatikánu
B |
rzy se začalo projevovat, že
katolíci jsou pány nacistického Německa, a ukázala se tvrdost, se kterou byly
naplňovány některé z „papežských vysokých
zásad“.
Liberálové a Židé měli dostatek času na to, aby zjistili, že
tyto zásady ani zdaleka nejsou zastaralé, jak to tvrdila většina pravověrných
mluvčích. Právo církve, aby si činila nárok na pomalé nebo rychlé odstraňování
těch, kteří jí stáli v cestě, bylo „uvedeno
do života“ v Osvětimi, Dachau, Belsenu, Buchenwaldu a dalších táborech
smrti.
Gestapo Himmlera, „našeho
Ignáce z Loyoly“, přičinlivě uskutečňovalo tyto „dobročinné“ skutky.
Občanské i vojenské Německo se muselo této všemocné organizaci podřídit „až na smrt“.
Není třeba říkat, že Vatikán si od těchto hrůz umyl ruce. Když
vyslechneme Dr. Nerina F. Guna, švýcarského novináře, který sám byl odvlečen do
koncentračního tábora a který se divil, proč papež nezasáhl alespoň tím, že by
poskytl nějakou pomoc tolika nešťastným lidem, jeho svatost Pius XII. měl tolik
drzosti, že odpověděl:
„Věděli jsme, že z
politických důvodů probíhá v Německu násilné pronásledování, ale nikdy jsme
nebyli informováni o tom, že by nacistický útlak měl nelidskou povahu.“ (Gazette
of Lausanne, 15.11.1945).
A to se stalo v době, kdy mluvčí Radia Vatikán, R.P. Mistiaen,
hlásal, že „byly získány zdrcující
dokumentární důkazy o krutosti nacistů.“ (R.P. Duclos: Le Vatican etla seconde
guerre mondiale; Vyd. Pedone, Paříž, 1955, str. 255, Imprimatur 1955).
Bez pochyby nebyl svatý otec informován ani o tom, co se
odehrávalo v ustašovských koncentračních táborech, navzdory tomu, že v Záhřebu
působil jeho vlastní vyslanec!
Ačkoli jednou bylo vidět, že svatý stolec projevil jakýsi zájem
o osud určitých lidí odsouzených k deportaci. Bylo to 528 protestantských
misionářů, kteří přežili z mnoha dalších japonské zajetí na tichomořských
ostrovech a byli zadržováni v koncentračních táborech na Filipínách. M. Andre
Ribard ve své výjimečné knize Rok 1960 a
tajemství Vatikánu ukazuje papežskou přímluvu ve jménu těchto nešťastníků.
Text má číslo 1591 a je
datován v Tokiu 6. dubna 1943 ve zprávě Oddělení pro náboženské záležitosti na
okupovaných územích. Cituji následující úryvek: Papež „vyjadřuje přání římskokatolické církve vidět, že budou Japonci dále
pokračovat ve své politice a zabrání určitým náboženským propagátorům bludného
učení znovu získat svobodu, ke které nejsou oprávněni.“ (Andre
Ribard: „1969 et le secret du Vatican; Librairie Robin, 38, rue de Vaugirard,
Paříž 1954, str. 80; a Frederic Hoffet: Politique romaine et
demission des Protestants; (demise laiků), Fischerbacher, Paříž).
Z „křesťanského“ pohledu nepotřebuje tento dobročinný krok
komentáře, ale politicky řečeno má nejvyšší význam. Na Slovensku - jak víme -
monsignor Tiso, jezuita Gauleiter, měl také právo pronásledovat „oddělené bratry“, i když Německo, ke
kterému byl jeho stát satelitem, bylo hlavně protestantské. Hodně to napovídá o
vlivu římskokatolické církve v hitlerovském Reichu!
Viděli jsme také, jakou roli sehráli v Chorvatsku zástupci této
církve při vyhlazování ortodoxních věřících.
41.2 Protižidovské tažení a Řím
Co se týče protižidovského tažení, vrcholného díla gestapa,
může se zdát zbytečné znovu se zmiňovat o roli, jakou v něm sehrál Řím, protože
jsme již popsali hrdinské činy monsignora Tisa, prvního, kdo přispěl do
osvětimských plynových komor a kremačních pecí. K tomuto případu připojíme
jenom několik charakteristických dokumentů.
Především je to dopis od M. Leona Berarda, velvyslance vášské
vlády u svatého stolce:
„Maršál Petain, Pane,
V dopise ze dne 7. srpna
1941 jste mne poctil tím, že se ptáte na určité informace týkající se otázek a
nesnází, které by mohly vyvstat z pohledu římskokatolické církve z opatření
vaší vlády vůči Židům. Mám tu čest odpovědět, že mi ve Vatikánu nebylo řečeno
nic, co by se dalo vykládat jako kritika nebo nesouhlas se zákony nebo
směrodatnými činy, o nichž je řeč....“ (Leon Poliakov: Breviaire de la haine;
Calmann-Levy, Paříž, 1951, str. 345).
Časopis L´Arche, když
se tohoto dopisu dotýká v článku pod názvem Mlčení
Pia XII., hovoří o následné, doplňující zprávě, kterou M. Leon Berard
poslal do Vích 2. září 1941:
„Je nějaký rozpor mezi
postavením Židů a katolickým učením? Jenom jeden a Leon Berard na něj hlavě
státu zdvořile poukazuje. Spočívá ve skutečnosti, že zákon z 2. června 1941
definuje Židy jako rasu... Církev (napsal vášský velvyslanec) nikdy nehlásala,
že všem obyvatelům mají být dávána stejná práva... Jak mi řekl nějaký úředník
ve Vatikánu, ohledně postavení Židů se nedostanete do těžkostí.“ (L´Arche,
listopad 1958).
Do „praxe“ je zaveden
„strašlivý“ encyklický dopis Mit brennender Sorge proti rasismu, na který
zeširoka odkazují apologetové.
Ale v knize M. Leona Poliakova nacházíme ještě něco lepšího:
„Návrh protestantské
církve ve Francii, aby spolu s římskokatolickou církví přijala opatření proti
raziím na Židy v létě 1942, byl katolickými hodnostáři zamítnut.“ (Leon
Poliakov: Breviaire de la hain, str. 350, 351).
41.3 Krádeže a deportace dětí
Mnoho Pařížanů si stále ještě pamatuje, jak byly židovské děti
sebrány jejich matkám a zvláštními vlaky odeslány do osvětimských kremačních
pecí. Tyto dětské deportace jsou kromě několika dalších úředních dokumentů
potvrzeny v poznámce SS HaupsturmFührera
Dannekera z 21. července 1942.
Děsivá necitelnost římskokatolické církve, a zejména jejího
vůdce, inspirovala před nedávnem tyto odplaty chtivé řádky již zmíněného
časopisu L´Arche:
„Přes pět let byl
nacismus původcem násilností, znesvěcování, rouhání a zločinů. Za pět let
zmasakroval šest milionů Židů. Z těchto šesti milionů bylo 1 800 000 dětí. Kdo,
ano, kdo kdysi řekl: »Nechte dítky přijít ke mně?«
A z jakého důvodu platí: »Nechte je přijít ke mně, abych je mohl
vyvraždit?«
Bojovného papeže vystřídal papež diplomatický.“
41.4 Hlas tajného archivu
Z okupované Paříže jdeme do Říma, který je po pádu Itálie také okupováno
Němci. Zde je poselství adresované von Ribbentropovi, nacistickému ministru
zahraničí, jezuitovi:
„Německé velvyslanectví u
svatého stolce, Řím, 28. října 1943.
Ačkoliv je k tomu vyzýván ze
všech stran, nevyjádřil papež žádné přímé odsouzení deportace Židů z Říma. Může
očekávat, že ho za tento postoj budou naši nepřátelé kárat a budou z toho těžit
protestanti z anglo-saských zemí při své agitaci proti katolicismu. Když
uvažujeme o této choulostivé otázce, bylo rozhodujícím faktorem ohrožení našich
vztahů s německou vládou...“
Podepsán: Ernst von Weiszaeker. (Tajné archivy Wilhelmstrasse).
Při vyprávění o kariéře tohoto barona z Weiszaekeru, souzeného
jako válečného zločince za přípravu likvidačních seznamů, napsal Le Monde 27. července 1947:
„Když si uvědomil, že
Německo bude poraženo, sám sebe jmenoval do Vatikánu a využil tak příležitost
úžeji spolupracovat s gestapem.“
Kvůli našim čtenářům, kteří doposud nejsou plně přesvědčeni,
budeme citovat následující oficiální německý dokument, který předestírá záměry
Vatikánu - a jezuitů - se Židy ještě před válkou:
„Při studiu vývoje
antisemitismu ve Spojených státech si se zájmem všímáme toho, že počet
posluchačů rozhlasového vysílání otce Coughlina (jezuity), proslulého svým
antisemitismem, přesáhl 20 milionů.“ (Tajné archívy Wilhelmstrasse; Dokument
83-26 19/I, Berlín 25. ledna 1939).
41.5 Antisemitismus v USA
Bojovný antisemitismus jezuitů ve Spojených státech, stejně
jako všude jinde, nás ze strany papeženců nepřekvapuje, neboť je v dokonalém
souladu s jejich „učením“. Podívejme
se, co k tomu řekne M. Daniel-Rops z Francouzské akademie. Tento spisovatel se
specializuje na náboženskou literaturu a publikuje pouze pod záštitou „Imprimatur“. V jedné z jeho neznámějších
knih Ježíš a jeho doba vydané v roce
1944 - v době německé okupace, čteme:
„Po všechna staletí
všude, kde byla rozptýlená židovská rasa, tekla krev. Vždycky volání po vraždě
pronesené v Pilátově soudní síni přehlušilo tisíckrát opakovaný nářek
zoufalství. Dějiny jsou vyplněny tváří pronásledovaného židovského národa, ale
nemohou vymazat druhou tvář, potřísněnou krví a poplivanou, vůči které necítí
židovský dav žádnou lítost. Izrael bezpochyby neměl v této věci na vybranou a
musel zabít svého Boha, když ho odmítl uznat, a protože krev tajuplně volá po
krvi, křesťanská blahosklonnost asi také nemá na vybranou. Neměli by ti, kteří
jsou Bohu oddaní, hrůzou pogromů odškodnit onu nesnesitelnou hrůzu
(ukřižování)?“ (Daniel-Rops: Jesus en son temps; Artheme Fayard, Paříž, 1944, str.
526, 527; Imprimatur 17. dubna 1944).
Jak výstižně je to řečeno! Nebo by se to dalo vyjádřit ještě
hrubším způsobem: Jestliže miliony Židů musely projít plynovými komorami a
kremačními pecmi Osvětimi, Dachau, Terezínem a všech ostatních, pak to byla
jejich spravedlivá a zasloužená odměna. Tuto nepřízeň osudu si přála „božská vůle“ a „křesťanská blahosklonnost“ by se dopustila chyby, kdyby byla Židům
nakloněna. Přesně toto má předchozí citát totiž na mysli!
Význačný profesor M. Jules Isaac, president Amitie židovsko–křesťanské daný citát
okomentoval takto:
„Tyto strašlivé a rouhavé
věty samy o sobě vzbuzují nesnesitelnou hrůzu.“ A ještě tuto věc přiostřil
poznámkou: „Dnes mezi Židy.... se
někteří.... snaží setřást ze sebe tuto těžkou zodpovědnost... To jsou skutečně
úctyhodné city, ale nemůžeme jít proti svědectví Historie... lidem není svěřeno
složit ze Židů děsivou tíž (Ježíšovy smrti), kterou Izrael musí nést.“ (Jules
Isaac: Jesus et Israel; Albin Michel, Paříž, 1948, str. 382).
M. Jules Isaac nám připomíná, že sporné věty vydavatel „v pozdějších vydáních“ této
„povznášející“ knihy pozměňoval. Tedy až po osvobození. To byla doba pro
všechno, jen kremační pece už vyšly z módy.
41.6 Uzavření kruhu
Takže kruh vedoucí od věroučných vyhlášení papežských vysokých
zásad až k tomu, jak je Himmler, „náš
Ignác z Loyoly,“ uvedl do života, se uzavírá. A my můžeme dodat, že šílený
Führerův
antisemitismus tím přestává být tajemný.
Ale vraťme se zpátky. Nevrhá toto vše více světla na ono
záhadné individuum?
Věci, které byly před válkou vymyšleny ve snaze vysvětlit
průkazný rozpor mezi člověkem a úlohou, kterou musel hrát! Všichni vnímali, že
je tu mezera, zřetelné vzduchoprázdno. Aby byla tato mezera vyplněna, začali se
hojně šířit různé legendy - příběhy, které nebyly vždy bez skrytého záměru
oklamat! Okultní vědy, orientální čarodějové, duchovně vnímaví astrologové, jak
nám bylo řečeno, náměsíčný poustevník Berchtesgaden. A zdá se, že volba
hákového kříže, který má svůj původ v Indii, jako znaku nacistické strany měla
tuto myšlenku podepřít.
M. Maxime Mourin ji vyvrátil:
„Adolf Hitler byl žákem
školy v Lambachu a zpíval mezi chlapci na kůru opatství téhož jména. Tam
objevil hákový kříž (svastiku), protože byla erbovním znakem otce Hagena,
správce tohoto opatství.“ (Maxime Mourin: Histoire des Grandes
Puissances; Payot, Paříž, 1958, str. 134).
Führerovu
„inspiraci“ lze také snadno
vysvětlit, aniž bychom se museli uchylovat k tajuplným či exotickým filozofiím.
Jestliže jsme pochopili, že tento „syn
katolické církve,“ jak ho popisuje Franco, byl poddán nátlaku tajuplných
jezuitských vůdců, chápeme také, že to nemělo nic společného s orientální
magií. Společný byl pouze okultismus, se kterým měly obě strany své praktické, křesťanské zkušenosti.
Pozemské peklo, které sehltilo 25 milionů obětí nese jinou
pečeť, snadno rozpoznatelnou. Je to pečeť člověka, který musel projít
zdlouhavým a puntičkářským výcvikem, jaký je popsán v jezuitských Duchovních cvičeních.
Kapitola 42
Jezuité a Colleqium Russicum
42.1 „Zájem“ římské kurie
M |
ezi různými příčinami, které
rozhodly o tom, že Vatikán začal první světovou válku tím, že naléhal na
rakouského císaře France Josefa, aby „potrestal
Srby“, bylo tou hlavní, jak jsme viděli: zaútočit rozhodným úderem proti
ortodoxní církvi, proti tomuto nenáviděnému a staletému soupeři.
Za malým srbským národem spatřoval Vatikán Rusko, tradičního
ochránce ortodoxních věřících na Balkáně a na Východě.
M. Pierre Dominique napsal:
„Pro Řím se stala tato
záležitost nejdůležitější; vítězství papežské monarchie nad carismem může být
chápáno jako vítězství Říma na rozkolem Východu.“ (Pierre Dominique: La politique
des Jesuites, str. 246).
Římskou kurii ani trochu nezajímalo, že takového vítězství bude
moci být dosaženo jedině pomocí obrovského holokaustu. Protože spojenci to
pokládali za nevyhnutelné, bylo přijato riziko spíše než jistota. Na naléhání
svého státního tajemníka, jezuity Merry del Vala, se s tím Pius X. netajil a
bavorský diplomatický zástupce napsal své vládě v předvečer konfliktu: (Papež)
„si nemyslí, že by mohla ve válce proti
Německu francouzská a ruská armáda uspět.“ (Bayerische Dokumente zum
Kriegsausbruch, III, str. 206).
Prokázalo se, že tato zlomyslná kalkulace byla špatná. První
světová válka, která vyplenila sever Francie a zanechala za sebou několik
milionů mrtvých, nesplnila ambice Říma. Místo toho rozdělila Rakousko-Uhersko a
zbavila Vatikán jeho hlavní pevnosti v Evropě, osvobodila Slovany, kteří byli
součástí této dvojité monarchie, od vídeňského papežského jha.
Ruská revoluce navíc osvobodila od nadvlády Vatikánu římské
katolíky, většinou polského původu, kteří žili na území bývalé carské říše.
Porážka byla totální. Ale římskokatolická církev „patiens quia aeterna“, se chystala
naplňovat s novým úsilím svou politiku „Drang
nach Osten“ neboli tažení na Východ, které výborně vyhovovalo světovládným
německým ambicím.
Z tohoto důvodu, jak jsme se zmínili už dříve, povstali
diktátoři a vznikla druhá světová válka a s ní spojené hrůzy. Dvěma příklady,
obzvlášť ukrutnými, může být „vyčištění“
Warthelandu v Polsku a „povinná katolizace Chorvatska.
Žádný význam nemělo to, že v koncentračních táborech zemřelo 25
milionů lidí, 32 milionů vojáků bylo zabito na bitevních polích a 29 milionů
bylo zraněno nebo zmrzačeno. To jsou čísla podle oficiální statistiky OSN (La
Croix, 7. září 1951), která ukazují na velikost tohoto krveprolití!
Tentokrát se římská kurie domnívala, že svých cílů dosáhla. V Basler Nachrichten můžeme číst:
„S činností Německa v
Rusku vyvstává otázka evangelizace této země. Vatikán o ni projevuje nejvyšší
zájem.“ (Basler Nachrichten, 27. března 1942).
Další citace je z knihy věnované oslavě Pia XII.:
„Vatikán a Berlín podepsali
smlouvu umožňující katolickým misionářům z ruské koleje (Collequim Russicum),
aby šli na okupovaná území a přivedli baltické přímořské státy pod berlínskou
papežskou správu (nunciaturu).“ (Válečná poselství světu, od Pia XII.; Vyd.
Spes, Paříž, 1945, str. 34).
42.2 Katolizace Ruska
„Katolizace“ Ruska
měla být započata pod ochranou Wehrmachtu a SS, stejným způsobem, jakým ji
prováděl Pavelič se svými pomocníky v Chorvatsku, ale v mnohem větším měřítku.
Byl by to skutečně triumf Říma!
Jaké však přišlo zklamání, když bylo u Moskvy hitlerovské
tažení zastaveno a u Stalingradu byl von Paulus s jeho armádou obklíčen! Bylo
to v době vánoc 1942 a musíme si znovu pročíst poselství svatého otce - spíše
však energické provolání k armádě - adresované „křesťanským národům“:
„Teď není čas na
naříkání, ale na činy. Nechť se nadšení z tohoto křížového tažení drží
křesťanství a bude slyšet »Bůh to chce!« Nechť jsme připraveni
sloužit a obětovat se, tak jako křižáci dávných dob... Nabádáme vás a
zapřísaháme vás, abyste si uvědomili tíži současné situace... Jako
dobrovolníci, kteří se účastní tohoto svatého křížového tažení moderní doby
vyzvedněte korouhev vysoko, vyhlaste válku temnosti světa, který je oddělen od
Boha. “ (Válečná poselství světu, od Pia XII., str. 257).
Tohoto dne „narození Páně“
jsme byli daleko od „pokoje Kristova“!
Tento bojovný projev nebyl výrazem „přísné neutrality“, jakou se Vatikán vychloubá při sledování
mezinárodních záležitostí. Tento projev byl ještě o to nevhodnější, že Rusko
bylo spojencem Anglie, Ameriky a svobodné Francie. Při čtení důrazných tvrzení
administrátorů Pia XII., kteří nám namlouvají, že Hitlerova válka nebyla
skutečným „křížovým tažením“, zatímco
poselství svatého otce tento výraz jasně používá, se musíme pousmát.
„Dobrovolníci,“ které
papež povolal do armády, byli zálohy a lidé naverbovaní v Paříži kardinálem
Baudrillartem.
„Hitlerova válka byla
vznešeným počinem na obranu evropské kultury,“ prohlásil kardinál 30.
července 1941.
Avšak všímáme si, že Vatikán už nemá zájem na obraně této
kultury, když se snaží rozpoutat vzpouru afrických národů proti Francii. Pius
XII. řekl: „Katolická církev se
neztotožňuje se západní kulturou.“ (Le Monde, 13. dubna 1956; Kongres afrických
katolických studentů; Viz také Francois Mejan: Le Vatican contre la France
d´Outre-Mer; Fischerbacher).
Ze strany těch, kteří obviňují satana, že je „otcem všech lží,“ dochází k nekonečným
podvodům a hrubým rozporům.
Porážka, která v Rusku potkala hitlerovská vojska, „tyto vznešené obránce evropské kultury,“
se týkala také jezuitských obracečů na katolickou víru. Člověk se jenom diví,
co asi před takovou pohromou dělala svatá Tereza! Pius XI. ji prohlásil za „svatou patronku nešťastného Ruska“ a
kanovník Coube ji představuje, jak stojí „usmívá
se, ale tak hrozivě, jako je hrozivě vyzbrojená k boji proti bolševickému obru.“
(Kanovník
Coube: Sainte Therese de l´Enfant Jesus et les crises du temps present;
Flammarion, Paříž, 1936, str. 6; IMPRIMATUR 11. ledna 1936
Cožpak by svatá z Lisieux - kterou církev využívala pro všechny
možné úkoly - podlehla tomuto novému, gigantickému úkolu, který na ni vložil
svatý otec? Nebylo by to překvapením.
Ale místo této malé svaté tu byla stále ještě Matka nebes,
která na sebe už v roce 1917 vzala za určitých podmínek úkol přivést nazpět do
katolického stáda rozkolnické Rusko. Přečtěme si, co o tom říká La Croix:
„Budeme připomínat našim čtenářům, že samotná Panna z Fatimy přislíbila
obrácení Rusů na víru, pokud budou všichni křesťané upřímně a radostně prožívat
všechna přikázání evangelického zákona.“ (La Croix, 11. června 1947).
Chceme zde poukázat, že podle jezuitských otců, kteří jsou
velkými odborníky v záležitostech zázraků, doporučila nebeská
Zprostředkovatelka za zvlášť účinné denní používání růžence.
Tento Mariin slib byl navíc zpečetěn „tancem slunce,“ zázrakem, ke kterému došlo znovu v roce 1951 ve
vatikánských zahradách jen jako ujištění pro jeho svatost Pia XII.
42.3 Tvrdohlaví Rusové
Nicméně Rusové vstoupili do Berlína navzdory křížovému tažení,
po kterém volal papež, a až dosud neprojevili krajané pana Chruščeva žádnou
dychtivost, alespoň pokud víme, objevit se v kajícném rouchu před
svatopetrskými branami s ohlávkou okolo krku.
Kde se stala chyba? Neodříkali křesťané dostatečné množství
korálků na svých růžencích? Nenaplnilo se nebesy předepsané číslo deset?
Mohli bychom se dostat do pokušení uvěřit tomu, nebýt poněkud
zapeklité podrobnosti v podivuhodném příběhu Fatimy. Slib o obrácení Ruska na
katolickou víru, zřetelně daný jasnozřivé Lucii v roce 1917, „odhalila“ teprve
v roce 1941, kdy se stala jeptiškou, a zveřejnil ho kardinál Schuster, snaživý
stoupenec Osy Řím-Berlín, až v říjnu 1942. Slib byl zveřejněn na žádost, nebo
řekněme spíše na rozkaz Pia XII. - téhož papeže, který o tři měsíce později
pronesl výše jmenovanou výzvu o křížovém tažení.
Skutečně to bylo úžasné „osvícení“:
Jeden z obhájců Fatimy připouští, že právě díky tomu celá záležitost „očividně ztrácí něco ze své prorocké hodnoty...“
(Michel
Agnellet: Miracles a Fatima; Vyd. de Trevise, Paříž, 1958, str. 54; Imprimatur
1958).
To je to nejmenší, co by se dalo říci. Jistý kanovník, veliký
odborník na otázky „portugalského zázraku“
nám důvěrně vypráví: „Musím přiznat že
pokud se mě týče, pouze s velikou nechutí doplňuji ke svým dřívějším vydáním
text, který veřejnosti předala jeho eminence kardinál Schuster...“ (Kanovník
Barthas: Fatima, merveille du XXe siecle; Fatima Editions, Toulouse, 1957, str.
81; Imprimatur 1957).
Určitě porozumíme pocitům věrného kanovníka:
V roce 1917 řekla svatá Panna pastýřce Lucii: „Jestliže bude dbáno na mé prosby, Rusko bude
obráceno...,“ přitom však ji zavázala, že věc bude držet v „tajnosti“. Jak by se potom mohli
křesťané dozvědět o jejích prosbách a naplnit je?
„Credibile quia ineptum.“
Zdá se, že od roku 1917 do roku 1942 nepotřebovalo „nešťastné Rusko,“ aby byly v jeho jménu
pronášeny modlitby a ukázalo se, že jich bylo třeba teprve po nacistické
porážce u Moskvy a po bitvě u Stalingradu.
To je alespoň jediný závěr, které umožňuje toto opožděné
zjevení. Nadpřirozeno - jak jsme již řekli - je mocné, ale musí se s ním
zacházet s určitou opatrností, což si jezuitský řád velmi dobře uvědomuje.
Po Montoireovi, hovořil již Halke von Ledóchowski, jezuitský
generál povýšeně o tom, že by se mělo generální zasedání tovaryšstva konat po
kapitulaci Anglie v Římě. Potom by význam a zář zasedání neměla v celých
dějinách tovaryšstva obdobu.
Nebesa však rozhodla, navzdory svaté Tereze i madoně z Fatimy,
jinak. Velká Británie se vší silou vzepřela nepříteli, do války vstoupily
Spojené státy (ačkoliv se jezuitský otec Coughlin všemožně snažil tomu
zabránit), spojenci se vylodili v severní Africe a pohromou pro nacisty se
stalo ruské tažení.
Ledóchowskému se zhroutil jeho veliký sen. Wehrmacht, SS, „čistky“ a jezuitští obraceči se společně
vydali na ústup. Taková katastrofa podlomila i zdraví generála a zemřel.
42.4 Mučedníci Vatikánu
Podívejme se však, co znamená toto „Russicum,“ které Pius XI. a von Ledóchowski připojil v roce 1929 k
již tak dost bohaté a různorodé římskokatolické organizaci.
„Papežskou Ústavou »Quam
Curam«
vytvořil Pius XI. v Římě tento ruský seminář, kde měli být vychováváni mladí
apoštolové všech národností za podmínky, že se nejprve přizpůsobí
byzantsko-slovanským obřadům a svou mysl poddají a bezvýhradně se odevzdají
úkolu přivést Rusko zpět do Kristova stáda.“ (L´Homme nouveau; L´Avenir
catholique, 7. prosince 1958).
To bylo cílem Ruské papežské koleje, jinak zvané Russicum, Orientálního papežského ústavu
a Římské koleje. Všechna tři střediska má na starosti Tovaryšstvo Ježíšovo.
V Římské koleji - na Piazza del Gesu číslo 45 - najdeme
jezuitský noviciát a někteří z noviců mají jméno Russipetes, protože jsou předurčeni k tomu, aby petere Russiam neboli šli do Ruska.
Ortodoxní věřící by se měli mít na pozoru, neboť k jejich
rozdrcení je určeno velmi mnoho neohrožených bojovníků. Musíme však podotknout,
že již zmíněné „Homme nouveau“ říká:
„Všichni tito kněží jsou
určitě předurčeni, aby šli do Ruska. Ale v současné době tento projekt nemůže
být uskutečněn.“ (L´Homme nouveau; L´Avenir catholique, 7.
prosince 1958).
Podlé této konkrétní publikace nazývá sovětský tisk tyto
apoštoly vatikánskými parašutisty. A
z výpovědi dobře informovaného svědka docházíme k závěru, že jim toto jméno
velmi dobře padne.
Není řeč o nikom jiném než o jezuitovi Alighierovi Tondim,
profesoru Gregoriánské papežské univerzity, který zavrhl Ignáce z Loyoly, Duchovní cvičení, i když ne bez značného
pozdvižení a vystoupil z proslaveného tovaryšstva a ze vší jeho okázalosti a ze
všech jeho skutků.
V rozhovoru, který poskytl italským novinám můžeme kromě jiného
číst:
„Collequim Russicum a
další organizace s ním spojené mají značné množství různorodých činností.
Například společně s italskými fašisty a se zbytky německého nacismu jezuité
organizují a koordinují různé protiruské skupiny, a to na příkaz jisté církevní
autority. Konečným cílem tedy je být připraveni případně svrhnout vlády východních
zemí. Vládnoucí církevní organizace poskytují finanční zabezpečení. Této práci
se věnují vůdcové duchovenstva. Když jsou obviněni, že se míchají do politiky a
tlačí biskupy a kněze na Východě, aby osnovali spiknutí proti svým vládám,
potom pohotově roztrhnou ze žalu svou sutanu.
Když jsem hovořil s jezuitou
Andrejem Urussovem, řekl jsem, že byla ostuda, když Osservatore Romano,
oficiální list Vatikánu, napsal, že odhalení špioni byli vydáváni za »mučedníky
víry.«
Urussov vybuchl smíchem.
»Co bys tedy
napsal ty, otče?«
zeptal se mne. »Přiznal
bys, že to jsou špioni nebo bys je nazval něčím horším? Dnes vatikánská
politika potřebuje mučedníky. Navíc mučedníci se v tuhle chvíli těžko hledají.
Proto se vymýšlejí, musejí se vyrobit. Lidé tomu věří a tím roste nenávist
proti komunismu. Taková je hra církve a věřte, že je to vysoká hra.«
(Vzpomeňme na Bílkovu knihu
(str.169-183), která vypráví, že již jezuita Robert Person ve své knize Martyrologium catholicum seu relatio de
aliquibus Martyribus in Anglia; Madrid, 1590 - O katolických mučednících v
Anglii, píše, že všechny osoby, které v Anglii skončily jako úkladní vrazi,
velezrádci nebo rebelové na popravišti za královny Alžběty, byly „oběťmi“
katolické víry a pravými mučedníky.)
»To je však nečestná
hra!«
podotkl jsem.
Urussov ironicky potřásal
hlavou. »Jsi
naivní, otče. Díky své práci, kterou děláš, bys měl vědět lépe než kdo jiný, že
vedoucí církve se vždy nechali vést stejnými pravidly a že církev řídící tak
postupovala odjakživa.«
»A co Ježíš
Kristus?«
zeptal jsem se.
Urussov se zasmál: »Člověk
nesmí přemýšlet o Ježíši Kristu. Nemyslíme na něj. Kdybychom o něm přemýšleli,
skončili bychom na kříži. A dnes přišla doba, kdy je třeba, aby byli na kříže
přibíjeni ti druzí a ne abychom byli na ně vyzvedáni my sami.« “ (Rozhovor, který se objevil 2.
října 1954 v Il Paese; Alighiero Tondi: Tajná moc jezuitů, str. 31).
Jak tedy správně uvedl jezuita Urussov, vatikánská politika
potřebuje mučedníky, ať chtějí či nechtějí. V průběhu dvou světových válek jich
„vytvořila“ miliony.
Kapitola 43
Papež Jan XXIII. odkládá
masku
43.1 Dokonalá maska Vatikánu
Z |
e všech výmyslů, které tento
svět všeobecně uznává, půjde asi nejhůře vyvrátit pověst o duchu pokoje, lásky,
míru a harmonie, připisovaném svatému stolci - protože se zdá, že tento duch
neoddělitelně patří k podstatě samotného apoštolského mistra.
Navzdory poučení z historie, ne zcela známé a příliš rychle
zapomínané, musí člověk, který sám sebe nazývá „Kristovým zástupcem“
nezbytně v očích mnoha lidí ztělesňovat ideál lásky a bratrství, jakým učí
evangelium. Cožpak si to nežádá logika i cit?
Ve skutečnosti nás události nutí uvědomit si, že s touto
oblíbenou domněnkou se musí rázně skoncovat. Věříme, že to již bylo dostatečně
prokázáno.
Církev je však obezřetná - jak je nám často připomínáno - a jen
zřídkakdy její skutečná činnost není zastřena neproniknutelnými bezpečnostními
opatřeními, která mají pečovat o její vzhled. „Bonne renommee vaut mieux que ceinture doree.“ (Dobrá pověst je
lepší než zlatý pás.) Tak praví přísloví, ovšem ještě lepší je mít obojí.
Vatikán - nesmírně bohatý - se tímto heslem řídí. Jeho politická žádostivost
ovládat, si vždy osobovala také duchovní a humanitární záminky hlásané „urbi et orbi“ mohutnou propagandou,
kterou finančně zajišťoval právě ten pás posázený zlatem. A „dobrá pověst“,
takto střežená, udržuje přísun zlata k danému pásu.
43.2 Pád masky
Vatikán nevybočuje z této linie svého chování a když má
zaujmout nějaké stanovisko ohledně mezinárodních záležitostí, v postoji celé
jeho hierarchie je jasně patrné, že je stále uchovávána pověst o jeho absolutní
nestrannosti, a to pomocí slavnostních a dvojsmyslných encyklických dopisů a
dalších papežských dokumentů. Jejich příklady nedávno rozmnožila hitlerovská
epocha. Mohlo by to však být jinak u autoritativní mocnosti, o které se
předpokládá, že vše převyšuje, a zároveň je všeobecná?
Případy, kdy bylo vidět, že maska padá, jsou velmi vzácné. Aby
se svět stal svědkem takové podívané, je zapotřebí nějaké nepředvídané
události, která v očích svatého stolce ohrozí jeho životní zájmy. Teprve tehdy
odhazuje stranou všechnu dvojsmyslnost a otevřeně vkládá všechnu svou důvěru na
jednu misku vah.
Přesně k tomu došlo v Římě 7. ledna 1960 v souvislosti s
vrcholnou konferencí, kde se spolu měli sejít hlavy východních a západních vlád
a pokusit se nastolit podmínky pro opravdovou mírovou koexistenci mezi zastánci
dvou protichůdných ideologií.
Postoj Vatikánu před takovým projektem nás samozřejmě nenechává
na pochybách. Jasně to ukázal kardinál Spellman ve Spojených státech, který
nabádal katolíky, aby projevili své nepřátelství vůči Chruščevovi, když byl
hostem amerického prezidenta. Jeho svatost Jan XXIII. ze své strany, aniž by se
výslovně vyjadřoval, projevil ve svém vánočním poselství velmi malé nadšení pro
zmírnění mezinárodního napětí. „Naděje,“
o které se zmiňoval, že uvidí nastolení míru ve světě, neboli přání, které by v
takovém dokumentu mělo být „nutností,“ se jevila velmi slabá ve spojení s
nespočetnými výzvami k západním vůdcům, aby byli prozřetelní. Až dosud si však
Vatikán zachoval svou tvář.
Co se tedy stalo potom během necelých dvou týdnů? Prokázala se
jako marná další dlouho hýčkaná „naděje“
- uvidět první nezdar? Přetekl rozhodnutím prezidenta Italské republiky
Gronchiho jet do Moskvy pohár římskokatolické hořkosti?
Ať se stalo cokoliv, bouře vypukne náhle dne 7. ledna - a
církevní hromy udeřily s nevídanou zuřivostí na „křesťanské“ státníky, obviněné
z touhy po ukončení studené války. Le
Monde z 8. ledna napsal:
„V den, kdy měl prezident
Italské republiky odjet na oficiální návštěvu moskevských vůdců, pronesl
kardinál Ottaviani, nástupce kardinála Pizzardoa ve funkci tajemníka kongregace
Svatého oficia (inkvizice) neboli šéf nejvyššího církevního soudního tribunálu
v bazilice svaté Marie během ranní smírčí bohoslužby za »mlčící církev«
zarážející řeč.
Dosud nikdy nenapadl
církevní hodnostář, zastávající jedno z nejdůležitějších míst ve Vatikánu,
sovětské představitele s takovou zuřivostí, ani ještě nikdy tak ostře nepokáral
západní mocnosti, které s nimi chtěli jednat.“
Le Monde otiskl
stěžejní výňatky z tohoto drsného projevu, který si bohatě zaslouží označení
„zarážející.“ „Vrací se časy Tamerlanese,“
tvrdil kardinál Ottaviani - a ruské vůdce popsal jako „nové antikristy,“ kteří „odsuzují
k deportacím, vězení, masakrům a za sebou zanechávají jenom spoušť.“ Mluvčí
byl šokován tím, že už není nikoho, kdo by „se
bál potřást si s nimi rukou,“ a že naopak uspořádali závod, kdo to „udělá první a bude si s nimi vyměňovat
úsměvy.“
Potom svým posluchačům připomněl, že Pius XII., když přišel
Hitler do Říma, odjel do Castelgandolfa - zapomněl však dodat, že tentýž
pontifex vyjednal s tímto Hitlerem konkordát, který byl pro církev nanejvýš
výhodný.
Při svém odsuzovačném projevu neušetřil ani kosmické cesty: „Nový člověk... věří, že může znásilňovat
Nebe hrdinskými činy ve vesmíru a znovu tím ukazovat, že Bůh neexistuje.“
Na kobereček si předvolal západní „politiky a státníky,“ kteří podle kardinála „zhloupli hrůzou“ - stejně jako všichni „křesťané,“ kteří „už
nereagují a nebouří se proti...“
Nakonec zazněl útočný a výstižný závěr:
„Můžeme prohlašovat, že
jsme spokojeni s jakýmkoli druhem smírčího mírového jednání, když na prvním
místě neexistuje žádný klid mezi lidmi, když nepozorujeme ani základní úctu ke
svědomí, naší víře, znovu poplivané Kristově tváři, korunované trním a ubité?
Mohli bychom napřáhnout ruku k těm, kteří to činí?“
Tato dramatická slova nám však nedají zapomenout na to, že
Vatikán může stěží mluvit o „úctě
ke svědomí,“ protože svědomí nestydatě utlačuje v zemích, kde má nadvládu,
jako například ve Francově Španělsku, kde jsou pronásledováni protestanti.
Ve skutečnosti je to ta největší drzost - a to zejména ze
strany tajemníka Svatého oficia (!) - požadovat, aby ostatní brali ohled na „základní úctu,“ když ji sama
římskokatolická církev zavrhuje úplně a ohled ke „znovu poplivané tváři Kristově“, když ji sama římskokatolická
církev poplivává a znovu a znovu ubíjí - každý den svými intriky, svou veřejnou
lží lidem o míru a lásce, svými rozpoutanými a vyprovokovanými válkami a
etnickými čistkami, svými rouhavými mšemi, kterých je nejméně 200 000 dennodenně
a svým znásilňováním svědomím druhých a svým potlačováním svobody a práva na
sebeurčení a na nekatolické, protestantské nebo pravoslavné či řeckokatolické
náboženství !
Encyklický dopis Quanta
cura a Syllabus výslovně praví:
„Proklet budiž každý, kdo
říká: Každý člověk může svobodně hájit nebo vyznávat náboženství, které podle
svého úsudku pokládá za správné.“ (Syllabus, článek XV).
„... Je bláznovstvím
domnívat se, že svoboda svědomí a vyznání je obyčejným právem každého člověka.“
(Encyklický
dopis Quanta cura).
Soudě podle způsobu, jakým zachází s „bludaři,“ není divu, že Vatikán systematicky odsuzuje všechny
pokusy o usmíření mezi „křesťanskými“ státy a státy, které jsou oficiálně
ateistické. „Non est pax impilis,“ -
„Žádný mír bezbožným!“
A jezuita
otec Cavelli stejně jako mnoho jiných před ním hlásá, že tato „nekompromisnost“ je „nejzávaznějším zákonem“ římskokatolické
církve.
43.3 Vatikán vítá atomovou bombu
Jako protiváhu tomuto výbuchu zuřivosti ze strany kardinála
budeme citovat jiný článěk, který se objevil ve stejném čísle Le Monde z 9. ledna 1960:
„Lidstvo se přibližuje k
situaci, kdy se vzájemné vyhlazení stane možným. V dnešním světě není jediné
události, která by se co do důležitosti s tím dala porovnat... Musíme tedy
nepřetržitě usilovat o spravedlivý mír.“ To řekl prezident Eisenhower
včera, tedy ve čtvrtek před kongresem Spojených států ve stejnou dobu, kdy v
Římě kardinál Ottaviani odsuzoval koexistenci jako účast na Kainově zločinu.
Vidíme ostrý kontrast mezi dvěma způsoby myšlení - lidským a
teokratickým. Smrtelné nebezpečí, vznášející se nad světem díky zárodku slepého
fanatismu, které však není už tolik průhledné, nazýváme Vatikán. Jeho
„posvátný“ egoismus dosahuje takové míry, že mu nezáleží na okolnostech a na
naléhavé potřebě mezinárodní dohody, která by mohla zabránit téměř úplnému
vyhlazení, ohrožujícímu lidstvo.
Tajemník Svatého oficia - nejvyššího inkvizičního soudu, jehož
minulost je nechvalně proslulá - takové zanedbatelné skutečnosti nebere v
úvahu. Pro něj je důležité, zda Rusové chodí na mši. A pokud tomu prezident
Eisenhower nerozumí, je to proto, že „se
zdá, že zhloupl hrůzou,“ použijeme-li výrazy rozběsněného „Porporata“.
Šílená posedlost, s jakou vystupoval kardinál Ottaviani, nás
rozesmává, ale zároveň i zaráží. Mnoho lidí se domnívá, že tento buřič to
nebude mít lehké, aby přesvědčil „křesťany“, že atomová bomba musí být přijata
s vděčností. Ale musíme být na stráži! Za tímto mluvčím svatého stolce totiž
stojí celá papežská organizace, a to zejména její tajná armáda jezuitů, kterou
netvoří jen tak obyčejní vojáci. Všichni členové tohoto známého tovaryšstva
pracují v mocných kuloárech a jejich činnost dovede být bez velkého hluku silně
účinná a zlá.
Byla rozšířena fáma o tom, že bojovný postoj kardinála
Ottavianiho nebyl věrným odrazem myšlení „svatého“ stolce, ale pouze jednoho z
tzv. klanů „integristů“. Katolický
tisk, alespoň ve Francii, se pokoušel zmírnit dosah tohoto divokého projevu a
zvláště La Croix vytiskl jen krátký
výtah, ve kterém bylo vypuštěno všechno násilí. To je skutečně vychytralý
oportunismus, který by však neměl nikoho oklamat. Je zkrátka nemožné, aby
tajemník Svatého oficia vyslovil tak ostrou kritiku výjimečného politického
významu z kazatelny chrámu „svaté
Marie-Majeure“ bez souhlasu šéfa této kongregace - jejího „prefekta“- samotného svrchovaného
papeže. A pokud víme, nikdy svého výmluvného podřízeného neodmítl. Papež Jan
XXIII. nemohl hodit tuto bombu sám, ale tím, že na své místo postavil jednoho z
nejdůležitějších hodnostářů kurie, chtěl, aby byl každému jasný jeho němý
souhlas.
Navíc, a to podivuhodnou „shodou okolností“ zaznívá ve stejnou
dobu ještě jedna mírnější detonace v podobě článku v Osservatore Romano, kde je znovu odsuzován socialismus, a to i
nemarxistický, za to, že se „protiví
pravdě“. Ale ti, kteří se dopouštějí takové politické „chyby“ nejsou vyloučeni z církve „ipso facto“ jako komunisté. Stále ještě mají naději, že uniknou
peklu - avšak očistec jim hrozí dál!
Očekával Vatikán na nějaké kladné výsledky, když tak důrazně ukazoval
svůj odpor vůči jakémukoli pokusu a sblížení mezi Východem a Západem? Skutečně
doufal, že zastraší státníky, kteří sledují politiku míru? Nebo pouze snil o
tom, že mezi věrnými katolíky vzbudí odpor ke „smlouvě o smíření“?
Ať je taková naděje sebenesmyslnější, může se přesto stále
neodbytně vtírat do mysli těchto duchovních. Jejich podivné názory je nutí
vytvářit si takové iluze. A co víc, tito „jasnovidci“ nemohli zapomenout na
jednu iluzi, kterou velmi dlouho používali k oklamávání lidí, kteří jim
důvěřovali - a kterou zdánlivě sdíleli. Jednalo se o „obrácení Ruska na katolickou víru“, jak je jasně předpověděla ve
Fatimě osobně sama svatá Panna v roce 1917 pastýřce Lucii, která v příhodnou
dobu pochopila svaté příkazy a svědčila o tom poněkud později - v roce 1942 ve
svých „vzpomínkách“, které napsala na žádost svých nadřízených.
Tato poněkud za vlasy přitažená historka nás může rozesmát, ale
faktem zůstává, že Vatikán za pontifikátu Pia XII. ji propagoval po celém světě
ve spoustě projevů, kázání, slavnostních vyhlášení, záplavě knih a pamfletů a
putování sochy této nové a ryze politické „Notre-Dame“ napříč všemi kontinenty,
kde jí dokonce i zvířata, jak nám bylo řečeno, chodila vzdávat čest. Na tuto
halasnou propagandu si věrní katolíci ještě jasně pamatují, stejně jako na
vášnivá oznámení, z nichž jedno bylo otištěno 1. listopadu 1952 v La Croix:
„Fatima se stala
křižovatkou... Osud národů může být rozhodován spíše tam než okolo jednacích
stolů.“
Kostelníci se už nemohou skrývat za dvojsmyslnostmi. Jsou
dokonale jasné jedině dvě možnosti: „Dohoda o smíru, nebo studená válka.“
Vatikán volí válku a nijak se s tím netají.
Nikoho by takové rozhodnutí nemělo překvapit - pokud jsme se
poučili z minulých zkušeností, a to zejména z nedávné minulosti. Jestliže to
ještě někoho překvapuje, věříme, že ho překvapuje zcela neformální vystupování
bez obvyklé kamufláže.
43.4 Snaha církve
Intenzitě tohoto výpadu porozumíme lépe, když zvážíme, co všechno
bylo v sázce pro římskokatolického papeže. Vážným omylem by bylo myslet si, že
Vatikán je schopen vzdát se své naděje, která je tak stará jako samotný
východní rozkol církve, totiž naděje na přivedení ortodoxních věřících nazpět k
poslušnosti papežství, a to vojenským zásahem. K Hitlerovu povstání došlo právě
kvůli této tvrdošíjné žádosti. A konečná porážka jeho křížového tažení stále
ještě neotevřela římské kurii oči, aby pochopila, jakým je jejich touha
bláznovstvím.
Vatikán se však rozhodně svých středověkých cílů nikdy
nevzdává. Může tisíckrát změnit taktiku, může se dokonce schovávat za mírovými
proslovy, za ekumenickou láskou, za sjednocení Evropy pod pláštěm mírových a
vědeckých ideálů, ale NIKDY, opakujeme NIKDY, dokud bude existovat, se nevzdá
svých ambicí na světovládu a katolizaci celého světa, všech států, národů, ras
a pokolení, ať jsou kdekoliv.
Další, a dokonce ještě naléhavější žádostí Vatikánu je
osvobodit v Polsku, Maďarsku a Československu tuto známou svou trpící, „mlčenlivou církev,“ která se jí stala
díky, pro „svatý“ stolec neočekávanému, zvratu událostí při nacistickém tažení.
Moudré přísloví říká: „Qui trop embrasse
mal etreint.“ (kdo honí dva zajíce, nechytí ani jednoho). To je hluboké
přísloví, kterým se fanatici nikdy neřídí.
43.5 Adenauer - muž Vatikánu
Při svém pochodu na Východ, při svém klerikálním Drang nach Osten (expanzi na Východ) a
při prvním znovunabývání ztracených bašt Vatikán stále spoléhá na německou
„světskou paži“, na svého hlavního evropského zastánce, který mu dodává sílu a
průbojnost. Do čela Spolkového Německa - západní části velké Říše - postavil
důvěryhodného muže - kancléře Konráda Adenauera, tajného papežova komorníka - a
jeho politika, kterou zastával po více než 15 let, nesla jasnou pečeť svatého
stolce. 15. září 1949 se jezuita Adenauer (CDU), postavil a před celým
shromážděním přednesl svou řeč o znovuvybudování Německa a i když ho nikdo
neznal a nikdo nevěděl, odkud se náhle objevil, byl překvapeným shromážděním
zvolen.
Nejprve si muž, kterého krajané přezdívali „der alte Fuchs“ - „starý lišák“ dával
obrovský pozor a vystupoval „liberálně“,
přičemž usiloval o opětné vyzbrojení své země. To se mu podařilo a nejprve,
samozřejmě „morálně“, znovu vyzbrojil
moderními zbraněmi obyvatelstvo, a to především německou mládež. Pracoval
potichu, avšak zato rozhodně. Měl pevný cíl Vatikánu a disciplínu utvořenou Duchovním cvičením.
Proto také důležité funkce na ministerstvech a úřadech
západního Německa zastává mnoho lidí s neblaze proslulou hitlerovskou
minulostí. Seznam je dlouhý a kapitáni průmyslu jako například von Krupp a
Flick, kteří byli nedlouho předtím odsouzeni jako váleční zločinci, znovu řídí
své gigantické závody, které jim byly navráceny. Účel světí prostředky. A tento
závěr je dostatečně jasný: ukout nový Siegfriedův meč, zbraň nutnou k odplatě -
k odplatě, po které touží i Vatikán.
V dokonalém časovém souběhu je potom rozhovor
kancléře-komorníka pro jeden holandský časopis, v němž se ozývá hřímání
kardinála Ottavianiho:
„Mírová koexistence
národů, jejichž názory jsou v naprostém protikladu je pouhou iluzí, která žel
stále nachází příliš mnoho přívrženců.“ (ELSEVIERS WEEKBLATT, citováno v
Combatu, 11. ledan 1960).
Návštěvu Konráda Adenauera v Římě předcházelo - jakoby náhodou
- o několik dní předtím štvavé „kázání“
dne 7. ledna ve chrámu „Sainte-Marie-Majeure“.
Zprávy v tisku byly zajedno v tom, že všechny podtrhovaly přátelskou a
příznivou atmosféru, která panovala při soukromé audienci německého kancléře a
jeho ministra zahraničních věcí von Brentana u jeho svatosti Jana XXIII.
V L´Aurore dokonce
čteme:
„Tato schůzka přivedla
kancléře k poněkud nečekanému prohlášení, když reagoval na papežovu řeč, ve
které byla vychvalována odvaha a víra hlavy německé vlády:
Myslím si, že Bůh určil
německému národu zvláštní úlohu, kterou má hrát v této problematické době: být
ochráncem Západu proti mocným vlivům Východu, které nás ohrožují.“ (L´Aurore, 23. ledna 1960).
Časopis Combat
příhodně poznamenává:
„To už tady bylo, ovšem v
mnohem stručnější podobě: »Gott mit uns« - Bůh s námi. (Moto na přesce u pásu německých vojáků v
1. světové válce v letech 1914-1918).
Připomínka Dr. Adenauera o
práci přiřčené německému národu má svůj podklad v podobném prohlášení
předchozího papeže. Můžeme proto předpokládat, že jestliže Dr. Adenauer
vyslovil tuto větu za současných okolnosti, stalo se to, protože si myslel, že
jeho posluchači jsou ochotni ho slyšet.“ (Combat, 23. ledna 1960).
Vlastně bychom museli být slepě naivní a úplně neschopní té
nejprostší diplomacie, kdybychom si mysleli, že toto „neočekávané“ prohlášení
nebylo součástí programu. Sázíme se také, že to nevrhlo žádný stín na „dlouhotrvající rozhovor pana Adenauera s
kardinálem Tardinim, státním tajemníkem svatého stolce, který byl pozván na
oběd na německé velvyslanectví.“ (Le Figaro, 23. ledna 1960).
Pompézní vměšování se Svatého oficia do mezinárodní politiky,
tlumočené kardinálem Ottavianim, šokovalo i katolíky, kteří byli už dlouho
zvyklí na zasahování řimskokatolické církve do státních záležitostí. Řím si to
uvědomoval. Avšak udržování studené války je pro vatikánskou politickou moc
natolik životně důležité, a to i z důvodu finanční prosperity, že neváhal své
politické názory opakovat, i když ten první byl špatně přijat.
43.6 Odmítnutí Chruščeva - studená válka živena
veřejně
Další příležitostí se stala cesta pana Chruščeva do Francie v
březnu 1960. Jedním z měst, které měl sovětským vůdce navštívit, byl Dijon.
Podobně jako všichni ostatní starostové ve stejné situaci měl i starosta Dijonu
za úkol zdvořile přivítat hosta Francouzské republiky. Zástupcem starosty v
hlavním městě Burgundska byl kněz, kanovník Kir.
Podle kanovnického zákona svatý stolec výslovně opravňoval
kněze přijmout tento dvojí mandát - se všemi svěřenými funkcemi a povinnostmi.
Avšak nadřízený biskup starostovi-kanovníkovi přijmout Chruščeva zakázal. Při
této příležitosti musela úřednická šerpa ustoupit kněžské sutaně.
Návštěvníka tedy přivítal pomocník, který zastupoval
nepřítomného zástupce starosty. Nenucenost, s jakou se církevní „hierarchie“ vysmívala světské autoritě
podnítila při této příležitosti ty nejostřejší komentáře. 30. března Le Monde
napsal:
„Kdo skutečně uplatňuje
autoritu nad starostou Dijonu, biskup, nebo prefekt? A nadto tito dva
představují ústřední moc: papeže, nebo francouzskou vládu? To je otázka, kterou
si pokládá každý....
Odpověď je jednoznačná:
na první místě stojí teokracie. Budou však od nynějška hosté Francouzské
republiky, které přijímá starosta nosící sutanu, dostávat také zpovědní lístky?
“
Ve výše zmíněném článku vydavatel Le Monde také správně říká:
„V pozadí této ryze
francouzské záležitosti upoutává Kirova aféra naši pozornost k hlubšímu
problému. Činnost Vatikánu se netýká pouze vztahů mezi starostou a jeho vládou.
Způsobem, jakým probíhá, uskutečňuje přímé a nápadné zásahy do mezinárodní
diplomacie.“
To je určitě pravda - a reakce, které tato aféra vyvolala téměř
všude, ukazují, že světové mínění jasně pochopilo, jaký má dosah. Zvláště ve
Spojených státech se veřejnost, která již byla svědkem nepřátelských
demonstrací, které pořádali kardinálové Spellman a Cushing během Chruščevovy
návštěvy, začala ptát, zda si římskokatolický prezident může uchovat vzhledem
ke svatému stolci skutečnou nezávislost.
Mnozí se v tomto případě obávali, že zahraniční politika země
bude formována ve prospěch zájmů římskokatolické církve - na úkor zájmů země,
za jakýchkoli okolností by to bylo nemalé nebezpečí, ale v současné situaci
nade všechno vyhrocené.
Po „bombě,“ kterou
hodil kardinál Ottaviani byl „otevřeně“
organizován odpor vůči „dohodě o smíření“
mezi Východem a Západem.
43.7 Úsilí jezuitů
Někdo by možná řekl, že je to směšný nástroj v porovnání s těmi
nástroji, které vyhrožovaly, že dříve nebo později pohřbí v ruinách celé
národy, které jsou tak šílené, že uvázly na mrtvém bodu zauzlovaného
antagonismu. Vidíme však, že Vatikán, odsouzený k používání „duchovních“
zbraní, se snaží, jak může. Jezuité, kteří stojí u kormidla jeho diplomacie,
dělají, co je v jejich silách, aby odvrátili to nejhorší „pohromu“, jaká se kdy
snášela nad „svatým“ stolcem - mezinárodní dohodu, která by vyloučila použití
války.
Co by se stalo s věhlasem Vatikánu, jeho politickým významem a
všemi výsadami, finančními i jinými, které mu z nich plynuly, kdyby kvůli této
dohodě už nemohl osnovat spiknutí, používat svůj vliv, handrkovat se o
spolupráci s vládami, některé upřednostňovat a jiné šikanovat, odporovat
národům, vytvářet konflikty k prospěchu svých vlastních zájmů - a kdyby ke
službě pro své neskromné žádosti už nemohl najít žádné vojáky?
Nikdo nemůže být oklamán - a jezuité ještě méně než ostatní -
všeobecné odzbrojení by odzvonilo umíráček římskokatolické církvi jako světové
velmoci. A zakymácela by se i samotná „duchovní“ hlava.
Musíme tedy očekávat, že Loyolovy syny uvidíme, jak za pomoci
celého svého arzenálu lstí čelí touze národů a vlád po míru. Aby zničili
stavbu, jejíž základy jsou předběžně položeny, neušetří zdroje své ani zdroje
protivníka.
To je nemilosrdná válka, svatá válka, zažehnutá šíleným
výstupem kardinála Ottavianiho. A Tovaryšstvo Ježíšovo do ní půjde se slepou
zatvrzelostí hmyzu - „ad majorem papae
gloriam“ - k vyvýšení papežské slávy, bez sebemenšího záchvěvu úzkosti, k
jakým katastrofám to vše vyústí. Spíše musí zaniknout svět než svrchovanost
římskokatolického papeže!